Během hledání hub v šumavském hvozdu došli dědeček s vnukem k vysokém plotu z ostnatého drátu. Vnuk se zvědavě zahleděl do údolí za plotem a po chvíli se zeptal: „Kdo žije, dědečku, za tím plotem?“ „My, synáčku, my,“ odpověděl dědeček.
Tragicky smutná anekdota zůstává nejpřesnějším popisem existence této země a lidu od 9. května 1945 do 17. listopadu 1989. Existence, kterou si lid dobrovolně zvolil. Aktuální politické klima sílících neonacistických a neokomunistických partají nejen u nás, ale v celé Evropě a pod pláštíkem všemožných aktivismů i v USA je důvod, proč je poučné se ohlédnout po kořenech tehdejšího zrození zla. Jsou stejné jako ty, které vedou k současným výsledkům voleb i k preferencím voleb zanedlouho budoucím.
Největším mýtem, jež má smýt vinu poválečné starší a střední generace za instalaci režimu morálně tak hnusného, že páchal vraždění, žalářování a útlak vlastního lidu, je iluze, že komunismus dosáhl moci pučem 25. února 1948. Ten byl pouze silovým stvrzením právního stavu od voleb 26. května 1946, kdy ve „svobodných“ volbách jen povolených stran Národní fronty zvítězila KSČ s 31,2 % před Benešovou ČSNS (Česká strana národně-sociální) s 18,4 %, poté už s kýmkoliv vládnoucí ČSL (Československá strana lidová) s 15,7 %, opravdu DS (Demokratická strana) 14,1 %, socani ČSSD (kteří záhy incestem splynou s komouši) 12,1 %, slovenští komouši KSS 6,9 %, SS (Strana sľobody) zkoušející těžit ze jména Muže října 1918 Vavro Šrobára 0,9 % a bezvýznamná SP (Strana práce) 0,7 %.
Volby jen potvrdily faktický stav trvající od 9. května 1945, ač bývají označovány jako poslední svobodné a demokratické volby na dalších více než čtyřicet let. Vzhledem k tomu, že se konaly po vysídlení Němců, zákazu pravicových stran (bez dnešního odéru výrazu „pravicový“), a že se směly účastnit jen povolené strany Národní fronty, je výraz „svobodné volby“ ev. „demokratické volby“ více než protimluvem. Po volbách se navíc ani nepočítalo s existencí opozice a volby jen měly určit poměr sil ve vládě Národní fronty. Dodejme, že mezi zakázanými stranami byla i Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (v žargonu Agrárníci), nejsilnější předválečná strana po celou dobu existence Československa. Krásná práce!
Kdesi se ztratilo, že KSČ do roku 1933 vítala útoky rudých komand na demokracii Výmarské republiky Německa pod záminkou, že jde o boj německých pracujících proti buržoazii. Považovali demokratičtí politici Gottwaldovu informaci z roku 1929, že se komunisté jezdí do Moskvy učit zakroutit jim krkem za pouhý vtip? Ukázalo se, že je Kléma čestný chlap a drží slovo! Však proto se stal předsedou vlády! Komu vadilo že již 8. května 1945 začaly jednotky Směrš unášet československé občany? Měli ministři Jan Masaryk, Prokop Drtina a Petr Zenkl jim zaslané dárkové balíčky s bombami, objednané na žádost člena sekretariátu KSČ v Olomouci, za zdařilý kanadský žertík? Proto první vypadl z okna na dlažbu, druhý se o to pokusil sám a po vyléčení skončil na dvanáct let v kriminále. Jen třetímu z nich se podařilo uprchnout do emigrace…
Ptáme-li se ale po kořenech a příčinách, pak se musíme vrátit přinejmenším až do roku 1935 k tehdejší prezidentské volbě Edvarda Beneše. 22. listopadu 1935 oznámil TGM definitivní úmysl rezignovat zároveň s výslovným přáním, aby byl prezidentem zvolen Edvard Beneš. Abdikaci předcházel měsíc konfliktů, bojů, hrátek, podrazů, dohod a politických kšeftů o to, kdo usedne na trůn. Děje, které ovlivní dějiny země na dalších pětapadesát let! Prezidentská volba 1935 není nic pěkného! Odpůrci Beneše hledají kandidáta kdekoliv a spásu najdou mimo stranu, když nabídku přijme Bohumil Němec, významný vědec, botanik a rektor UK. Pokud bylo cílem zasáhnout Beneše, povedlo se! Zvláště poté, když Němec dostane punc národního kandidáta.
„Celá ta věc je pro mne tak urážlivá, že vůbec už ji mám dost. Já se přece nedám zvolit proti národnímu kandidátu komunisty a henleinovci. Řekněte jim, že jsem na to příliš velkým vlastencem,“ hřímá s patosem Edvard Beneš. Jeho Národně-socialistická strana rozhodně dementuje hnusné pomluvy, že by vyjednávala o podpoře Beneše s KSČ. Skutečnost? Dlouho před volbou navštívil kancléř Přemysl Šámal Rudolfa Slánského z KSČ i jiné komunistické představitele. Vše s cílem zajistit pro Beneše komoušskou podporu a zvolení v 1. kole. Po dohodě se komunisté zřeknou vlastního kandidáta Klementa Gottwalda. Masaryk v zájmu věci podepisuje amnestii pro komunistické exponenty. Edvard Beneš právě podepsal bianco šek. Má dlouhou splatnost, splácet jej začneme nejpozději 25. února 1948. Hlasy komunistů by ale nemusely stačit, proto Beneš osobně jedná i s henleinovci. Ti mají více cti v těle než komunisté a nejsou ochotni házet do uren lístky s Benešovým jménem. Navrhnou proto taktiku bílých lístků. Ale ptají se, co za to? Přidává se k nim i Hlinkova Ľudová strana, hlavně budoucí prezident Slovenského štátu Jozef Tiso. To je ten, co jej Edvard Beneš nechá po válce pověsit! Den před volbou 17. prosince se Bohumil Němec překvapivě vzdává kandidatury. Do Vladislavského sálu se dostavilo 292 poslanců ze 300 a 144 senátorů ze 160. Odevzdáno bylo 440 lístků, třípětinovou většinu činilo 264 hlasů včetně komunistů. Beneš dostal 340 hlasů, odstoupivší kandidát Němec 24 hlasů, bílých lístků bylo 76, všechny od henleinovců. Prezidentem Československa se stal Edvard Beneš!
Dobrá věc se podařila, řekl by autor libreta Prodané nevěsty a udavač Karel Sabina. Není nad to, když chlapi drží slovo!
Přehnaná korektnost a tolerance, nacionální populismus a nadbíhání lůze, naivita, slepota víry ve fair play a svobodu slova, politické intriky zbavením se konkurentů, to jsou motivy politiků. A lid? Prostoduché nadšení, bláboly o bratrském slovanství ve stínu ruského dubiska. Slepá nenávist vůči nevinným, zakrývající vlastní zradu a kolaboraci s nepřítelem, okořeněná příležitostí k beztrestnému zločinu a obohacení.
Naci vlastenectví, všeslovanství, rusofilství, politika více azimutů, ale hlavně touha po moci – Beneš, Klaus i Zeman. Optikou znalosti dnešní situace může pro nás být návrat do budoucnosti z 30. let do dneška poučením. Děláme stejné chyby a koledujeme si, že skončíme stejně.
A to je dnes vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
