Osm medailí včetně kompletní sbírky nevidomého plavce Davida Kratochvíla přivezli čeští reprezentanti z paralympiády v Paříži. Hry ve francouzské metropoli zároveň mírou diváckého zájmu i předvedenými výkony podle všeho potvrdily trend rostoucí popularity a rozvoje paralympijského sportu. Daří se Česku zůstat v kontaktu?

Jen krátce po olympiádě se v Paříži v minulých dnech psaly další velké sportovní příběhy. A když v neděli večer 17. paralympijské hry končily závěrečným ceremoniálem, jméno vlajkonoše české výpravy už nepůsobilo jako žádné překvapení. Šestnáctiletý nevidomý plavec David Kratochvíl totiž ve Francii dokázal získat kompletní medailovou sbírku.

Na cenné kovy ale dosáhli i další čeští sportovci – stolní tenista Tomáš Suchánek, lukostřelci Šárka Pultar Musilová, David Drahonínský a Tereza Brandtlová a plavec Arnošt Petráček. Celkem osm medailí zařadilo českou výpravu na 53. příčku v žebříčku národů, který už poněkolikáté v řadě ovládla Čína.

„Z pohledu našich paralympioniků nebo Českého paralympijského výboru bych řekl, že hry jsou hodnocené jako úspěšné,“ ohlíží se za Paříží Radek Musílek, který je redaktorem časopisu Můžeš. Ten kromě jiného přibližuje svět lidí s fyzickým nebo mentálním postižením.

I s odkazem na úspěch plavce Kratochvíla, který startoval na svých prvních hrách, Musílek věří v budoucí úspěchy. „Myslím, že ta paralympiáda (v Paříži) je vnímána jako takový nový odrazový můstek,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 muž, který působí i jako pedagog v Jedličkově ústavu a je zároveň členem reprezentačního týmu v curlingu vozíčkářů.

Pozitivní je z Musílkova pohledu i stále větší zájem o paralympiády ze strany veřejnosti a médií. Považuje za evidentní, že popularita roste – stačí prý zavzpomínat, jak vypadalo dění kolem paralympijských her ještě před dvěma dekádami.

Jde přitom o posun, který přináší nadšení do celé parasportovní komunity. „Už si nepřipadáte jako nějaký ‚chudý příbuzný‘ nebo někdo, koho se soucitem poklepají na ramenou a řeknou: ‚Jseš dobrej, ale přece všichni víme, že sportovec tak úplně nejsi!‘ Naštěstí už to takto dávno není a jsme rádi, že jsme bráni plnohodnotně,“ dodává Musílek.

Ne všechny současné pohyby ve světě parasportu ale tuzemské prostředí dokázalo zachytit s dostatečnou razancí. Podle Musílka dokonce platí, že v některých ohledech Česku „trošku ujel svět“.

Zmiňuje stále silnější profesionalizaci. „Na paralympiádě (v Paříži) je to krásně vidět třeba na Číně, která sbírá obrovské úspěchy, protože jejich sportovci jsou tvrdě a systematicky připravováni ve specializovaných centrech. Jsou to v podstatě profesionálové,“ vysvětluje s tím, že v Česku je i ty nejúspěšnější paralympioniky možné považovat maximálně za poloprofesionály. Příjmy z parasportu jim sice pokryjí vynaložené prostředky, veškeré náklady na život z nich ale nezaplatí.

Další podstatnou věcí paralympijského sportu je mnohdy kontroverzní rozřazování závodníků do jednotlivých kategorií, takzvané klasifikování hendikepu. O citlivou záležitost jde podle novináře a parasportovce zejména v atletice, cyklistice nebo plavání. „Záleží na každé svalové partii, kterou dokážete zapojit,“ vysvětluje Musílek a poukazuje na to, že míru postižení v podstatě není možné změřit úplně přesně.

Do už tak složité otázky navíc může zasahovat snaha některých parasportovců dostat se do „příznivější“ kategorie třeba i zveličením svého skutečného postižení. „Lidé s hendikepem jsou úplně stejní jako všichni ostatní. (…) Musíme si přiznat, že i mezi nimi se najdou ti, kteří hledají možnosti, jak vyhrát třeba i neférovým způsobem. A zařazování do kategorií a určování míry hendikepu tomu dává prostor,“ uvádí Radek Musílek.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o tom, jak může vypadat soupeření parasportovců s různorodým postižením nebo kde se čeští paralympionici mohou snažit získávat peníze na financování své závodní kariéry. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.

Osm medailí včetně kompletní sbírky nevidomého plavce Davida Kratochvíla přivezli čeští reprezentanti z paralympiády v Paříži. Hry ve francouzské metropoli zároveň mírou diváckého zájmu i předvedenými výkony podle všeho potvrdily trend rostoucí popularity a rozvoje paralympijského sportu. Daří se Česku zůstat v kontaktu?

Jen krátce po olympiádě se v Paříži v minulých dnech psaly další velké sportovní příběhy. A když v neděli večer 17. paralympijské hry končily závěrečným ceremoniálem, jméno vlajkonoše české výpravy už nepůsobilo jako žádné překvapení. Šestnáctiletý nevidomý plavec David Kratochvíl totiž ve Francii dokázal získat kompletní medailovou sbírku.

Na cenné kovy ale dosáhli i další čeští sportovci – stolní tenista Tomáš Suchánek, lukostřelci Šárka Pultar Musilová, David Drahonínský a Tereza Brandtlová a plavec Arnošt Petráček. Celkem osm medailí zařadilo českou výpravu na 53. příčku v žebříčku národů, který už poněkolikáté v řadě ovládla Čína.

„Z pohledu našich paralympioniků nebo Českého paralympijského výboru bych řekl, že hry jsou hodnocené jako úspěšné,“ ohlíží se za Paříží Radek Musílek, který je redaktorem časopisu Můžeš. Ten kromě jiného přibližuje svět lidí s fyzickým nebo mentálním postižením.

I s odkazem na úspěch plavce Kratochvíla, který startoval na svých prvních hrách, Musílek věří v budoucí úspěchy. „Myslím, že ta paralympiáda (v Paříži) je vnímána jako takový nový odrazový můstek,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 muž, který působí i jako pedagog v Jedličkově ústavu a je zároveň členem reprezentačního týmu v curlingu vozíčkářů.

Pozitivní je z Musílkova pohledu i stále větší zájem o paralympiády ze strany veřejnosti a médií. Považuje za evidentní, že popularita roste – stačí prý zavzpomínat, jak vypadalo dění kolem paralympijských her ještě před dvěma dekádami.

Jde přitom o posun, který přináší nadšení do celé parasportovní komunity. „Už si nepřipadáte jako nějaký ‚chudý příbuzný‘ nebo někdo, koho se soucitem poklepají na ramenou a řeknou: ‚Jseš dobrej, ale přece všichni víme, že sportovec tak úplně nejsi!‘ Naštěstí už to takto dávno není a jsme rádi, že jsme bráni plnohodnotně,“ dodává Musílek.

Ne všechny současné pohyby ve světě parasportu ale tuzemské prostředí dokázalo zachytit s dostatečnou razancí. Podle Musílka dokonce platí, že v některých ohledech Česku „trošku ujel svět“.

Zmiňuje stále silnější profesionalizaci. „Na paralympiádě (v Paříži) je to krásně vidět třeba na Číně, která sbírá obrovské úspěchy, protože jejich sportovci jsou tvrdě a systematicky připravováni ve specializovaných centrech. Jsou to v podstatě profesionálové,“ vysvětluje s tím, že v Česku je i ty nejúspěšnější paralympioniky možné považovat maximálně za poloprofesionály. Příjmy z parasportu jim sice pokryjí vynaložené prostředky, veškeré náklady na život z nich ale nezaplatí.

Další podstatnou věcí paralympijského sportu je mnohdy kontroverzní rozřazování závodníků do jednotlivých kategorií, takzvané klasifikování hendikepu. O citlivou záležitost jde podle novináře a parasportovce zejména v atletice, cyklistice nebo plavání. „Záleží na každé svalové partii, kterou dokážete zapojit,“ vysvětluje Musílek a poukazuje na to, že míru postižení v podstatě není možné změřit úplně přesně.

Do už tak složité otázky navíc může zasahovat snaha některých parasportovců dostat se do „příznivější“ kategorie třeba i zveličením svého skutečného postižení. „Lidé s hendikepem jsou úplně stejní jako všichni ostatní. (…) Musíme si přiznat, že i mezi nimi se najdou ti, kteří hledají možnosti, jak vyhrát třeba i neférovým způsobem. A zařazování do kategorií a určování míry hendikepu tomu dává prostor,“ uvádí Radek Musílek.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o tom, jak může vypadat soupeření parasportovců s různorodým postižením nebo kde se čeští paralympionici mohou snažit získávat peníze na financování své závodní kariéry. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.