Silný hraný debut dokumentaristky Veroniky Liškové, Rok vdovy, je natočený podle skutečných událostí ženy, která načekaně přišla o manžela. Světovou premiéru měl na letošním festivalu Finále Plzeň, kde se doplňoval s novým programem Ženy a film. V jeho rámci běžel například pozapomenutý klenot Proměny nože s Ivou Janžurovou.

„Nevím, co dělat. Vdovou jsem poprvé.“ To je jedna z drtivých vět, ze kterých se skládal nezvyklý „deník“ Zuzany Pokorné nazvaný Rok vdovy. Vyšel v časopisu Respekt před deseti lety, krátce poté, co jeho autorka nečekaně v sedmačtyřiceti letech ovdověla. Aby se se ztrátou nějak vypořádala, začala si psát stručné zápisky měsíc po měsíci. Ukázala je pak několika známým a jedna kamarádka text poslala do redakce Respektu, aniž by o tom autorce řekla. Redakce se ozvala a text s dovolením otiskla. Syrová upřímnost a lapidárnost způsobily, že se stal čtenářským hitem.

Síla textu neušla scenáristicko-režisérské manželské dvojici Veronice a Eugenovi Liškovým. Výsledkem je film Rok vdovy, který měl předpremiéru na letošním festivalu Finále Plzeň. Veronika Lišková je novinářka a filmová dokumentaristka, bývalá šéfredaktorka časopisu Nový prostor, která na sebe upozornila odvážným dokumentem o zamilovaném pedofilovi Danielův svět z roku 2014. Rok vdovy však není dokumentem, ale prvním hraným filmem režisérky, byť v sobě dokumentární postupy nepopře. Děj se odvíjí bez hudby, zvolené obrazy a záběry jsou jakoby nehledané, všední. Vlastně se dá říci, že snímek působí mnohem všedněji než mnohé současné dokumenty, které naopak často čerpají z postupů hraných filmů.

Rozdíl mezi dokumentem a hraným filmem zde spočívá zejména v tom, že film neodráží stoprocentně realitu. Ze dvou dcer se ve filmu stala jedna a i povaha hlavní hrdinky je stylizovaná. Film se nicméně drží původního časopiseckého článku. Film vykresluje vdovu více jako osobu, která se ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu. Jako by neměla žádné přátele, i s dcerou se vlastně míjí. Scénář to umocňuje tím, že oproti realitě se ve filmu žena s dcerou ocitá v novém prostředí, na vesnici.

Skvělá Pavla Beretová se chopila role, která nesouzní s její vlastní povahou, ale dotýká se i jejích osobních zkušeností, jak se dozvěděli diváci na besedě po filmu. Naskýtá-li se srovnání s jiným filmem o ženě v tragickém souběhu okolností, Zápisníkem alkoholičky, vychází z toho Rok vdovy jako hlubší a pravdivější dílo. Na projekci filmu byla přítomná i autorka předlohy, Zuzana Pokorná. „Máte už napsanou závěť?“ ptá se nyní kde koho. Rodinnou tragédii využívá k nenápadnému aktivismu. Kromě samotné smrti je na tom všem nejhorší to, jak bezmocný je pozůstalý před úřady, které jako by nebyly na takovou situaci vůbec zařízené.

Finále Plzeň bylo letos vůbec ve znamení žen. Do programu letos přibyla nová sekce nazvaná Ženy a film. Filmařky různých profesí do ní vybíraly snímky, kde měla žena, donedávna tak vzácný element v českých filmových profesích, důležitou roli. Diváci tak mohli zhlédnout například retrospektivu krátkých filmů Adély Babanové. Jedná se o snímky točené do galerijního prostoru, spíše videoart než film. Přesto nesou všechny znaky hraného filmu, ovšem vypadají, jako kdyby David Lynch točil dokument.

Babanová v minulých letech zaujala historickými mystifikačními pseudoreportážemi. Nyní se ovšem posunuje do volnějšího pole neopřeného o československou historii – údajně i proto, že práce se získáváním archivních materiálů byla vyčerpávající. Její Zákon času z loňského roku ukazuje, že se chce režisérka autorsky posouvat do více autobiografických poloh (nyní zvažuje natáčet o svém tatínkovi, arabském intelektuálovi v exilu), ale také že si nyní bude muset najít znovu vlastní autorský styl. Nyní, neomezovaná bizarnostmi české historie, je Babanová ohrožena bezbřehostí možností.

Objevem pro mnohé byl pozapomenutý televizní snímek Proměny nože (1969), který na scénář Oty Hofmana natočila režisérka Eva Sadková. Objevem je zejména jméno Evy Sadkové (1931–2000). Režisérka a scenáristka za celý život nezměnila své působiště – Českou televizi, kde natočila neuvěřitelných sto padesát inscenací. Když takový profesionál dostane do ruky prvotřídní scénář a k dispozici Ivu Janžurovou, pro tuto roli jako stvořenou, mohou se dít zázraky. Proměny nože jsou neuhýbajícím pohledem do intimního života mladé servírky v zapadlém motorestu. Připravuje se na lepší život ve velkém světě, přinejhorším v Praze, ale zároveň nedokáže vystoupit z bezpečné, byť morálně pochybné všednosti a pravidelnosti, jež se jí příliš zažrala pod kůži. Film bychom mohli vnímat i jako alegorii rozhodování, zda po 21. srpnu 1968 opustit vlast, nebo zůstat, třebas v životu s kompromisy. Dobrou zprávou je, že je k vidění i na iVysílání České televize.

Silný hraný debut dokumentaristky Veroniky Liškové, Rok vdovy, je natočený podle skutečných událostí ženy, která načekaně přišla o manžela. Světovou premiéru měl na letošním festivalu Finále Plzeň, kde se doplňoval s novým programem Ženy a film. V jeho rámci běžel například pozapomenutý klenot Proměny nože s Ivou Janžurovou.

„Nevím, co dělat. Vdovou jsem poprvé.“ To je jedna z drtivých vět, ze kterých se skládal nezvyklý „deník“ Zuzany Pokorné nazvaný Rok vdovy. Vyšel v časopisu Respekt před deseti lety, krátce poté, co jeho autorka nečekaně v sedmačtyřiceti letech ovdověla. Aby se se ztrátou nějak vypořádala, začala si psát stručné zápisky měsíc po měsíci. Ukázala je pak několika známým a jedna kamarádka text poslala do redakce Respektu, aniž by o tom autorce řekla. Redakce se ozvala a text s dovolením otiskla. Syrová upřímnost a lapidárnost způsobily, že se stal čtenářským hitem.

Síla textu neušla scenáristicko-režisérské manželské dvojici Veronice a Eugenovi Liškovým. Výsledkem je film Rok vdovy, který měl předpremiéru na letošním festivalu Finále Plzeň. Veronika Lišková je novinářka a filmová dokumentaristka, bývalá šéfredaktorka časopisu Nový prostor, která na sebe upozornila odvážným dokumentem o zamilovaném pedofilovi Danielův svět z roku 2014. Rok vdovy však není dokumentem, ale prvním hraným filmem režisérky, byť v sobě dokumentární postupy nepopře. Děj se odvíjí bez hudby, zvolené obrazy a záběry jsou jakoby nehledané, všední. Vlastně se dá říci, že snímek působí mnohem všedněji než mnohé současné dokumenty, které naopak často čerpají z postupů hraných filmů.

Rozdíl mezi dokumentem a hraným filmem zde spočívá zejména v tom, že film neodráží stoprocentně realitu. Ze dvou dcer se ve filmu stala jedna a i povaha hlavní hrdinky je stylizovaná. Film se nicméně drží původního časopiseckého článku. Film vykresluje vdovu více jako osobu, která se ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu. Jako by neměla žádné přátele, i s dcerou se vlastně míjí. Scénář to umocňuje tím, že oproti realitě se ve filmu žena s dcerou ocitá v novém prostředí, na vesnici.

Skvělá Pavla Beretová se chopila role, která nesouzní s její vlastní povahou, ale dotýká se i jejích osobních zkušeností, jak se dozvěděli diváci na besedě po filmu. Naskýtá-li se srovnání s jiným filmem o ženě v tragickém souběhu okolností, Zápisníkem alkoholičky, vychází z toho Rok vdovy jako hlubší a pravdivější dílo. Na projekci filmu byla přítomná i autorka předlohy, Zuzana Pokorná. „Máte už napsanou závěť?“ ptá se nyní kde koho. Rodinnou tragédii využívá k nenápadnému aktivismu. Kromě samotné smrti je na tom všem nejhorší to, jak bezmocný je pozůstalý před úřady, které jako by nebyly na takovou situaci vůbec zařízené.

Finále Plzeň bylo letos vůbec ve znamení žen. Do programu letos přibyla nová sekce nazvaná Ženy a film. Filmařky různých profesí do ní vybíraly snímky, kde měla žena, donedávna tak vzácný element v českých filmových profesích, důležitou roli. Diváci tak mohli zhlédnout například retrospektivu krátkých filmů Adély Babanové. Jedná se o snímky točené do galerijního prostoru, spíše videoart než film. Přesto nesou všechny znaky hraného filmu, ovšem vypadají, jako kdyby David Lynch točil dokument.

Babanová v minulých letech zaujala historickými mystifikačními pseudoreportážemi. Nyní se ovšem posunuje do volnějšího pole neopřeného o československou historii – údajně i proto, že práce se získáváním archivních materiálů byla vyčerpávající. Její Zákon času z loňského roku ukazuje, že se chce režisérka autorsky posouvat do více autobiografických poloh (nyní zvažuje natáčet o svém tatínkovi, arabském intelektuálovi v exilu), ale také že si nyní bude muset najít znovu vlastní autorský styl. Nyní, neomezovaná bizarnostmi české historie, je Babanová ohrožena bezbřehostí možností.

Objevem pro mnohé byl pozapomenutý televizní snímek Proměny nože (1969), který na scénář Oty Hofmana natočila režisérka Eva Sadková. Objevem je zejména jméno Evy Sadkové (1931–2000). Režisérka a scenáristka za celý život nezměnila své působiště – Českou televizi, kde natočila neuvěřitelných sto padesát inscenací. Když takový profesionál dostane do ruky prvotřídní scénář a k dispozici Ivu Janžurovou, pro tuto roli jako stvořenou, mohou se dít zázraky. Proměny nože jsou neuhýbajícím pohledem do intimního života mladé servírky v zapadlém motorestu. Připravuje se na lepší život ve velkém světě, přinejhorším v Praze, ale zároveň nedokáže vystoupit z bezpečné, byť morálně pochybné všednosti a pravidelnosti, jež se jí příliš zažrala pod kůži. Film bychom mohli vnímat i jako alegorii rozhodování, zda po 21. srpnu 1968 opustit vlast, nebo zůstat, třebas v životu s kompromisy. Dobrou zprávou je, že je k vidění i na iVysílání České televize.