Případně si v sobě nesete trauma vzniklé v hodinách češtiny ve 3. třídě základní školy, chvějete se při každém psaném projevu úzkostí z rozdílu mezi i a y a křičíte v duchu „panebože, proč?!“. Tak my vám povíme proč.
Jak jistě všichni víme, čeština je jazyk starý, přirozeně vzniklý, a tudíž má za sebou vývoj táhnoucí se po několik staletí. Naši předkové původně rozlišovali ve své výslovnosti měkké [i] a tvrdé [y] a tento hláskový rozdíl se propsal také do pravopisu češtiny. Pokud potřebujete důkaz o existenci rozdílných hlásek i a y ve výslovnosti, zkuste prohodit pár slov s obyvateli východní části naší země. V některých nářečích této oblasti je tento rozdíl stále slyšet. Časem však obě hlásky splynuly v jednu a v současné spisovné češtině tak vyslovujeme pouze jedno [i], jakýsi střed mezi měkkým a tvrdým. Jenže v pravopisu ten rozdíl měkké/tvrdé zůstal. A jak poznáme, kam napsat které písmeno, když vyslovená hláska je jen jedna?
V domácích a zdomácnělých slovech se řídíme souhláskou, která danému i nebo y předchází. Buď jsou to souhlásky měkké a po nich píšeme i, nebo jsou to souhlásky tvrdé a po nich napíšeme ypsilon. Pak tady máme ještě třetí kategorii souhlásek, a to jsou obojetné. Takové něco mezi. A teď si možná někteří vybaví do hlavy natlučenou mnemotechnickou pomůcku „Be Fe Le Me, Pes Se VeZe“. Podle této říkanky jsme si měli obojetné souhlásky zapamatovat, abychom aspoň tušili, jaká slova máme z paměti dolovat. Ovšem pozor, má to háček. Pravidlo s předcházející souhláskou se uplatňuje pouze v základu slova, nikoli v koncovce. Takže pes se sice veze, ale kde pak ti psi zastaví a jestli bude pro všechny psy dost granulí, o tom rozhodne vzor – v tomto případě pán.
Když v roce 1902 vyšla první pravidla pravopisu z pera Jana Gebauera, čtenáři se dočetli, že se mohou řídit svou výslovností, protože tam, kde říkají [ej], napíšou ý: „Tedy na př. býti, mýliti, výška, mlýn … poněvadž se obecně říká bejt, mejlit, vejška, mlejn … a dále byt, obydlí, omyl, vysoký, mlynář atp., poněvadž ve slovích příbuzných býti, mýliti atd. se vyslovuje obecně ej.“
V pravidlech z roku 1913 je formulováno totéž poučení týkající se vyslovovaného [ej] a je zde také první, stručný seznam vyjmenovaných slov. Ten je uveden touto poznámkou: „Kromě toho jest nutno některá slova, v nichž se píše y(ý), prostě si pamatovati.“
Seznam vyjmenovaných slov uváděný ve školních učebnicích prošel od doby tohoto prvního vydaného mnoha změnami. Některá slova byla doplněna, jiná zastarala a musela být nahrazena svými používanějšími a srozumitelnějšími příbuznými. Nicméně obvyklý způsob výuky se držel celé století – děti se učily vyjmenovaná slova nazpaměť v seznamu za sebou. „Musíš si to pamatovat, i kdybych tě vzbudil o půlnoci,“ říkali češtináři. Někteří se to snažili svým žákům usnadnit pomocí říkanek, třeba jako když: „Myslivec myslí, že mydlář mydlí myš mýdlem. Hlemýžď se smýká po mýtině…“ To je možná citlivější přístup, ovšem stále úkol pro paměť bez jazykových souvislostí.
Biflovat se seznamy slov, kterým děti kolikrát ani nerozumí, není k ničemu. A i u těch srozumitelných nastávají problémy, jelikož školní výuka klouže po povrchu a nenabízí žákům vhled do vnitřních souvislostí. Třeba jak můžete vědět, že houba se jmenuje pýchavka, protože má stejný etymologický původ jako pýcha a nesouvisí nijak se slovesem píchat, když o etymologii nic netušíte? Proč byste psali houslový smyčec s ypsilon, když nevíte, že vznikl od slovesa smýkat v seznamu vyjmenovaných slov uváděném? Jak můžete nabýt ty vědomosti, když si dostatečně neosvojíte významy, jimiž jsou česká slova nabitá? A kdy jste naposledy mykali a čím slynete? Potkali jste někdy sumýše či vyzu?
Dnes si pedagogové víc uvědomují, že je nutné o vyjmenovaných slovech diskutovat. Vysvětlují, co znamenají a kdo je a není jejich příbuzný apod. Děti si také pod jejich vedením kreslí vlastní přehled a seznamují se s největšími pastmi této oblasti pravopisu…
A jak jste na tom vy? Dokážete doplnit vynechané písmeno v následující větě? Neopatrného výra se zmocnil vír a za chvíli po obou v_rech nezbylo nic.
