Objektem zájmu mladé německé fotografky Janine Graubaumová jsou staré vlaky. Strávila na zapadlých železničních trasách ve východoevropských končinách hodiny času. Pokusila se zachytit mizející svět 20. století spolu s lidmi, kteří jej na poslední cestě do historie doprovázejí. Snímky, jež fotografka publikovala v úspěšné knize, pocházejí z pásma zemí táhnoucích se od Albánie po Bělorusko. Jak se Graubaumové povedly, posuďte sami.

Vlak byl bezmála sto padesát let symbolem technologického pokroku. Města, která protínala železnice se rychle rozvíjela. Oblasti, které dráha minula, začaly naopak stagnovat a jen výjimečně byly schopné udržet krok s nově privilegovanými centry.

Vynález letadla na začátku 20. století vše změnil a o sto let později si již málokdo dokáže představit, že by velké vzdálenosti překonával po pevnině. Vládce 19. století je dnes za zenitem. S modernizací železnic z Evropy zmizely nejen staré vlakové soupravy, ale také poklidný způsob cestování.

Janine Graubaumová se ve svém projektu rozhodla zachytit cestování vlakem v odlehlých koutech Evropy. Nezajímá se o moderní rychlovlaky, ale o vozy s koženkovými sedadly bez internetu a všudypřítomných stevardek nabízejících kávu a laskominy.

Cestovala spacími vozy, hodiny jízdy trávila povídáním se spolucestujícími, které poté s jejich svolením fotografovala. Říká, že chtěla východní Evropu ukázat lidem svýma očima, prostou hanlivých stereotypů o úpadku a chudobě. Pro ni je neopakovatelně krásná.

Většina lidí, které na své cestě Janine potkala, byla přátelská a otevřená. Pouze jedinkrát se setkala s negativní reakcí v Moldávii, když na ni celé osazenstvo vozu spustilo, aby se hezky rychle vrátila se svým fotoaparátem zpátky do Německa.

Většina se pouze divila, co ji na atmosféře oprýskaných vlaků a nádraží fascinuje. To je by totiž zajímalo, jak vypadají moderní a krásné vlaky na Západě.

Snímky Janine Graubaumové mají romantický nádech. Zásadní pro ni nejsou stroje, ale lidé, kteří je dočasně okupují nebo se starají o chod železniční dopravy – průvodčí, hlídači nádraží nebo třeba dámy obsluhující toalet na nádražích.

Objektem zájmu mladé německé fotografky Janine Graubaumová jsou staré vlaky. Strávila na zapadlých železničních trasách ve východoevropských končinách hodiny času. Pokusila se zachytit mizející svět 20. století spolu s lidmi, kteří jej na poslední cestě do historie doprovázejí. Snímky, jež fotografka publikovala v úspěšné knize, pocházejí z pásma zemí táhnoucích se od Albánie po Bělorusko. Jak se Graubaumové povedly, posuďte sami.

Vlak byl bezmála sto padesát let symbolem technologického pokroku. Města, která protínala železnice se rychle rozvíjela. Oblasti, které dráha minula, začaly naopak stagnovat a jen výjimečně byly schopné udržet krok s nově privilegovanými centry.

Vynález letadla na začátku 20. století vše změnil a o sto let později si již málokdo dokáže představit, že by velké vzdálenosti překonával po pevnině. Vládce 19. století je dnes za zenitem. S modernizací železnic z Evropy zmizely nejen staré vlakové soupravy, ale také poklidný způsob cestování.

Janine Graubaumová se ve svém projektu rozhodla zachytit cestování vlakem v odlehlých koutech Evropy. Nezajímá se o moderní rychlovlaky, ale o vozy s koženkovými sedadly bez internetu a všudypřítomných stevardek nabízejících kávu a laskominy.

Cestovala spacími vozy, hodiny jízdy trávila povídáním se spolucestujícími, které poté s jejich svolením fotografovala. Říká, že chtěla východní Evropu ukázat lidem svýma očima, prostou hanlivých stereotypů o úpadku a chudobě. Pro ni je neopakovatelně krásná.

Většina lidí, které na své cestě Janine potkala, byla přátelská a otevřená. Pouze jedinkrát se setkala s negativní reakcí v Moldávii, když na ni celé osazenstvo vozu spustilo, aby se hezky rychle vrátila se svým fotoaparátem zpátky do Německa.

Většina se pouze divila, co ji na atmosféře oprýskaných vlaků a nádraží fascinuje. To je by totiž zajímalo, jak vypadají moderní a krásné vlaky na Západě.

Snímky Janine Graubaumové mají romantický nádech. Zásadní pro ni nejsou stroje, ale lidé, kteří je dočasně okupují nebo se starají o chod železniční dopravy – průvodčí, hlídači nádraží nebo třeba dámy obsluhující toalet na nádražích.