Oldřich Navrátil je oblíbený český herec, představitel řady kultovních rolí, který za pár dní oslaví dvaasedmdesáté narozeniny. S Milošem Pokorným si povídal nejenom o svých divadelních a filmových začátcích, ale i o tom, co ho baví dělat ve volném čase, jaké má rád filmy a knihy nebo jaké jsou aktuální profesní plány.

Oldřichu, vítejte, jsem rád, že jste si našel čas, protože divadelní sezona začala, takže toho máte spoustu. Tento podcast se jmenuje Boomer Talk, víte, komu se říká boomer?

Jsem si to našel, ale pak to zase zapomněl.

V očích mladších generací jsou boomeři ti, kteří už nestíhají všechny ty technologie
a jsou celkově trošku pomalejší. Jak to máte s moderními technologiemi a technikou?

Donedávna jsem měl tlačítkový telefon, ale moje žena, která tomu vládne, mě prostě přinutila si pořídit dotykový telefon. Neumím s ním skoro vůbec nic, zavolat umím, a dokonce jsem se naučil číst zprávy nebo si pouštět hudbu. A to je teda úžasná věc.

Takže jste, řekněme, běžný spotřebitel. Používáte třeba pro svoji práci počítač?

Ne, vůbec. Víte, já jsem vyrůstal v Třebíči, vychovávali mě samozřejmě rodiče, ale také prarodiče. A ti prarodiče se všichni narodili v devatenáctém století. Všichni. To ještě nebyla letadla, nebyla auta, prostě nic z toho. A umřeli až v osmdesátých letech, protože se všichni dožili poměrně vysokého věku, což pro ně muselo být hrozné. Děda vždycky říkal, že už by mladý být nechtěl. A já si to teď vlastně říkám také. Už to jde mimo mě, nicméně jsem na světě rád.

Chtěl byste dneska začínat znovu u divadla, zvolil byste si znovu herectví?

Nevím, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale asi ano, protože já nic jiného neumím. K herectví jsem přišel trošku jako slepý k houslím, ale jsem za to rád. Můj otec byl prostý dělník, instalatér v okresním stavebním podniku v Třebíči, vstával v pět ráno zima nezima. A vždycky říkal, že půjdu na ekonomickou školu nebo někam do spořitelny za přepážku, kde je teplo a nemusí se tak brzy vstávat.

Podal jsem si normálně přihlášku na ekonomickou školu, jenomže v únoru roku 1968 přišel na naši devítiletku pan profesor Karel Pavlas, můj budoucí třídní z gymnázia, který byl velký fanda první republiky a gymnázií. A oslovil nás, takové ty, co měli trošku lepší průměr, jestli bychom nechtěli jít právě na to gymnázium. Že když se přihlásíme, tak máme zkoušky v podstatě hotové. To mě samozřejmě zaujalo, na gymnázium se přihlásil a měl zkoušky hotové.

Mohl z vás být třeba zdatný bankéř, jak jste se tedy dostal k divadlu?

Táta také chtěl, abych byl učitelem, protože ti mají ještě navíc v létě dva měsíce prázdnin. Jenomže na té škole nás učil pan profesor Ladislav Novák, což byl světový výtvarník a velký fanda do divadla, který mi řekl, že bych se měl přihlásit na JAMU, že mi sežene pana Miloše Vasserbauera a pana Vítka Cahu, kteří by mě připravovali. Ty zkoušky jsem udělal napoprvé, kdyby ne, tak bych se tam podruhé nehlásil. Prostě mě vzali a díky tomu Ladislavu Novákovi dělám to, co dělám.

Oldřichu, když srovnáte hereckou profesi z tehdejšího a dnešního pohledu, změnilo se něco zásadně?

Ne. Alespoň já cítím, že je to pořád stejné. Pořád. Prostě sednete, dostanete text, uděláte čtenou zkoušku. Teď jsem zkoušel ve Studiu DVA hru Chlapi sobě, je nás tam pět chlapů včetně Šimona Cabana a je to pořád stejné.

Máte nějaké svoje finty na učení textu?

Když točím, tak mám, zaplať pánbůh, takovou schopnost, ale to má většina z nás, že si přečtu text a hned ho umím. Řeknu ho naostro a zase ho hned zapomenu. Tak takhle to mám. V divadle je to jiné, tam se to musí držet a tam ta paměť prostě s věkem trošku ochabuje.

Jak vzpomínáte na své divadelní začátky?

Začínal jsem v Divadle Husa na provázku, ale byl v něm jenom dvě sezony, protože tam se na herce křičelo, a to já teda velice nesnáším, takže jsem prostě odešel. Poté jsem šel rovnou drze do Prahy a jediný slavný, kterého jsem tam znal, byl Jirka Krampol. Říkal, že mi pomůže, že má leckde známé. Já, tehdy namyšlený trouba z Třebíče bydlící na Praze 2, jsem mu říkal, že ať si nemyslí, že budu jezdit někam do Libně, že to musí být v centru. Jirka se tomu upřímně zasmál a řekl, že zkusíme nejdříve Divadlo ABC.

Tak jsme zkusili ABC, byl jsem tam asi tři čtvrtě hodiny na pohovoru u pana ředitele, který mi řekl, že se ozvou. Za čtrnáct dní se ozvali s tím, že mají plný stav. Hluboce jsem se urazil, že nestojí o mé kvalitní herecké služby, a fakt asi pětatřicet let zůstal na volné noze. A zatím dobré. Je to úžasné a nikdy jsem nebyl bez práce. Prošel jsem teda vším možným, i Divadlem F. R. Čecha, na které všichni plivali, ale já tam byl velmi spokojený, zahrál jsem si a vydělal jsem si. Neměl jsem nouzi o práci.

Myslíte, že dnes, i díky novým generacím herců či nejrůznějších neherců, je ta konkurence větší?

Herců je hodně a jsou čím dál drzejší. Někteří ti mladí cápkové, kteří ještě nic nikde neudělali, krom toho, že hrají v nějakém tom nekonečném seriálu, vás sotva pozdraví. Nechci se k někomu přirovnávat, ale když jsem měl v sedmdesátých letech možnost si zahrát s Karlem Högerem, tak jsem se na něj díval jak na svatý obrázek a nebyl schopen slova, to bylo opravdu něco.

Nebo jsem točil film Dobří holubi se vracejí, kde hrála celá plejáda herců včetně Menšíka, Macháčka nebo Kemra, točilo se to v klášteře v Želivu. Přišel jsem tam, a když jsem všechny viděl, tak jsem se krčil za těmi štendry s kostýmy. Menšík, který seděl uprostřed a měl samozřejmě sólo, to najednou přerušil, říká: „Co se tam krčíš vzadu? Přijdu, stoupnu si a řeknu: jsem Olda Navrátil a hotovo.“ A to jsem ho v životě neviděl.

Stalo se vám někdy, když jste začínal hrát, že vám to takzvaně dal některý z těch starších mazáků sežrat?

Ne, nikdy. Naopak, oni byli velmi přívětiví a laskaví lidé, kteří nezapomínali na své začátky, a tak se prostě chovali. Což také svědčí o síle osobnosti, která nemá potřebu se po někom vozit.

Máte čas chodit do divadla a podle čeho si vybíráte?

K něčemu se vám přiznám, v divadle jsem jako divák nebyl snad dvacet let. Nebudu přeci chodit do práce. A hraju teď s mojí vzácnou kolegyní Zuzanou Kronerovou, která měla veleslavného otce Jozefa Kronera, a ta mi o svém otci říkala to samé.

Když dostanete nabídku, co je pro vás podstatné?

Kdy se to točí. Čas a režisér. A když to aspoň pro mě funguje, tak to přijmu. Což je ve většině případů. Umím i odmítat, ale nedělám to často, protože je to moje živobytí.

Nelákalo vás třeba učit?

Ne, to vůbec ne. Neumím si představit, že bych měl učit, a vůbec nevím, co bych žákům říkal. Vůbec po tom netoužím. Jestli já v té hlavě něco mám, tak to mám jenom z toho gymnázia. Tam jsem se naučil anglicky, tam jsem prostě získal pojem o literatuře i dějinách, protože jsem měl toho Nováka, který učil jak literaturu, tak dějepis. Z JAMU mám jen veselé příhody, tam jsem se nenaučil nic.

Je pro herce dobře, že si ho diváci spojí s jeho rolí, třeba jako vás s Emilem Nádeníčkem z Kleinových básníků?

Zaplať pánbůh, že si mě lidé pamatují alespoň z něčeho. Ale samozřejmě jsem natočil, alespoň v mých očích, významnější kusy, které si zase třeba až tak nepamatují. Jsem ale rád, že si mě pamatují i ze seriálu Bylo nás pět, kde jsem hrál starého Bajzu, protože nic lepšího už asi nenatočím. Říkám si, že v tomto případě je to v pořádku.

S Karlem Smyczkem jsme byli kamarádi už dávno, protože on mě kdysi v osmdesátých letech obsadil do filmu. Pánská jízda se to jmenovalo. Hrál jsem tam manželský pár s Ivou Hüttnerovou. Byla to hlavní role a mě, úplně neznámého čulibrka z Brna, obsadil. Měl tu odvahu. Asi byl spokojený, tak jsem pak u něj hrával.

A pak že bude točit Bylo nás pět. S návrhem obsazení přišel do televize, kde mu řekli, že děti ať si vybere z konkurzu a že tatínka bude hrát Viktor Preiss nebo Josef Abrhám. Nakonec si mě ale prosadil. Tu knížku jsem znal zpaměti už dávno, ale vůbec jsem netušil, že jednou budu hrát starého Bajzu. A říkal jsem si, že tuhle roli zkazit, tak z toho mám ostudu navždy. Po třech natáčecích dnech přišel Karel Smyczek, viděl už denní práce a řekl, že to bude dobré. A bylo to dobré.

Mrzí vás třeba, že jste prošvihl nějakou roli?

Možná hned na začátku kariéry, někdy v sedmdesátých letech, si mě vyhlédl Jaromil Jireš, který bohužel odešel z tohoto světa brzy. Chystal tenkrát film Mladý muž a bílá velryba a já byl jedním ze dvou adeptů na tu roli. Řekl, že mi dá vědět, a tři dny před natáčením mi poslal krásný třístránkový dopis, ve kterém mi vysvětloval, že si nakonec vybral Ivana Vyskočila. Vzal jsem to jako fakt a pak jsme se s Jaromilem ještě potkali například při natáčení filmu Helimadoe.

Co vás baví dělat ve volném čase?

Když si potřebuji vyčistit hlavu a prostě vypnout, tak začnu uklízet. Chatu i byt vypulíruju,
i když to není potřeba, že se všechno blýská. V tu chvíli vidím okamžitý výsledek. Nebo velmi rád vařím. Ale já vařím tak, že uvařím a po sobě tu kuchyň nechám čisťounkou, žádný chlapský bordel.

Vzpomínáte si na dobu, kdy angažmá známého herce v reklamě bylo terčem kritiky kolegů?

Tu dobu si velmi dobře pamatuji. Dostal jsem nabídku na reklamu s nějakým jogurtem
a samozřejmě ji okamžitě přijal, protože to bylo dobře honorováno. Reklama se dělá pro peníze. A když se na mě někdo ušklíbl, že jsem prodejný, tak jsem říkal, že je to součást profese, a když může dělat reklamu Julia Roberts nebo Robert De Niro, tak nevím, proč bych já nemohl dělat reklamu na jogurt. A od té doby jsem jich natočil asi šest nebo sedm. Šlo jenom o to, že honoráře začínají vždy na nízké částce a je třeba se dohodnout k oboustranné spokojenosti.

Co vás teď čeká aktuálně?

Dnes točím Receptář. Pozítří točím film s Milošem Šmídmajerem a s Jirkou Strachem dělám po delší době něco pro Českou televizi. Měl jsem cosi zkoušet i v divadle, ale o něčem se dohadují, tak do toho nebudu zasahovat. Beru to, jak to přijde, pokud to teda není s nějakým volem, což se dlouho nestalo. Mně bude teď v říjnu dvaasedmdesát a můžu být rád, že je o mě ještě nějaký zájem.

Dáváte při čtení přednost klasické knížce, nebo elektronické čtečce?

Kdepak čtečku, vůbec. Knížky čtu pořád dokola – Švejka, protože tu knihu miluju, od Karla Poláčka čtu Okresní město, také pořád dokola, nebo třeba Babičku, protože to je nádherná knížka. A jde o ten obřad, že si tu knížku vezmete, je ilustrovaná, to mám rád. A když bych si vzal čtečku, tak o tohle přijdu. Ne, to už není pro mě.

A co se týče filmů, vracíte se třeba ke starším kouskům?

Já miluji staré filmy a dívám se na ně dokola, když to jde. Teď jsem viděl dva, minulý týden úplně poprvé Spalovače mrtvol a včera Manželství po italsku. To mě prostě vždycky zahřeje. Viděl jsem i několik současných filmů a zůstal úplně štajf třeba z filmu Toman. A to nemluvím o Vratných lahvích nebo o Obecné škole, to jsou nádherná díla. A chystám se teď na film Vlny Jirky Mádla. Jirkovi ten úspěch moc přeji, protože jsem ho poznal – je to bezvadný a skromný člověk.

Kdo přivedl Oldřicha Navrátila k herectví? Kdo je jeho milovaný zahraniční herec? A co ho baví dělat ve volném čase? Poslechněte si v novém vydání našeho podcastu v přehrávači v úvodu!

Oldřich Navrátil je oblíbený český herec, představitel řady kultovních rolí, který za pár dní oslaví dvaasedmdesáté narozeniny. S Milošem Pokorným si povídal nejenom o svých divadelních a filmových začátcích, ale i o tom, co ho baví dělat ve volném čase, jaké má rád filmy a knihy nebo jaké jsou aktuální profesní plány.

Oldřichu, vítejte, jsem rád, že jste si našel čas, protože divadelní sezona začala, takže toho máte spoustu. Tento podcast se jmenuje Boomer Talk, víte, komu se říká boomer?

Jsem si to našel, ale pak to zase zapomněl.

V očích mladších generací jsou boomeři ti, kteří už nestíhají všechny ty technologie
a jsou celkově trošku pomalejší. Jak to máte s moderními technologiemi a technikou?

Donedávna jsem měl tlačítkový telefon, ale moje žena, která tomu vládne, mě prostě přinutila si pořídit dotykový telefon. Neumím s ním skoro vůbec nic, zavolat umím, a dokonce jsem se naučil číst zprávy nebo si pouštět hudbu. A to je teda úžasná věc.

Takže jste, řekněme, běžný spotřebitel. Používáte třeba pro svoji práci počítač?

Ne, vůbec. Víte, já jsem vyrůstal v Třebíči, vychovávali mě samozřejmě rodiče, ale také prarodiče. A ti prarodiče se všichni narodili v devatenáctém století. Všichni. To ještě nebyla letadla, nebyla auta, prostě nic z toho. A umřeli až v osmdesátých letech, protože se všichni dožili poměrně vysokého věku, což pro ně muselo být hrozné. Děda vždycky říkal, že už by mladý být nechtěl. A já si to teď vlastně říkám také. Už to jde mimo mě, nicméně jsem na světě rád.

Chtěl byste dneska začínat znovu u divadla, zvolil byste si znovu herectví?

Nevím, o tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale asi ano, protože já nic jiného neumím. K herectví jsem přišel trošku jako slepý k houslím, ale jsem za to rád. Můj otec byl prostý dělník, instalatér v okresním stavebním podniku v Třebíči, vstával v pět ráno zima nezima. A vždycky říkal, že půjdu na ekonomickou školu nebo někam do spořitelny za přepážku, kde je teplo a nemusí se tak brzy vstávat.

Podal jsem si normálně přihlášku na ekonomickou školu, jenomže v únoru roku 1968 přišel na naši devítiletku pan profesor Karel Pavlas, můj budoucí třídní z gymnázia, který byl velký fanda první republiky a gymnázií. A oslovil nás, takové ty, co měli trošku lepší průměr, jestli bychom nechtěli jít právě na to gymnázium. Že když se přihlásíme, tak máme zkoušky v podstatě hotové. To mě samozřejmě zaujalo, na gymnázium se přihlásil a měl zkoušky hotové.

Mohl z vás být třeba zdatný bankéř, jak jste se tedy dostal k divadlu?

Táta také chtěl, abych byl učitelem, protože ti mají ještě navíc v létě dva měsíce prázdnin. Jenomže na té škole nás učil pan profesor Ladislav Novák, což byl světový výtvarník a velký fanda do divadla, který mi řekl, že bych se měl přihlásit na JAMU, že mi sežene pana Miloše Vasserbauera a pana Vítka Cahu, kteří by mě připravovali. Ty zkoušky jsem udělal napoprvé, kdyby ne, tak bych se tam podruhé nehlásil. Prostě mě vzali a díky tomu Ladislavu Novákovi dělám to, co dělám.

Oldřichu, když srovnáte hereckou profesi z tehdejšího a dnešního pohledu, změnilo se něco zásadně?

Ne. Alespoň já cítím, že je to pořád stejné. Pořád. Prostě sednete, dostanete text, uděláte čtenou zkoušku. Teď jsem zkoušel ve Studiu DVA hru Chlapi sobě, je nás tam pět chlapů včetně Šimona Cabana a je to pořád stejné.

Máte nějaké svoje finty na učení textu?

Když točím, tak mám, zaplať pánbůh, takovou schopnost, ale to má většina z nás, že si přečtu text a hned ho umím. Řeknu ho naostro a zase ho hned zapomenu. Tak takhle to mám. V divadle je to jiné, tam se to musí držet a tam ta paměť prostě s věkem trošku ochabuje.

Jak vzpomínáte na své divadelní začátky?

Začínal jsem v Divadle Husa na provázku, ale byl v něm jenom dvě sezony, protože tam se na herce křičelo, a to já teda velice nesnáším, takže jsem prostě odešel. Poté jsem šel rovnou drze do Prahy a jediný slavný, kterého jsem tam znal, byl Jirka Krampol. Říkal, že mi pomůže, že má leckde známé. Já, tehdy namyšlený trouba z Třebíče bydlící na Praze 2, jsem mu říkal, že ať si nemyslí, že budu jezdit někam do Libně, že to musí být v centru. Jirka se tomu upřímně zasmál a řekl, že zkusíme nejdříve Divadlo ABC.

Tak jsme zkusili ABC, byl jsem tam asi tři čtvrtě hodiny na pohovoru u pana ředitele, který mi řekl, že se ozvou. Za čtrnáct dní se ozvali s tím, že mají plný stav. Hluboce jsem se urazil, že nestojí o mé kvalitní herecké služby, a fakt asi pětatřicet let zůstal na volné noze. A zatím dobré. Je to úžasné a nikdy jsem nebyl bez práce. Prošel jsem teda vším možným, i Divadlem F. R. Čecha, na které všichni plivali, ale já tam byl velmi spokojený, zahrál jsem si a vydělal jsem si. Neměl jsem nouzi o práci.

Myslíte, že dnes, i díky novým generacím herců či nejrůznějších neherců, je ta konkurence větší?

Herců je hodně a jsou čím dál drzejší. Někteří ti mladí cápkové, kteří ještě nic nikde neudělali, krom toho, že hrají v nějakém tom nekonečném seriálu, vás sotva pozdraví. Nechci se k někomu přirovnávat, ale když jsem měl v sedmdesátých letech možnost si zahrát s Karlem Högerem, tak jsem se na něj díval jak na svatý obrázek a nebyl schopen slova, to bylo opravdu něco.

Nebo jsem točil film Dobří holubi se vracejí, kde hrála celá plejáda herců včetně Menšíka, Macháčka nebo Kemra, točilo se to v klášteře v Želivu. Přišel jsem tam, a když jsem všechny viděl, tak jsem se krčil za těmi štendry s kostýmy. Menšík, který seděl uprostřed a měl samozřejmě sólo, to najednou přerušil, říká: „Co se tam krčíš vzadu? Přijdu, stoupnu si a řeknu: jsem Olda Navrátil a hotovo.“ A to jsem ho v životě neviděl.

Stalo se vám někdy, když jste začínal hrát, že vám to takzvaně dal některý z těch starších mazáků sežrat?

Ne, nikdy. Naopak, oni byli velmi přívětiví a laskaví lidé, kteří nezapomínali na své začátky, a tak se prostě chovali. Což také svědčí o síle osobnosti, která nemá potřebu se po někom vozit.

Máte čas chodit do divadla a podle čeho si vybíráte?

K něčemu se vám přiznám, v divadle jsem jako divák nebyl snad dvacet let. Nebudu přeci chodit do práce. A hraju teď s mojí vzácnou kolegyní Zuzanou Kronerovou, která měla veleslavného otce Jozefa Kronera, a ta mi o svém otci říkala to samé.

Když dostanete nabídku, co je pro vás podstatné?

Kdy se to točí. Čas a režisér. A když to aspoň pro mě funguje, tak to přijmu. Což je ve většině případů. Umím i odmítat, ale nedělám to často, protože je to moje živobytí.

Nelákalo vás třeba učit?

Ne, to vůbec ne. Neumím si představit, že bych měl učit, a vůbec nevím, co bych žákům říkal. Vůbec po tom netoužím. Jestli já v té hlavě něco mám, tak to mám jenom z toho gymnázia. Tam jsem se naučil anglicky, tam jsem prostě získal pojem o literatuře i dějinách, protože jsem měl toho Nováka, který učil jak literaturu, tak dějepis. Z JAMU mám jen veselé příhody, tam jsem se nenaučil nic.

Je pro herce dobře, že si ho diváci spojí s jeho rolí, třeba jako vás s Emilem Nádeníčkem z Kleinových básníků?

Zaplať pánbůh, že si mě lidé pamatují alespoň z něčeho. Ale samozřejmě jsem natočil, alespoň v mých očích, významnější kusy, které si zase třeba až tak nepamatují. Jsem ale rád, že si mě pamatují i ze seriálu Bylo nás pět, kde jsem hrál starého Bajzu, protože nic lepšího už asi nenatočím. Říkám si, že v tomto případě je to v pořádku.

S Karlem Smyczkem jsme byli kamarádi už dávno, protože on mě kdysi v osmdesátých letech obsadil do filmu. Pánská jízda se to jmenovalo. Hrál jsem tam manželský pár s Ivou Hüttnerovou. Byla to hlavní role a mě, úplně neznámého čulibrka z Brna, obsadil. Měl tu odvahu. Asi byl spokojený, tak jsem pak u něj hrával.

A pak že bude točit Bylo nás pět. S návrhem obsazení přišel do televize, kde mu řekli, že děti ať si vybere z konkurzu a že tatínka bude hrát Viktor Preiss nebo Josef Abrhám. Nakonec si mě ale prosadil. Tu knížku jsem znal zpaměti už dávno, ale vůbec jsem netušil, že jednou budu hrát starého Bajzu. A říkal jsem si, že tuhle roli zkazit, tak z toho mám ostudu navždy. Po třech natáčecích dnech přišel Karel Smyczek, viděl už denní práce a řekl, že to bude dobré. A bylo to dobré.

Mrzí vás třeba, že jste prošvihl nějakou roli?

Možná hned na začátku kariéry, někdy v sedmdesátých letech, si mě vyhlédl Jaromil Jireš, který bohužel odešel z tohoto světa brzy. Chystal tenkrát film Mladý muž a bílá velryba a já byl jedním ze dvou adeptů na tu roli. Řekl, že mi dá vědět, a tři dny před natáčením mi poslal krásný třístránkový dopis, ve kterém mi vysvětloval, že si nakonec vybral Ivana Vyskočila. Vzal jsem to jako fakt a pak jsme se s Jaromilem ještě potkali například při natáčení filmu Helimadoe.

Co vás baví dělat ve volném čase?

Když si potřebuji vyčistit hlavu a prostě vypnout, tak začnu uklízet. Chatu i byt vypulíruju,
i když to není potřeba, že se všechno blýská. V tu chvíli vidím okamžitý výsledek. Nebo velmi rád vařím. Ale já vařím tak, že uvařím a po sobě tu kuchyň nechám čisťounkou, žádný chlapský bordel.

Vzpomínáte si na dobu, kdy angažmá známého herce v reklamě bylo terčem kritiky kolegů?

Tu dobu si velmi dobře pamatuji. Dostal jsem nabídku na reklamu s nějakým jogurtem
a samozřejmě ji okamžitě přijal, protože to bylo dobře honorováno. Reklama se dělá pro peníze. A když se na mě někdo ušklíbl, že jsem prodejný, tak jsem říkal, že je to součást profese, a když může dělat reklamu Julia Roberts nebo Robert De Niro, tak nevím, proč bych já nemohl dělat reklamu na jogurt. A od té doby jsem jich natočil asi šest nebo sedm. Šlo jenom o to, že honoráře začínají vždy na nízké částce a je třeba se dohodnout k oboustranné spokojenosti.

Co vás teď čeká aktuálně?

Dnes točím Receptář. Pozítří točím film s Milošem Šmídmajerem a s Jirkou Strachem dělám po delší době něco pro Českou televizi. Měl jsem cosi zkoušet i v divadle, ale o něčem se dohadují, tak do toho nebudu zasahovat. Beru to, jak to přijde, pokud to teda není s nějakým volem, což se dlouho nestalo. Mně bude teď v říjnu dvaasedmdesát a můžu být rád, že je o mě ještě nějaký zájem.

Dáváte při čtení přednost klasické knížce, nebo elektronické čtečce?

Kdepak čtečku, vůbec. Knížky čtu pořád dokola – Švejka, protože tu knihu miluju, od Karla Poláčka čtu Okresní město, také pořád dokola, nebo třeba Babičku, protože to je nádherná knížka. A jde o ten obřad, že si tu knížku vezmete, je ilustrovaná, to mám rád. A když bych si vzal čtečku, tak o tohle přijdu. Ne, to už není pro mě.

A co se týče filmů, vracíte se třeba ke starším kouskům?

Já miluji staré filmy a dívám se na ně dokola, když to jde. Teď jsem viděl dva, minulý týden úplně poprvé Spalovače mrtvol a včera Manželství po italsku. To mě prostě vždycky zahřeje. Viděl jsem i několik současných filmů a zůstal úplně štajf třeba z filmu Toman. A to nemluvím o Vratných lahvích nebo o Obecné škole, to jsou nádherná díla. A chystám se teď na film Vlny Jirky Mádla. Jirkovi ten úspěch moc přeji, protože jsem ho poznal – je to bezvadný a skromný člověk.

Kdo přivedl Oldřicha Navrátila k herectví? Kdo je jeho milovaný zahraniční herec? A co ho baví dělat ve volném čase? Poslechněte si v novém vydání našeho podcastu v přehrávači v úvodu!