Na okraji města Salechard, hlavního města Jamalsko-něnecké autonomní oblasti, leží nikdy nepoužívané pozůstatky železnice. Trať měla spojit právě Salechard s městem Igarka, později vešla ve známost jako „železnice smrti”. Tato plánovaná trať o délce 1 300 kilometrů měla být součástí transpolární linky a měla spojit východní a západní části Sibiře. Trať nebyla kvůli těžkým přírodním podmínkám nikdy dokončena.

Stavba železnice se začala v roce 1947 a měly být chloubou Stalinova režimu. Poptávka po nové trati však byla spíše politická než praktická. Sibiřské továrny, které měl podle plánů železniční tah zásobovat surovinami, byly již dostatečně obsluhovány jižnějšími tahy. Železnice by nejspíš nikdy neměla význam ani pro osobní dopravu, protože celá oblast, která leží na hranici Arktidy, je jen velmi řídce osídlená.

Jak bylo ve stalinském Sovětském svazu obvyklé, hlavní pracovní sílu na stavbu poskytly gulagy. Odhaduje, se že při budování trati bylo nasazeno 80 až 120 tisíc vězňů, z nichž mnoho podlehlo mrazům a vyčerpání. Většina lidí v pracovních táborech byla vězněna z politických důvodů.

I přes nasazení obrovského počtu pracovních sil se trať nikdy nepodařilo dokončit. V těžkých klimatických podmínkách severního Ruska tak dodnes pouze chátra jako memento nelidskosti stalinismu. Jak „železnice smrti“ vypadá v současnosti se podívejte v galerii.

Na okraji města Salechard, hlavního města Jamalsko-něnecké autonomní oblasti, leží nikdy nepoužívané pozůstatky železnice. Trať měla spojit právě Salechard s městem Igarka, později vešla ve známost jako „železnice smrti”. Tato plánovaná trať o délce 1 300 kilometrů měla být součástí transpolární linky a měla spojit východní a západní části Sibiře. Trať nebyla kvůli těžkým přírodním podmínkám nikdy dokončena.

Stavba železnice se začala v roce 1947 a měly být chloubou Stalinova režimu. Poptávka po nové trati však byla spíše politická než praktická. Sibiřské továrny, které měl podle plánů železniční tah zásobovat surovinami, byly již dostatečně obsluhovány jižnějšími tahy. Železnice by nejspíš nikdy neměla význam ani pro osobní dopravu, protože celá oblast, která leží na hranici Arktidy, je jen velmi řídce osídlená.

Jak bylo ve stalinském Sovětském svazu obvyklé, hlavní pracovní sílu na stavbu poskytly gulagy. Odhaduje, se že při budování trati bylo nasazeno 80 až 120 tisíc vězňů, z nichž mnoho podlehlo mrazům a vyčerpání. Většina lidí v pracovních táborech byla vězněna z politických důvodů.

I přes nasazení obrovského počtu pracovních sil se trať nikdy nepodařilo dokončit. V těžkých klimatických podmínkách severního Ruska tak dodnes pouze chátra jako memento nelidskosti stalinismu. Jak „železnice smrti“ vypadá v současnosti se podívejte v galerii.