Kdysi to byla závodnická vášeň. Na konci je senzační dakarský triumf a příjemný pocit, že to jde. Martin Macík starší dovedl tažení motoristickým sportem přes svého syna až k triumfu v nejdrsnějším závodě planety. A to s bezvadně šlapajícím vozem zvaným Čenda.
Na dakarském vítězství má velký podíl rodinný klan Macíků ze Sedlčan
|
Foto: Deník/Ivana Roháčková
„Dakarem se asi jako jediný v Česku zaobírám kontinuálně třiadvacet let. Úspěch je zadostiučiněním a završením dlouholeté práce. Nejsem typ člověka, který by se řídil podle nějakých vzorů,“ začal své vyprávění šéf sedlčanského týmu MM Technology a úspěšný konstruktér kamionů.
Ještě za komunistů závodil s malými auty. Dakar chtěl jet s osobákem. Kamiony ho nezajímaly, ale když se rozhodl, že do toho půjde, vyšlo najevo, že náklaďák je nejlevnější nářadí.
Dlouho bydlel v garsonce
Začínal až v sedmatřiceti. V Sedlčanech mu vydělávala tiskárna a měl na to, aby si pořídil techniku. „Chtěl jsem si pořídit tatru, ale tam jsem nepochodil, a tak jsem se rozhlížel jinde. K mání byla líza a v tu chvíli mi bylo jedno, jestli koupím tatru, mercedes nebo liazku,“ pokračuje devětapadesátiletý chlapík, jemuž se v týmu říká Kocour.
Jednalo se o auto, které jelo Dakar v roce 1992, kdy se trasa natáhla až do Kapského města. Liazku tenkrát řídil Bohuslav Vonšovský, ale pak stála dlouho nevyužitá v kopřivách. Macík se pustil do práce. Do Afriky prvně vyrazil v roce 2003. Jeho řidičským vrcholem bylo o sedm let později čtvrté místo v Argentině.
„Když se do něčeho dám, dělám to naplno tak dlouho, dokud tomu věřím. A to je asi důvod, proč jsem u toho tak dlouho a dávám do toho všechny prachy. Někdo si kupuje baráky, já dlouho bydlel jen garsonce. O to větší satisfakce je Matesovo prvenství, což přišlo i s tím, že jsme měli vedle nejlepšího auta i nejlepší posádku a celý tým“ líčí.
Mladý Martin je důsledkem jeho více jak dvacetiletého snažení. „Už od mala byl hodně cílevědomý. To co dokázal, je jeho dítě. Má tah na branku, jde za svým úspěchem a intenzivně na sobě pracuje. Není jen výborný pilot, ale i úspěšný podnikatel. Má svou agenturu,“ chválí. „Teď už jsem ale rád, že nemusím řídit.“
Prodává, i když zvýhodňuje soupeře
Ovšem v začátcích synovy kariéry byl trochu zdrženlivý. „Lpěl jsem na tom, aby dokončil vysokou školu a pak ať si dělá, co chce. Když přecházel z místa navigátora za volant, měl jsem určité obavy. To přiznávám. Bylo potřeba mu vysvětlit spoustu maličkostí, a to stálo nemalé úsilí,“ přiznává Macík starší.
Nezajímají ho jen výsledky, ale hodně i byznys. MM Technology vyrábí a prodává závodní kamiony. Letos jich v Saúdské Arábii startovalo pět a čtyři se dostaly do cíle. „Jsou v tom zkušenosti a vývoj dvou desetiletí. Roli hraje i skutečnost, že když jdeme s našimi vozy na trh, odhalujeme naše know-how. Letos nabídneme další tři kamiony,“ zmiňuje.
„Jdeme do toho i přes to, že tím vlastně zvýhodňujeme potenciální soupeře. Ale bereme to tak, že konkurence je zdravá a že zvýšíme zájem o naše auta. A kdyby Martina příště někdo s kamionem ze Sedlčan porazil, tak se zlobit nebudu. Je to výzva. On to bere stejně. Nebude mi říkat, abych jim nedával to nejlepší,“ vysvětluje strategii firmy.
Roky dřiny stály za to, říká vítěz
Auta mě jako každého kluka bavila. Jako dítě jsem s tátou jezdil na testy, seděl vedle něj v kamionu a asi ve dvanácti jsem se byl podívat přímo do Dakaru na cíl rallye. Pak jsem nosil v hlavě, že bych jednou chtěl být v tátově týmu. Když jsem po letech dostudoval ekonomii, management a informační technologie, chyběl Vlastovi Vildmanovi navigátor. Šel jsem do toho a dvakrát s ním jel. Jenže pak jsem se rozhodl, že příště už chci řídit. To však nebylo z finančního hlediska jednoduchý, naštěstí se podařilo sehnat partnery a pomohl hlavně táta. Pustili jsme se do závodění, ale nebyly to snadné roky. Dávali jsme do toho spoustu našich peněz. Poslední roky oba dřeme jako koně, ale stojí to za to. Dostali jsme se do výšin, o nichž se nám ani nesnilo. První místo je sladká odměna.
