Hnutí SPD prožívá těžké období. Po propadu v evropských volbách klesají jeho akcie pod čáru ponoru. Andrej Babiš chce být hegemonem tzv. „vlastenecké scény“ a potápí Tomia Okamuru, kterého opustili i jeho dosavadní spojenci v EU Matteo Salvini, Geert Wilders a Marine Le Penová.
Výsledky voleb do Evropského parlamentu vyvolaly přeskupování národoveckých sil, které celkově mírně posílily. U nás se tento prostor snaží obsadit ANO a někdy přeceňovaná Šlachtova Přísaha podporovaná Motoristy, zatímco strmý pád zažívá SPD. Zbývající radikální „vlastenci“ jen paběrkují.
Okamurův debakl
Okamura patřil mezi hlavní poražené voleb. Toho využil Babiš k další názorové otočce. Přivedl ANO do nové eurounijní frakce Patrioti pro Evropu, aniž dal předem vědět svým europoslancům. Lídryně Klára Dostálová se dodnes k této metamorfóze nevyjádřila.
Patrioti mají podle kuloárových zpráv do značné míry kopírovat současnou národoveckou skupinu Identita a demokracie, jež se má rozpadnout na dvě části. Do její druhé odnože, Evropy suverénních národů s vůdčí rolí Alternativy pro Německo (AfD), zamířilo hnutí SPD a další menší radikální strany.
Je pozoruhodné, že ještě před měsícem SPD podpořila vyloučení AfD z klubu Identita a demokracie, když nad ní kvůli množícím se skandálům kolem vyšetřovaných ruských a čínských vazeb zlomila hůl i Marine Le Penová.
Předsedkyně Národního sdružení, které nečekaně prohrálo francouzské volby, se distancovala od AfD, ale nezmiňuje ještě větší skandály Kicklovy Svobodné strany Rakouska prorostlé ruským vlivem, jež patří s Orbánovým Fideszem a Babišovým ANO k zakládajícím členům staronové frakce.
Okamura tehdy svůj postup odůvodnil tím, že AfD zlehčuje nacistický režim. Dnes to vidí jinak. „Sluníčkáři a neomarxistický režim ukazují, jaká je jejich představa demokracie a tolerance. Vlastenecká Alternativa pro Německo je v Německu perzekvována,“ uvedl a dodal, že k ní má blízko.
Držme spolu!?
Ještě nedávno byly na stránkách SPD připomínky společného setkání na jednom pódiu hlavních evropských spojenců. „Marine Le Pen, Matteo Salvini, Geert Wilders! Děkuju všem, že jste přišli a za skvělou atmosféru! Držme spolu!“ vyzýval Okamura.
„Zahájili jsme kampaň na evropské úrovni a máme ty nejsilnější partnery v Evropě,“ chvástal se před rokem. „Budeme mít mítink ve Florencii ke startu kampaně pro italskou Ligu severu. Na pódiu budeme úplně všichni: Wilders, Le Pen, Salvini, Chrupalla (pozn. předseda AfD), Okamura. Všichni máme dvouciferné preference, často začínají dvojkou.“
Na toto spojenectví vsadil i volebními vizuály, když se na billboardech objevil vedle Salviniho a Le Penové. Jeho kamarádi ho však nevyslyšeli. S SPD už nepočítají a podle spekulací přejdou ke konkurenčním patriotům.
Ještě před rokem Okamura hleděl do budoucna růžovými brýlemi, když podepisoval memorandum o spolupráci mezi SPD a Trikolorou. Označil ji za spojování „vlasteneckých a konzervativních“ stran, nikoli náhodou společně s komunisty nejvíce naslouchajících zájmům Kremlu.
„Tomio Okamura má motivaci stát se hegemonem v táboře radikálních protiunijních sil a případně odradit strany, jako je PRO, od kandidatury ve volbách v roce 2025,“ mínil tehdy politolog Roman Chytilek.
SPD patří k největším odpůrcům pomoci Ukrajině, což ji spojuje nejen s AfD, ale i s dosavadními spojenci Salvinim, Wildersem, ale částečně i s Le Penovou, která se jinak pokouší vymanit z obrazu strany s úzkými vazbami na Rusko.
Touha vstoupit do vlády
Okamura byl na koni ještě nedávno, povzbuzený volebními preferencemi. „Hnutí SPD chce být součástí příští vlády. Ve sněmovně jsou jen dvě opoziční strany, a pro nás tak tady ani není jiný partner k jednání než ANO, ať si o Andreji Babišovi myslíme, co chceme,“ prohlašoval v březnu.
Vyjmenoval už resorty, o které by usiloval. „Zajímá nás určitě ministerstvo vnitra, určitě nás zajímá spravedlnost, ale také zahraniční politika či sociální věci.“ Okamurovci si jsou tak jisti úspěchem ve sněmovních volbách v příštím roce, že si už kladou nepodkročitelné podmínky, jako je vypsání referenda o odchodu z EU.
Lámat ledy se začaly i v hnutí ANO, když Babiš připustil, že by SPD z případného jednání o vládě nevylučoval. Po prezidentské volbě jakoukoli spolupráci odmítal, jelikož ho Okamura nepodpořil v boji o Hrad. Jeho touha vrátit se do Strakovy akademie je ovšem tak silná, že boří všechna tabu a šel by do vlády s kýmkoli.
Šéf SPD, v té době povzbuzený i podporou okruhu Václava Klause a Miloše Zemana, kteří později vsadili na Filipa Turka a Kateřinu Konečnou, však začal přepínat své možnosti. Před blížícími se eurovolbami se začal ostře vymezovat i proti hnutí ANO.
Zdůrazňoval, že SPD jako jediná prosazuje opustit EU a NATO a okamžité ukončení pomoci Ukrajině. Do čela kandidátky postavil nevýrazného přeběhlíka Petra Macha v představě, že nabídne serióznější tvář. To byl hrubý omyl. Okamura svým antisystémovým voličům nedoručil žádnou přidanou hodnotu, jen přehršel dryáčnických slov s nulovým efektem.
Boj o udržení ve sněmovně
SPD nakonec prošla do Evropského parlamentu s odřenýma ušima 5,7 procenta hlasů a jediným mandátem, ačkoli očekávala dvojnásobek. Propad preferencí k pětiprocentní hranici potvrzují i povolební celostátní průzkumy.
Okamura na volební debakl reagoval sebevědomým prohlášením, že teď „zařadí turbo“, ale do soukolí mu sype písek nejen probuzený vlastenec Babiš, jenž má v plánu tuto scénu ovládnout sám, ale i jeho bývalí spojenci z billboardů, kteří ho hodili přes palubu.
Národovecká scéna se štípe nejen u nás, ale i na evropské úrovni. Okamura v tomto kvasu tahá za čím dál kratší konec. Z velikášských představ o vlasteneckém hegemonovi se dnes jeho ambice scvrkávají na existenční zápas o udržení v Poslanecké sněmovně. Po posledním turbulentním vývoji to není úplně jisté.
