Šoupala jsem nábytkem. Takhle vtipně a bezprostředně popisuje Diana Phipps Sternbergová (86) svou práci pro Olgu a Václava Havlovy na Pražském hradě. Jako interiérová designérka renovovala také rodinný zámek Častolovice. Nedávno vyšel knižně její mimořádný životní příběh, do něhož patří kromě aristokratických předků i jména jako Jacqueline Kennedyová či Rolling Stones nebo tapetování zámku v Lánech látkou na pánská pyžama.

Patříte ke šlechtickému rodu, který žije v Čechách devět století. Pod jménem Sternberg si současníci především vybaví nedávno zesnulého Zdeňka, kterého si nejeden filmový divák představí i jako pétépáka v Černých baronech v podání herce Václava Vydry. Zdeněk byl váš bratranec?

Vzdálenější bratranec, a než zemřel, i hlava našeho rodu. Byl to báječný, statečný, veselý a charakterní muž, zkrátka tak si lze představit ideálního člověka. Přestože měl za sebou nelehký život, nacisty, komunisty, protikomunistický odboj, pomáhal totiž lidem přes zadrátovanou hranici, pak emigraci, návrat do Čech a starost o rodinný majetek, nikdy neztratil šarm.

Vaši předci zastávali v průběhu dějin významné posty. Jeden patřil k družině Přemysla Otakara II., další radil Karlu IV., jiní se zasloužili o vznik Národního muzea a Národní galerie. Kterého předka si považujete nejvíc?

Z těch, které jsem znala, určitě svoji matku Cecilii Sternbergovou. Narodila se v Anglii, s otcem Leopoldem se seznámila už ve svých sedmnácti letech. Byla chytrá, krásná, výtvarně talentovaná, malovala i sochařila, psala básně. Napsala i oceňovanou autobiografii Cesta: paměti české aristokratky. Moc jsem ji obdivovala za její statečnost a životní postoje. Když jsme jako rodina odešli po komunistickém puči v roce 1948 do exilu, byla to především ona, kdo nás svou prací živil. Neměli jsme zpočátku nic, odešli jsme s několika kufry. Ona se však báječně adaptovala v každé, i nelehké situaci, což rodině hodně pomáhalo. Oba rodiče jsem obdivovala za to, že si nikdy nestěžovali, nelitovali se.

Váš otec Leopold spolu s dalšími představiteli někdejších šlechtických rodin podepsal v letech 1938–1939 tři deklarace na obranu československého státu, odmítl i německé občanství. Letos jsme si připomínali osmdesát let od heydrichiády. Pamatujete si na tu dobu?

Otec byl impozantní muž a svou zemi miloval. Kdyby nebylo mě a matky, nikdy bychom z Čech neodešli. Na dobu heydrichiády si pamatuji, protože jsem tehdy poprvé trávila čas jen s rodiči. Předtím jsem měla anglickou chůvu, která ale musela za okupace pryč. Bydleli jsme tehdy v Praze, nacisté na náš zámek uvalili nucenou správu a nakonec v roce 1941 nás i vystěhovali. Díky rodičům jsem tušila, co se kolem děje. Poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna. Ne že bych tomu všemu rozuměla, pamatuji si spíš vzrušení, když jsme strkali do rádia takovou speciální součástku, aby se dalo zakázané vysílání naladit. Zlo kolem jsem ale necítila, rodiče mě před tou strašlivou atmosférou chránili.

Po nacistech ovládli zemi komunisté. I oni vám sebrali majetek a odešli jste do emigrace. Nej­prve do USA, pak na Jamajku. Proč zrovna tam?

Nejprve jsme jeli do Paříže. To bylo dost komické. Jediné místo, které tam otec dobře znal z předválečných časů, byl luxusní hotel Ritz. Teď jsme ovšem bydleli v levnějším hotelu, jehož portál byl přímo proti zadnímu vchodu Ritzu. Po půl roce jsme odjeli do New Yorku, kde si matka pořídila malé studio a keramickou pec. Manželka matčina bratrance Eddieho ­Bismarcka, velká dáma společnosti Mona, organizovala party a má matka vyrobila portrétní keramické sošky všech přítomných půvabných žen. Byly pěkné, jen je nikdo nekupoval. Mezitím otec rozprodával šperky a cennosti, které jsme měli s sebou. Pak následovalo stěhování na Floridu, kde matka začala vyrábět šperky podle vlastních návrhů. Tam už se nám vcelku dařilo. Nakonec jsme odešli na Jamajku, kde jsme si díky půjčce koupili malý penzión. Po smrti otce se matka vrátila do rodného Londýna. Já žila s manželem Harrym v New Yorku a v Paříži.

Vaší profesí se stal interiérový design, architektura. Matčina inspirace?

Určitě. Ale nejspíš to bude i tím neustálým cestováním, stěhováním a zařizováním nějakého nového bydlení. Svůj první nábytek, to říkám s nadsázkou, jsem si vyrobila sama pro sebe ve čtrnácti letech už na Floridě. Krabice od ovoce jsem si polepila modrobílým plátnem, z něhož jsem si ušila i polštáře, místo výplně do nich nacpala prádlo na vyžehlení.

Jako designérka jste později napsala o interiérech bestseller, zařizovala jste i byty a sídla osobnostem, jako byl spisovatel a filozof Gore Vidal, hollywoodský producent Sam Spiegel či dramatik Harold Pinter. Otevíral vám dveře talent, aristokratický původ, anebo fakt, že váš manžel pocházel z prominentní americké rodiny Phippsů?

Třikrát ne! Těžko říci, zda talent mám, či nemám. Ještě v Americe jsem si na vizitku napsala „house arrangement“ a to je, myslím, to, co jsem celý profesní život dělala – zařizovala a upravovala byty či domy. Pořídila jsem si štětce, barvy, čalounické sešívačky a klien­tům jsem říkala: „Přece ty staré věci nebudete vyhazovat, jsou ještě dobrý, přetáhneme to nějakou látkou, přebrousíme, přebarvíme.“ To byl můj talent. Šoupala jsem nábytkem. K zajímavým osobnostem jsem se dostávala díky doporučení kamarádů a jejich kamarádů. Zmíním především přítelkyni, spisovatelku a historičku Antonii Fraser Pinterovou, ženu Harolda Pintera.

Když jste ovdověla, přestěhovaly jste se s dcerou do Londýna. Vplula jste v bájných 60. letech mezi londýnskou smetánku. Dočetla jsem se, že v okruhu vašich přátel se to hemžilo jmény, jako kupříkladu sestra královny princezna Margaret, Beatles, Rolling Stones. Je to tak?

Nepřeháněla bych to tolik. Občas jsme se ve společnosti, v klubech potkávali. S Beatles jsem se seznámila na jedné party u svých přátel muzikantů, sourozenců McEwenových. K Rolling Stones mě přivedl manželův dlouholetý kamarád, bankéř Rupert princ Loewenstein, který byl jejich obchodním a finančním manažerem. Párkrát jsem je potkala. Osobně jsem je měla ráda, jejich muzika mi však připadala hlasitá. Rupert míval dokonce na jejich koncertech na uších sluchátka a pouštěl si do nich Bacha… Princezna Margaret přišla ke mně několikrát na společenskou večeři jako doprovod mého přítele Gora Vidala.

Už jste se zmínila o Eddiem ­Bismarckovi, vnukovi kancléře Otty von Bismarcka. Jeho krásnou ženu Monu portrétoval i Salvador Dalí. Můžete prozradit o „železném kancléři“ nějaké neznámé rodinné historky?

Nemohu. Eddie tu připomínku příbuzenství s kancléřem neměl rád, byla pro něj příliš německá. Žil v Itálii, miloval všechno italské. Byl to on, kdo mě nejvíc ovlivnil, jak se dívat na věci kolem sebe, obdivovat krásu. Říkával, že když spatřím něco škaredého, mám zavřít oči.

Do Československa jste se vrátila po revoluci, po dvaačtyřiceti letech. Byla jste se tu někdy předtím podívat na někdejší domov?

Byla. Poprvé pouze v Praze, přijela jsem s jedním kamarádem historikem v roce 1968. Bylo krátce po sovětské okupaci, všechno tu bylo šedivé, rozbité, smutné, všude lešení. Bylo to depresívní, že jsem hned zase odjela, nepočítám, že jsem tu vůbec byla. Podruhé jsem přijela s Karlem Schwarzenbergem v roce 1988, známe se spolu od dětství. Karel mi vyčítal, že se nezajímám o dění v někdejší vlasti, nemluvím česky. Měl pravdu. Zlobilo mě, že filozof, politolog a profesor Roger Scruton, kterého jsem znala léta, toho o Československu věděl mnohem víc než já. Tak jsme se tu a tam setkávali. Vozila jsem z Londýna do Vídně nějaké věci, naposledy třeba počítač, které Scruton posílal přes Karla českému disentu. Mimochodem, díky Scrutonovi jsem později poznala i svého přítele Jirku Bednáře, syna novinářky a disidentky Otty Bednářové.

Tehdy jste se poznala i s Olgou a Václavem Havlovými?

Ano. Karel byl předsedou Helsinského výboru pro lidská práva. Jeli jsme, tedy spíš tajně se vydali s dalšími lidmi z americké organizace Helsinki Watch na návštěvu k Havlovým. Václav byl ovšem tenkrát zadržený. Poznala jsem alespoň Olgu. Velice na mě zapůsobila. Sympatická, inteligentní a taková odtažitá. Měla na Václava velký vliv. Ne že by byla chytřejší než on, určitě ne, ale byla velmi logická. Potřetí jsem do Československa přijela těsně před revolucí, v roce 1989 s Pinterovými. Harold Pinter byl velký propagátor Havlových her. Jeli jsme ho navštívit na Hrádeček, zrovna ho propustili z vězení. Přijela i Rita Klímová, později naše velvyslankyně v USA. Tu jsem měla velmi ráda, byla to inteligentní, normální, strašně příjemná ženská. Pamatuji si, že jsem přivezla Olze jako dárek svou knihu o interiérech.

A jaký byl váš porevoluční návrat do fakticky cizí země? Odešla jste do exilu jako dvanáctiletá dívka.

Já jsem v roce 1990, po revoluci, na úplný návrat ještě nepomýšlela. Olga, jež si přečetla tu mou knížku, řekla Karlu Schwarzenbergovi, jestli bych jim nepřišla pomáhat, když se Václav stal prezidentem. Byla jsem nadšená. Schwarzenberg mě ubytoval na Hradě v sice příšerném bytě, ale s fantastickým výhledem na první nádvoří a Arci­biskupský palác. Lidé se mě pořád ptají, co jsem na Hradě tenkrát dělala. Odpovídám, že všechno, co bylo třeba. Hledali jsme původní nábytek po všemožných koutech, pod centrálním topením Jízdárny jsme našli kousky z 18. a 19. století i zbytky zařízení Masarykova bytu, dávali jsme dohromady postele, nakupovali matrace… Šoupali jsme prostě nábytkem.

Mnozí vzpomínají na devadesátky nostalgicky, jako na čas euforie ze svobody. Jiní spíš na pády podniků, tunelování. Jak vy?

Pro mě to bylo jako zázrak. Takřka celý svůj život jsem měla americké občanství a volila pouze demokraty. Přímo před mýma očima se ve zdejší politice rodilo vše, čemu jsem věřila. A navíc jsem mohla být ve středu dění. Jeden zázrak za druhým. A tunelování? To se stává všude.

Připomenu, že jste se jako dobrovolnice podílela na organizaci společenské části programu prezidenta Havla při jeho již proslulé cestě do USA v únoru 1990. Jak jste se k tomu dostala?

Měla jsem blízkou kamarádku, která byla s Bílým domem hodně spjatá. Také bývalou první dámu USA Jackie Kennedyovou jsem znala dlouhá léta. A Olga si myslela, že mohu pomoci, když v té době nikdo na české straně neuměl pořádně anglicky. Tak jsem s nimi letěla. Ani já nevěděla, jak se má člověk chovat na státní návštěvě, ale měla jsem ve Washingtonu kamarády, kteří to věděli, a mohla jim zavolat.

Vrátím se ještě k vaší londýnské známosti s Rolling Stones. Byla jste to prý vy, kdo jejich turné nasměroval do Prahy, na ten slavný strahovský koncert v srpnu 1990. Jak se to přihodilo?

Je to pravda částečně. Princ Rupert mi na jaře 1990 řekl, že Stones chtějí dodatečně zařadit do svého evropského turné i Moskvu. Já mu ale namítla: „Jeďte do Čech, je to mnohem zajímavější.“ Impuls tedy opravdu přišel ode mě, ale zařídil to Rupert, protože byl kamarád.

Pak jste dva roky pracovala na Pražském hradě, renovovala jste interiéry i na zámku v Lánech. Slyšela jsem, že doslova na koleni…

To ano. Ale bylo to báječné. Měnit něco velmi škaredého do – doufám – trošku lepšího pro prezidenta, obzvlášť prezidenta, kterého člověk obdivuje, bylo fantastické. Olga říkala: „Podívej se, komunisti utráceli neuvěřitelný peníze, my to musíme udělat hodně levně.“ To bylo její krédo. Na počátku devadesátých let začaly krachovat velké české textilky a rozprodávaly skladové zásoby, včetně látek na pánská pyžama. Z nich jsme pak dělali závěsy a tapety. Všimněte si, když mluví prezident Zeman z Lán, tak ty pruhované textilní tapety, jež má za sebou na stěnách, jsou ještě ty, co jsme dělali před třiceti lety. Jen ty smutně visící závěsy mají být přichycené ke zdi po stranách, nikoli svázané uprostřed.

Spolu s Olgou Havlovou jste iniciovala i založení Výboru dobré vůle, byla jste dlouhou dobu v jeho vedení. Ještě s výborem spolupracujete?

Olga přišla s tím, že se manželky prezidentů obvykle věnují charitě a co si o tom myslím. Řekla jsem jí, že je to to nejsnadnější, s čím lze začít. Měla jsem trošku zkušenost, moje americká tchyně byla velmi angažovaná v různých charitativních záležitostech a svého času mě přiměla chodit s ní na návštěvy do věznic. A tak jsme s Olgou začaly. Dodnes jsem s výborem stále v kontaktu. Funguje to, mají peníze, dělají dobré věci.

Když mluvíme o manželkách prezidentů, zmínila jste Jackie Kennedyovou. Přijela tenkrát do Prahy na váš popud?

Byl to její nápad. Jen mi zavolala a zeptala se, nač se má v Praze podívat a co přesně dělám. A já jí řekla: „Jdu dneska na Hrad, budeme šoupat nábytkem a Havel bude nadšený, když se tam objevíš.“ Šli jsme všichni na oběd do restaurace Vikárka a pak jí předvedli, jak šoupeme nábytkem na Hradě.

Paní Kennedyová šoupala také?

Šoupala.

Rodinný majetek vám stát vrátil v roce 1992. Měla jste radost?

Zpočátku jsem se do restitucí nechtěla vůbec pouštět, protože jsem měla práci i hezký dům v Londýně, další dvě stavení na anglickém venkově a mezi nimi jsem žila. Já mám domy strašně ráda. Jsou pro mě jako lidi. Nouzi o domov jsem tedy neměla. Ale Olga mě přemluvila, říkala, že to vždycky můžu někomu darovat. A když jsem pak viděla, že je možné dát Častolovice relativně rychle do pořádku, neodolala jsem. Zámek byl sice dost poničený, ale byl tam materiál, z něhož se dalo něco udělat. Ze tří zlomených židlí se mohla udělat jedna. Mám ráda staré věci, nerada je vyhazuju.

I ve vašem životopisném příběhu říkáte: „Nikdy jsem nemohla odolat ruinám, potřebovala jsem je zachraňovat.“

Utrácela jsem za Častolovice jako blázen. I na náš druhý zámek, Zásmuky, zbylo tolik, že jsme mohli udělat novou střechu a okna.

Žila jste světoběžný život ve vyšších kruzích, Paříž, Londýn, New York a najednou provinční Častolovice, Zásmuky. Byla to odpovědnost vůči předkům, s níž jste tu životní změnu udělala?

Vůči těm židlím. Častolovice nejsou bůhvíjak krásné. Moje matka, a ona na to byla dobrá, píše ve své knížce, že to není ten nejkrásnější zámek na světě, ale má v sobě působivost a jistou barbarskou nádheru.

Ten renesanční zámek jste víceméně opravovala sama. Designérka, která navrhovala bydlení hollywoodským producentům, si spravovala nábytek, čalounila židle, nakupovala na blešáku. Jako z pohádky o hraběnce, jež tvrdý chleba okusila.

I moje matka věděla, že hraběnky musejí pracovat tím spíš, že si je řada lidí představuje, jen jak popíjejí čaj. A sama jsem ty zámky neopravovala, vždycky s přítelem Jirkou Bednářem, který se také staral i o mé další restituované majetky.

Chtěla jste, aby častolovický zámek důstojně připomínal památku rodičů a sloužil ke cti naší vlasti. Otázka po třiceti letech snahy: Povedlo se? A cítíte se být vlastenkou?

Nevím přesně, co slovo vlastenectví obnáší. Cítím se být součástí všeho tady, to ano. Myslím, že se mi podařilo Častolovicím vdechnout nový život. Ale momentálně nemáme tolik návštěvníků, kolik by bylo třeba. Ráda bych, aby co nejvíc lidí mělo stejný pocit jako já – že zámek, jeho zahrada s růžemi i obora žijí a prosperují.

V závěru vaší životopisné knihy říkáte, že Američané, Italové, Francouzi i Angličané jsou u nás nadšeni, a kdybychom dali historické budovy víc do pořádku, opravili silnice a zvedli úroveň vesnických restaurací, budeme turistickým rájem. Stačilo by to?

Já v to pevně věřím, protože cizinci, kteří sem přijedou, jsou opravdu nadšení. Především příroda je tu fantastická.

Jaké je dnešní Česko podle vás?

Teď je trošku v nepořádku, ale stále má náležitosti demokratické svobodné země. Doufám.

A zdejší politika? Kdysi jste na zámku v Častolovicích hostila zasedání prezidentů V4. Udělala byste to i pro dnešní politickou reprezentaci?

Když nad tím přemýšlím, tak ano, udělala. Pro každého českého politika, který by ctil demokracii. Kdyby i současný prezident chtěl v Častolovicích udělat nějakou slavnost a zaplatil by, je vítán. Mou hlavní motivací je zajistit zámek a vše, co k němu patří, i do budoucna. Pokud by se ovšem na Hrad dostal nějaký další Gottwald, tak tomu bych to rozhodně nedovolila.

Nakonec se zeptám: co je typické pro značku Diana Phipps Sternberg?

To jste mě zaskočila. Make the best of what you’ve got, využij všechno, co máš k dispozici, na maximum.

Franziska Diana Phipps Sternbergová

Je potomkem šlechtického rodu Šternberků. Po komunistickém puči v roce 1948 odešla s rodiči do exilu. Žila v USA a na Jamajce. V roce 1957 se provdala za Henryho Ogdena Phippse, dědice jedné z nejbohatších amerických rodin. Má dceru Alexandru. Po smrti manžela žila v Londýně. Pracovala jako bytová designérka, napsala knihu o zařizování interiérů Affordable Splendor (Dostupný přepych), jež vyšla v USA a v Británii. Pak pracovala pro prezidenta Václava Havla, s Olgou Havlovou zakládala Výbor dobré vůle, renovovala interiéry Pražského hradu i Lán. V roce 1992 jí byly vráceny zámky v Častolovicích a v Zásmukách. Letos vyšla její biografie Setkání s Dianou Phipps Sternbergovou, kterou na základě společných rozhovorů napsala její přítelkyně Dana Huňátová.

Šoupala jsem nábytkem. Takhle vtipně a bezprostředně popisuje Diana Phipps Sternbergová (86) svou práci pro Olgu a Václava Havlovy na Pražském hradě. Jako interiérová designérka renovovala také rodinný zámek Častolovice. Nedávno vyšel knižně její mimořádný životní příběh, do něhož patří kromě aristokratických předků i jména jako Jacqueline Kennedyová či Rolling Stones nebo tapetování zámku v Lánech látkou na pánská pyžama.

Patříte ke šlechtickému rodu, který žije v Čechách devět století. Pod jménem Sternberg si současníci především vybaví nedávno zesnulého Zdeňka, kterého si nejeden filmový divák představí i jako pétépáka v Černých baronech v podání herce Václava Vydry. Zdeněk byl váš bratranec?

Vzdálenější bratranec, a než zemřel, i hlava našeho rodu. Byl to báječný, statečný, veselý a charakterní muž, zkrátka tak si lze představit ideálního člověka. Přestože měl za sebou nelehký život, nacisty, komunisty, protikomunistický odboj, pomáhal totiž lidem přes zadrátovanou hranici, pak emigraci, návrat do Čech a starost o rodinný majetek, nikdy neztratil šarm.

Vaši předci zastávali v průběhu dějin významné posty. Jeden patřil k družině Přemysla Otakara II., další radil Karlu IV., jiní se zasloužili o vznik Národního muzea a Národní galerie. Kterého předka si považujete nejvíc?

Z těch, které jsem znala, určitě svoji matku Cecilii Sternbergovou. Narodila se v Anglii, s otcem Leopoldem se seznámila už ve svých sedmnácti letech. Byla chytrá, krásná, výtvarně talentovaná, malovala i sochařila, psala básně. Napsala i oceňovanou autobiografii Cesta: paměti české aristokratky. Moc jsem ji obdivovala za její statečnost a životní postoje. Když jsme jako rodina odešli po komunistickém puči v roce 1948 do exilu, byla to především ona, kdo nás svou prací živil. Neměli jsme zpočátku nic, odešli jsme s několika kufry. Ona se však báječně adaptovala v každé, i nelehké situaci, což rodině hodně pomáhalo. Oba rodiče jsem obdivovala za to, že si nikdy nestěžovali, nelitovali se.

Váš otec Leopold spolu s dalšími představiteli někdejších šlechtických rodin podepsal v letech 1938–1939 tři deklarace na obranu československého státu, odmítl i německé občanství. Letos jsme si připomínali osmdesát let od heydrichiády. Pamatujete si na tu dobu?

Otec byl impozantní muž a svou zemi miloval. Kdyby nebylo mě a matky, nikdy bychom z Čech neodešli. Na dobu heydrichiády si pamatuji, protože jsem tehdy poprvé trávila čas jen s rodiči. Předtím jsem měla anglickou chůvu, která ale musela za okupace pryč. Bydleli jsme tehdy v Praze, nacisté na náš zámek uvalili nucenou správu a nakonec v roce 1941 nás i vystěhovali. Díky rodičům jsem tušila, co se kolem děje. Poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna. Ne že bych tomu všemu rozuměla, pamatuji si spíš vzrušení, když jsme strkali do rádia takovou speciální součástku, aby se dalo zakázané vysílání naladit. Zlo kolem jsem ale necítila, rodiče mě před tou strašlivou atmosférou chránili.

Po nacistech ovládli zemi komunisté. I oni vám sebrali majetek a odešli jste do emigrace. Nej­prve do USA, pak na Jamajku. Proč zrovna tam?

Nejprve jsme jeli do Paříže. To bylo dost komické. Jediné místo, které tam otec dobře znal z předválečných časů, byl luxusní hotel Ritz. Teď jsme ovšem bydleli v levnějším hotelu, jehož portál byl přímo proti zadnímu vchodu Ritzu. Po půl roce jsme odjeli do New Yorku, kde si matka pořídila malé studio a keramickou pec. Manželka matčina bratrance Eddieho ­Bismarcka, velká dáma společnosti Mona, organizovala party a má matka vyrobila portrétní keramické sošky všech přítomných půvabných žen. Byly pěkné, jen je nikdo nekupoval. Mezitím otec rozprodával šperky a cennosti, které jsme měli s sebou. Pak následovalo stěhování na Floridu, kde matka začala vyrábět šperky podle vlastních návrhů. Tam už se nám vcelku dařilo. Nakonec jsme odešli na Jamajku, kde jsme si díky půjčce koupili malý penzión. Po smrti otce se matka vrátila do rodného Londýna. Já žila s manželem Harrym v New Yorku a v Paříži.

Vaší profesí se stal interiérový design, architektura. Matčina inspirace?

Určitě. Ale nejspíš to bude i tím neustálým cestováním, stěhováním a zařizováním nějakého nového bydlení. Svůj první nábytek, to říkám s nadsázkou, jsem si vyrobila sama pro sebe ve čtrnácti letech už na Floridě. Krabice od ovoce jsem si polepila modrobílým plátnem, z něhož jsem si ušila i polštáře, místo výplně do nich nacpala prádlo na vyžehlení.

Jako designérka jste později napsala o interiérech bestseller, zařizovala jste i byty a sídla osobnostem, jako byl spisovatel a filozof Gore Vidal, hollywoodský producent Sam Spiegel či dramatik Harold Pinter. Otevíral vám dveře talent, aristokratický původ, anebo fakt, že váš manžel pocházel z prominentní americké rodiny Phippsů?

Třikrát ne! Těžko říci, zda talent mám, či nemám. Ještě v Americe jsem si na vizitku napsala „house arrangement“ a to je, myslím, to, co jsem celý profesní život dělala – zařizovala a upravovala byty či domy. Pořídila jsem si štětce, barvy, čalounické sešívačky a klien­tům jsem říkala: „Přece ty staré věci nebudete vyhazovat, jsou ještě dobrý, přetáhneme to nějakou látkou, přebrousíme, přebarvíme.“ To byl můj talent. Šoupala jsem nábytkem. K zajímavým osobnostem jsem se dostávala díky doporučení kamarádů a jejich kamarádů. Zmíním především přítelkyni, spisovatelku a historičku Antonii Fraser Pinterovou, ženu Harolda Pintera.

Když jste ovdověla, přestěhovaly jste se s dcerou do Londýna. Vplula jste v bájných 60. letech mezi londýnskou smetánku. Dočetla jsem se, že v okruhu vašich přátel se to hemžilo jmény, jako kupříkladu sestra královny princezna Margaret, Beatles, Rolling Stones. Je to tak?

Nepřeháněla bych to tolik. Občas jsme se ve společnosti, v klubech potkávali. S Beatles jsem se seznámila na jedné party u svých přátel muzikantů, sourozenců McEwenových. K Rolling Stones mě přivedl manželův dlouholetý kamarád, bankéř Rupert princ Loewenstein, který byl jejich obchodním a finančním manažerem. Párkrát jsem je potkala. Osobně jsem je měla ráda, jejich muzika mi však připadala hlasitá. Rupert míval dokonce na jejich koncertech na uších sluchátka a pouštěl si do nich Bacha… Princezna Margaret přišla ke mně několikrát na společenskou večeři jako doprovod mého přítele Gora Vidala.

Už jste se zmínila o Eddiem ­Bismarckovi, vnukovi kancléře Otty von Bismarcka. Jeho krásnou ženu Monu portrétoval i Salvador Dalí. Můžete prozradit o „železném kancléři“ nějaké neznámé rodinné historky?

Nemohu. Eddie tu připomínku příbuzenství s kancléřem neměl rád, byla pro něj příliš německá. Žil v Itálii, miloval všechno italské. Byl to on, kdo mě nejvíc ovlivnil, jak se dívat na věci kolem sebe, obdivovat krásu. Říkával, že když spatřím něco škaredého, mám zavřít oči.

Do Československa jste se vrátila po revoluci, po dvaačtyřiceti letech. Byla jste se tu někdy předtím podívat na někdejší domov?

Byla. Poprvé pouze v Praze, přijela jsem s jedním kamarádem historikem v roce 1968. Bylo krátce po sovětské okupaci, všechno tu bylo šedivé, rozbité, smutné, všude lešení. Bylo to depresívní, že jsem hned zase odjela, nepočítám, že jsem tu vůbec byla. Podruhé jsem přijela s Karlem Schwarzenbergem v roce 1988, známe se spolu od dětství. Karel mi vyčítal, že se nezajímám o dění v někdejší vlasti, nemluvím česky. Měl pravdu. Zlobilo mě, že filozof, politolog a profesor Roger Scruton, kterého jsem znala léta, toho o Československu věděl mnohem víc než já. Tak jsme se tu a tam setkávali. Vozila jsem z Londýna do Vídně nějaké věci, naposledy třeba počítač, které Scruton posílal přes Karla českému disentu. Mimochodem, díky Scrutonovi jsem později poznala i svého přítele Jirku Bednáře, syna novinářky a disidentky Otty Bednářové.

Tehdy jste se poznala i s Olgou a Václavem Havlovými?

Ano. Karel byl předsedou Helsinského výboru pro lidská práva. Jeli jsme, tedy spíš tajně se vydali s dalšími lidmi z americké organizace Helsinki Watch na návštěvu k Havlovým. Václav byl ovšem tenkrát zadržený. Poznala jsem alespoň Olgu. Velice na mě zapůsobila. Sympatická, inteligentní a taková odtažitá. Měla na Václava velký vliv. Ne že by byla chytřejší než on, určitě ne, ale byla velmi logická. Potřetí jsem do Československa přijela těsně před revolucí, v roce 1989 s Pinterovými. Harold Pinter byl velký propagátor Havlových her. Jeli jsme ho navštívit na Hrádeček, zrovna ho propustili z vězení. Přijela i Rita Klímová, později naše velvyslankyně v USA. Tu jsem měla velmi ráda, byla to inteligentní, normální, strašně příjemná ženská. Pamatuji si, že jsem přivezla Olze jako dárek svou knihu o interiérech.

A jaký byl váš porevoluční návrat do fakticky cizí země? Odešla jste do exilu jako dvanáctiletá dívka.

Já jsem v roce 1990, po revoluci, na úplný návrat ještě nepomýšlela. Olga, jež si přečetla tu mou knížku, řekla Karlu Schwarzenbergovi, jestli bych jim nepřišla pomáhat, když se Václav stal prezidentem. Byla jsem nadšená. Schwarzenberg mě ubytoval na Hradě v sice příšerném bytě, ale s fantastickým výhledem na první nádvoří a Arci­biskupský palác. Lidé se mě pořád ptají, co jsem na Hradě tenkrát dělala. Odpovídám, že všechno, co bylo třeba. Hledali jsme původní nábytek po všemožných koutech, pod centrálním topením Jízdárny jsme našli kousky z 18. a 19. století i zbytky zařízení Masarykova bytu, dávali jsme dohromady postele, nakupovali matrace… Šoupali jsme prostě nábytkem.

Mnozí vzpomínají na devadesátky nostalgicky, jako na čas euforie ze svobody. Jiní spíš na pády podniků, tunelování. Jak vy?

Pro mě to bylo jako zázrak. Takřka celý svůj život jsem měla americké občanství a volila pouze demokraty. Přímo před mýma očima se ve zdejší politice rodilo vše, čemu jsem věřila. A navíc jsem mohla být ve středu dění. Jeden zázrak za druhým. A tunelování? To se stává všude.

Připomenu, že jste se jako dobrovolnice podílela na organizaci společenské části programu prezidenta Havla při jeho již proslulé cestě do USA v únoru 1990. Jak jste se k tomu dostala?

Měla jsem blízkou kamarádku, která byla s Bílým domem hodně spjatá. Také bývalou první dámu USA Jackie Kennedyovou jsem znala dlouhá léta. A Olga si myslela, že mohu pomoci, když v té době nikdo na české straně neuměl pořádně anglicky. Tak jsem s nimi letěla. Ani já nevěděla, jak se má člověk chovat na státní návštěvě, ale měla jsem ve Washingtonu kamarády, kteří to věděli, a mohla jim zavolat.

Vrátím se ještě k vaší londýnské známosti s Rolling Stones. Byla jste to prý vy, kdo jejich turné nasměroval do Prahy, na ten slavný strahovský koncert v srpnu 1990. Jak se to přihodilo?

Je to pravda částečně. Princ Rupert mi na jaře 1990 řekl, že Stones chtějí dodatečně zařadit do svého evropského turné i Moskvu. Já mu ale namítla: „Jeďte do Čech, je to mnohem zajímavější.“ Impuls tedy opravdu přišel ode mě, ale zařídil to Rupert, protože byl kamarád.

Pak jste dva roky pracovala na Pražském hradě, renovovala jste interiéry i na zámku v Lánech. Slyšela jsem, že doslova na koleni…

To ano. Ale bylo to báječné. Měnit něco velmi škaredého do – doufám – trošku lepšího pro prezidenta, obzvlášť prezidenta, kterého člověk obdivuje, bylo fantastické. Olga říkala: „Podívej se, komunisti utráceli neuvěřitelný peníze, my to musíme udělat hodně levně.“ To bylo její krédo. Na počátku devadesátých let začaly krachovat velké české textilky a rozprodávaly skladové zásoby, včetně látek na pánská pyžama. Z nich jsme pak dělali závěsy a tapety. Všimněte si, když mluví prezident Zeman z Lán, tak ty pruhované textilní tapety, jež má za sebou na stěnách, jsou ještě ty, co jsme dělali před třiceti lety. Jen ty smutně visící závěsy mají být přichycené ke zdi po stranách, nikoli svázané uprostřed.

Spolu s Olgou Havlovou jste iniciovala i založení Výboru dobré vůle, byla jste dlouhou dobu v jeho vedení. Ještě s výborem spolupracujete?

Olga přišla s tím, že se manželky prezidentů obvykle věnují charitě a co si o tom myslím. Řekla jsem jí, že je to to nejsnadnější, s čím lze začít. Měla jsem trošku zkušenost, moje americká tchyně byla velmi angažovaná v různých charitativních záležitostech a svého času mě přiměla chodit s ní na návštěvy do věznic. A tak jsme s Olgou začaly. Dodnes jsem s výborem stále v kontaktu. Funguje to, mají peníze, dělají dobré věci.

Když mluvíme o manželkách prezidentů, zmínila jste Jackie Kennedyovou. Přijela tenkrát do Prahy na váš popud?

Byl to její nápad. Jen mi zavolala a zeptala se, nač se má v Praze podívat a co přesně dělám. A já jí řekla: „Jdu dneska na Hrad, budeme šoupat nábytkem a Havel bude nadšený, když se tam objevíš.“ Šli jsme všichni na oběd do restaurace Vikárka a pak jí předvedli, jak šoupeme nábytkem na Hradě.

Paní Kennedyová šoupala také?

Šoupala.

Rodinný majetek vám stát vrátil v roce 1992. Měla jste radost?

Zpočátku jsem se do restitucí nechtěla vůbec pouštět, protože jsem měla práci i hezký dům v Londýně, další dvě stavení na anglickém venkově a mezi nimi jsem žila. Já mám domy strašně ráda. Jsou pro mě jako lidi. Nouzi o domov jsem tedy neměla. Ale Olga mě přemluvila, říkala, že to vždycky můžu někomu darovat. A když jsem pak viděla, že je možné dát Častolovice relativně rychle do pořádku, neodolala jsem. Zámek byl sice dost poničený, ale byl tam materiál, z něhož se dalo něco udělat. Ze tří zlomených židlí se mohla udělat jedna. Mám ráda staré věci, nerada je vyhazuju.

I ve vašem životopisném příběhu říkáte: „Nikdy jsem nemohla odolat ruinám, potřebovala jsem je zachraňovat.“

Utrácela jsem za Častolovice jako blázen. I na náš druhý zámek, Zásmuky, zbylo tolik, že jsme mohli udělat novou střechu a okna.

Žila jste světoběžný život ve vyšších kruzích, Paříž, Londýn, New York a najednou provinční Častolovice, Zásmuky. Byla to odpovědnost vůči předkům, s níž jste tu životní změnu udělala?

Vůči těm židlím. Častolovice nejsou bůhvíjak krásné. Moje matka, a ona na to byla dobrá, píše ve své knížce, že to není ten nejkrásnější zámek na světě, ale má v sobě působivost a jistou barbarskou nádheru.

Ten renesanční zámek jste víceméně opravovala sama. Designérka, která navrhovala bydlení hollywoodským producentům, si spravovala nábytek, čalounila židle, nakupovala na blešáku. Jako z pohádky o hraběnce, jež tvrdý chleba okusila.

I moje matka věděla, že hraběnky musejí pracovat tím spíš, že si je řada lidí představuje, jen jak popíjejí čaj. A sama jsem ty zámky neopravovala, vždycky s přítelem Jirkou Bednářem, který se také staral i o mé další restituované majetky.

Chtěla jste, aby častolovický zámek důstojně připomínal památku rodičů a sloužil ke cti naší vlasti. Otázka po třiceti letech snahy: Povedlo se? A cítíte se být vlastenkou?

Nevím přesně, co slovo vlastenectví obnáší. Cítím se být součástí všeho tady, to ano. Myslím, že se mi podařilo Častolovicím vdechnout nový život. Ale momentálně nemáme tolik návštěvníků, kolik by bylo třeba. Ráda bych, aby co nejvíc lidí mělo stejný pocit jako já – že zámek, jeho zahrada s růžemi i obora žijí a prosperují.

V závěru vaší životopisné knihy říkáte, že Američané, Italové, Francouzi i Angličané jsou u nás nadšeni, a kdybychom dali historické budovy víc do pořádku, opravili silnice a zvedli úroveň vesnických restaurací, budeme turistickým rájem. Stačilo by to?

Já v to pevně věřím, protože cizinci, kteří sem přijedou, jsou opravdu nadšení. Především příroda je tu fantastická.

Jaké je dnešní Česko podle vás?

Teď je trošku v nepořádku, ale stále má náležitosti demokratické svobodné země. Doufám.

A zdejší politika? Kdysi jste na zámku v Častolovicích hostila zasedání prezidentů V4. Udělala byste to i pro dnešní politickou reprezentaci?

Když nad tím přemýšlím, tak ano, udělala. Pro každého českého politika, který by ctil demokracii. Kdyby i současný prezident chtěl v Častolovicích udělat nějakou slavnost a zaplatil by, je vítán. Mou hlavní motivací je zajistit zámek a vše, co k němu patří, i do budoucna. Pokud by se ovšem na Hrad dostal nějaký další Gottwald, tak tomu bych to rozhodně nedovolila.

Nakonec se zeptám: co je typické pro značku Diana Phipps Sternberg?

To jste mě zaskočila. Make the best of what you’ve got, využij všechno, co máš k dispozici, na maximum.

Franziska Diana Phipps Sternbergová

Je potomkem šlechtického rodu Šternberků. Po komunistickém puči v roce 1948 odešla s rodiči do exilu. Žila v USA a na Jamajce. V roce 1957 se provdala za Henryho Ogdena Phippse, dědice jedné z nejbohatších amerických rodin. Má dceru Alexandru. Po smrti manžela žila v Londýně. Pracovala jako bytová designérka, napsala knihu o zařizování interiérů Affordable Splendor (Dostupný přepych), jež vyšla v USA a v Británii. Pak pracovala pro prezidenta Václava Havla, s Olgou Havlovou zakládala Výbor dobré vůle, renovovala interiéry Pražského hradu i Lán. V roce 1992 jí byly vráceny zámky v Častolovicích a v Zásmukách. Letos vyšla její biografie Setkání s Dianou Phipps Sternbergovou, kterou na základě společných rozhovorů napsala její přítelkyně Dana Huňátová.