Joker, film Todda Phillipse z roku 2019, byl jemně řečeno problematický. Pokoušel se na komiksových základech vystavět psychologické drama se společenským přesahem, ale zůstal u šustění papírem a kopírování Martina Scorseseho. Omámil nicméně dost lidí na to, aby získal mimo jiné hlavní cenu z Benátek a dva Oscary. Na triky druhého Jokera s podtitulem Folie à Deux už nemůže skočit snad nikdo.
Takhle vypadá film vygenerovaný umělou inteligencí. Na plátně se pohybují a mluví lidské postavy, někdy spolu dokonce interagují. Jedna scéna skončí, následuje druhá, zdánlivě navazující, a pak další. Kamera snímá, hudba hraje, atmosféra atmosféruje. Ale po několika minutách to člověku začne být divné. Co se tam vlastně děje? O čem to je? Směřuje to někam? Proč vlastně to všechno?
Scenárista a režisér Todd Phillips má místo v dějinách kinematografie jednou provždy jisté díky báječně přiblblé crazykomedii Pařba ve Vegas (2009) a částečně i díky jejím dvěma pokračováním. Pak ale Phillips zřejmě pojal myšlenku, že si může troufnout i na závažnější žánr. Vypůjčil si postavu komiksového antihrdiny Jokera a se spoluscenáristou Scottem Silverem kolem něj upletl dojemný příběh o selhávání sociálního systému, o lidské necitlivosti a o posedlosti médií zločinem. Žádnou novou nebo závažnou myšlenku film Joker (2019) nepřinesl, zato přetékal až žalovatelným vykrádáním Martina Scorseseho, zejména jeho snímků Taxikář a Král komedie. Populismus maskovaný za společenskou relevanci a vypjatý, ve skutečnosti spíš otravný herecký výkon Joaquina Phoenixe, který pro změnu vykrádal sama sebe z filmů jako Milenci, Mistr, Walk the Line a dalších, však vedly k tomu, že Joker řadu diváků, kritiků i filmových profesionálů obalamutil.
V letošním pokračování neúspěšný komik Joker, občanským jménem Arthur Fleck, sedí ve státním blázinci Arkham a čeká na soud kvůli událostem z prvního dílu, v němž zabil pět až šest lidí. Na muzikoterapii se seznámí s pacientkou Lee, která je jím prý posedlá, a on začne být posedlý jí. Dalšími výraznějšími postavami jsou Arthurova advokátka a jeden z bachařů. Pak je soud. Trvá to 138 minut a stálo to astronomických 200 milionů dolarů, i když se děj odehrává plus mínus ve čtyřech místnostech.
Aby se něco dělo, pouštějí se Arthur (opět Joaquin Phoenix) a Lee (Lady Gaga, jindy vynikající herečka) čas od času do bigbandových muzikálových čísel s vřískajícími žesti a melodramatickými texty, nebo příležitostně dochází k nějakému tomu sexu a násilí. Phillips, kameraman Lawrence Sher, skladatelka Hildur Guðnadóttir a další tvůrci hrají celou dobu na jednu strunu: všechno musí být hnusné a intenzívní, i když pro to není důvod. Máme taky tonout v nejistotě, kdy Arthur a Lee jen předstírají a kdy jsou sami sebou, ale je to úplně jedno. Neustále se nám různými způsoby zdůrazňují „přesahové“ motivy děje, jako že Arthur a jeho mediální persona se rozdvojují, ale to víme.
A má nám toho chudáka asi být líto, ale kdo polituje nás?
