Jak vypadá politická bomba? Třeba takhle: zjistíte, že vládnoucí ruská garnitura plánuje zasít ve vaší zemi rozkol, jenž má v ideálním případě vyústit v převrat. Jeho účelem je samozřejmě nastolit vládu jednoznačně promoskevského zaměření.
Labouristická vláda – k moci se dostala proto, že Britové byli k smrti otrávení z konzervativců – se v úřadě ohřála necelý rok. O hlavní události se na domácí scéně postaraly ekonomické útrapy běžného obyvatelstva; stran zahraniční politiky hrály prim právě obavy z ruské expanzivnosti.
Ne, není řeč o dnešku – je to popis situace sto let staré z roku 1924. V tu chvíli promluvil deník Daily Mail. Kromě konzervativního zaměření (zůstalo mu dodnes) se tehdy čerstvě honosil titulem nejprodávanějších ostrovních novin (to nevydrželo). Před parlamentními volbami v roce 1924 nenašel na ministerském předsedovi Ramsaym MacDonaldovi mnoho dobrého – jako koneckonců většina Britů.
Povědomé čtení
Pětadvacátého října, čtyři dny před volbami, využil Daily Mail možnost dostat se historicky první labouristické vládě na kobylku. Otiskl dopis, jenž několik dnů předtím dorazil Ústřednímu výboru Komunistické strany Velké Británie. Podepsáni byli Grigorij Zinovjev, člen nejužšího vedení sovětských komunistů, a předseda Výkonného výboru Komunistické internacionály čili Kominterny, tajemník Kominterny Otto Wille Kuusinen, ruský bolševik finského původu. A také Arthur MacManus, britský zástupce na konferenci Výkonného výboru.
Bylo to čtení neveselé, ale dodnes povědomé. Zinovjev a spol. vyzývali své nechvalně početné britské souvěrce, aby na ostrovní půdě aktivněji prosazovali zájmy dělnictva (rozuměj Moskvy). „Urovnání vztahů mezi oběma zeměmi napomůže revolucionizaci mezinárodního a britského proletariátu neméně než úspěšné povstání v některém z dělnických obvodů Anglie, neboť navázání těsných kontaktů mezi britským a ruským proletariátem, výměna delegací a pracovníků atd. nám umožní rozšířit a rozvinout propagandu myšlenek leninismu v Anglii a koloniích,“ uvádí dopis v jedné ze svých šťavnatějších pasáží.
Pro MacDonalda to byla tragédie. Již před zveřejněním dopisu si jeho vláda nevedla dobře. K jejím nejkontroverznějším krokům patřilo nejprve rychlé uznání sovětské vlády v Rusku a později v srpnu uzavření dohody o vzájemném britsko-sovětském obchodu a záměr poskytovat moskevskému režimu půjčky. Obsah dopisu svědčil o tom, že MacDonald osobně (kromě funkce šéfa vlády byl svým vlastním ministrem zahraničí) de facto připravuje půdu bolševickému převratu.
Volby podle toho také dopadly. Konzervativci získali 419 křesel, labouristům jich zbylo 151 a liberálové (do předcházejících voleb roku 1923 byli druhou největší britskou stranou) obsadili 41 křesel. Za dalších pět let se situace zase otočila, ale to je pro tento text vedlejší.
Výsledek voleb pomohl různým postavám ke strmému kariérnímu vzestupu. Jedním z nich byl nový ministr financí (a staronový konzervativec, jenž předtím strávil dvacet let mezi liberály) Winston Churchill. Jeho prvoválečný průšvih z Gallipoli byl víceméně zapomenut a jeho břitký úsudek nenechal na MacDonaldovi (jemuž říkal „nemožný Kerenskij“) nit suchou.
Rakovina komunismu
„Ruská bolševická vláda od nejranějšího okamžiku svého zrodu deklarovala záměr využít všech sil ruského impéria k podpoře světové revoluce. Její agenti pronikli do všech zemí. Všude se snažili uvést v život ‚zárodečné buňky‘, z nichž měla vyrůst rakovina komunismu,“ napsal tehdy Churchill.
Jestli máme dnes sklon myslet si, že to přece ví každý, pak… inu, neví. Neví to dnes a tím méně to věděl tehdy. Pro kontext – v témže roce začal Ferdinand Peroutka publikovat anketu Proč nejsem komunistou; patrně nejznámější text z ankety vzešlý z pera Karla Čapka vyšel pět týdnů po Churchillově zmíněném jedovatém šlehu na MacDonaldovu adresu.
„Když se 16. října poprvé dostal do rukou předsedy vlády Rudý dopis, mohl rozumný člověk postupovat pouze dvěma způsoby. Prvním bylo považovat dopis za dokument, který nemá větší význam než mnoho jiných v archivech ministerstva zahraničí, nebo odmítnout uznat jeho pravost a pokračovat v obhajobě půjčky Rusku. Druhou možností bylo zveřejnit jej a prohlásit, že po takové urážce musí být celá politika ruských smluv opuštěna.
Pan MacDonald neudělal ani jedno, ani druhé. Přijal pravost dokumentu; potvrdil jeho mimořádný význam; rozsáhlými formulacemi jej odsuzoval – a nadále vyzýval ohromené voliče k poskytnutí půjček Rusku. Zlý úmysl lze vysvětlit, intriky lze rozplést, ale zmatek a čirý nerozum objasnit nelze; lze je pouze zaznamenat.“
Máme zde tedy pěkný příběh o ohyzdné propagandě ruské komunistické rakoviny, jíž se postavil do cesty jen morální kompas Winstona Churchilla, jenž ve chvíli nejtěžší udržel prapor liberální demokracie a tak dále. Naneštěstí trpí ten příběh jednou politováníhodnou okolností: není pravdivý. Zinovjev a spol. ten dopis nikdy nenapsali.
Výjimka z pravidla
Už 27. října Zinovjev popřel, že by byl autorem dopisu (v Británii jeho reakce vyšla v prosincovém čísle Communist Review, když už bylo dávno po volbách): „Vezměme si nadpis. Organizace, jejímž jsem předsedou, se nikdy oficiálně neoznačuje jako ‚Výkonný výbor Třetí komunistické internacionály‘; oficiální název zní ‚Výkonný výbor Komunistické internacionály‘. (…) Není těžké pochopit, proč se někteří představitelé liberálně-konzervativního bloku uchylovali k takovým metodám, jako je padělání dokumentů. (…) Mnohem obtížnější je pochopit, proč se anglické ministerstvo zahraničí, které je stále pod kontrolou ministerského předsedy MacDonalda, neubránilo využití takového bělogvardějského padělku.“
Zdá se, že Zinovjevovo popření je výjimkou z osvědčeného pravidla, že když ruský komunista něco řekne, musí to být zákonitě lež. Vznik „Zinovjevova dopisu“, jak se vžilo pojmenování původního dokumentu, měla nejspíš na svědomí MI6, jak je populárně známa zpravodajská služba SIS. V tom směru mluví závěry mnoha šetření, z nichž to nejdůkladnější ukončila Gill Bennettová, britská vládní historička se specializací na meziválečné období, až v roce 1999.
Podle ní dopis stvořil jeden z lotyšských zdrojů MI6, které skutečně měly kontakty na někdejší bělogvardějské kruhy. Kdosi z vedení tajné služby na existenci dopisu poté upozornil Konzervativní stranu. Leccos ukazuje na to, že nějakou roli v případu mohl sehrát Desmond Morton, důstojník MI6 a Churchillův blízký přítel (za druhé světové války jej pozdější sir Winston jmenoval svým osobním asistentem). Existovaly však i další možné kanály, například Stewart Menzies, budoucí šéfšpion, který podle spisů MI6 přiznal, že kopii dopisu poslal (Zinoviev letter was dirty trick by MI6 | Politics | The Guardian) Daily Mailu.
Svět neřídí spiknutí
Původně pěkně lineární příběh se nám tedy mírně zamotal. Kdosi napojený na ruskou opozici sepsal dopis, jenž měl napadnout legitimitu britsko-sovětské spolupráce. Nenapsal však do dopisu nic, co by nebylo veřejně známou součástí politiky Kominterny. Rozsévat rakovinu bolševismu skutečně bylo hlavní úkol komunistické internacionály.
Vláda Ramsayho MacDonalda by padla i bez dopisu. Říká to i historička Bennettová, již pověřil šetřením MacDonaldův nástupce ve funkci ministra zahraničí, labourista Robin Cook.
Takže poslední otázka, kterou zbývá zodpovědět, zní, jakou roli v tom všem hrál Winston Churchill. Bennettová se shoduje se závěry ostatních badatelů, že budoucí válečný ministerský předseda o vzniku dopisu nevěděl. V době, kdy psal svůj kousavý – a navíc zcela přesný – odsudek MacDonaldova počínání, mu však patrně již bylo známo, že jde o padělek.
Co z toho všeho plyne? Nejspíš tolik, že máme na světě další důkaz, že svět není řízen spiknutím – ačkoli zájemců o takové řízení by vždycky bylo dost a dost.
