Po hanebném výprasku a hlavně výkonu české fotbalové reprezentace v Gruzii se českým Ronaldům zdařilo s odřenými zády odvrátit v Praze výprask od Ukrajiny. Za bouřlivé podpory ukrajinských diváků čeští borci díky penaltě utrpěli vítězství 3:2, když posledních patnáct minut se mohl na ukrajinské půlce hřiště klidně začít stříhat trávník, aniž by si toho někdo všiml… Češi byli po zápase neúčastí domácích fandů pohoršeni a překvapeni, jak dal najevo Martin Vitík: „Čekali jsme, že budeme hrát trochu venku, ale že tady bude tři čtvrtě stadionu Ukrajinců? Určitě to není nic příjemného. Nějak mi to nedělá radost, je to nepříjemné.“
Českým fandům zas hodně dlouho nedělají radost výkony českého týmu, najmě těm, kteří vážili cestu do Gruzie, aby se po zápase zpět na letiště plížili hanbou kanály.
Nejostřeji se z hráčů vyjádřil Václav Černý: „Nebylo to poslední dobou dobré, ale tohle prostě už nikdy v životě nemůžeme dopustit, abychom na pražském stadionu byli skoro hosté. Je mi úplně jedno, jak se na mě někdo bude dívat, ale bylo to strašidelné. Nemůžeme dopustit, aby se lístky prodaly soupeři. To radši budu hrát na prázdném stadionu než doma pro Ukrajince! Tohle by se jinde nestalo!“
Ale stalo, Vašíku, stalo! Všude, kde si reprezentace přivodí hanbu přístupem hráčů k zápasu. Na české kluby se chodí, byť někdy prohrají, kvůli výkonům. Jen aby to ale nebylo tím, že v základech velké trojky hrají většinově cizinci. Takže méně pyskovat a víc hrát, Václave. Hrát za Česko není lakýrka celebrit na červeném koberci filmového festivalu, ale hřiště, kde se bojuje. Sportu zdar a fotbalu zvlášť!
