Signal Festival založil producent Martn Pošta (45) v roce 2013. V letech 2016 až 2019 pak působil také jako prezident International Light Festival Organisation (ILO). Letošní, dvanáctý ročník Signalu, akce s podtitulem Festival kreativní a digitální kultury, se koná od 10. do 13. října ve třech programových okruzích v centru Prahy: na Hradčanech a na Starém a Novém Městě.

Na tvorbu světelných instalací jste si poprvé sáhl videomappingem při příležitosti šesti set let Staroměstské radnice v roce 2010. Jak nápad vznikl?

Vznikl v kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme s přáteli plánovali projekci na tamní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od Jože Plečnika. Přišlo nám to jako skvělý nápad, ale tehdejší pražský radní pro kulturu, Ondřej Pecha, mi našeptal, ať raději připravíme projekci k výročí staroměstského orloje. A tak kluci ze vznikající umělecké skupiny Macula začali místo nad Plečnikem přemýšlet nad orlojem a já se projekt snažil zajistit produkčně a finančně. Pro mě se jednalo o úplně nové pole, do té doby jsem pořádal festival Fresh Film Fest v Karlových Varech nebo točil dokumenty, třeba Českou RAPubliku. Digitální umění ve veřejném prostoru, jak ho známe dnes, jsem tehdy začal teprve objevovat.

A změnilo vám to život.

Že mi videomapping může změnit život, jsem si uvědomil v okamžiku, kdy jsem při zkouškách na Staroměstském náměstí zahlédl důstojného pána vyššího věku, jak starým tlačítkovým mobilem volal domů: „Babi, je to úžasné, musíš sem za mnou přijet!“ Skvělé pak byly i následné reakce. Ještě před nástupem virálních videí, jak je známe nyní, mělo naše video asi milión zhlédnutí za pár týdnů. Takřka přes noc se z nás staly vycházející hvězdy v oboru a začaly se nám ozývat nejrůznější firmy ze zahraničí. Hned následující rok nás oslovili z Liverpoolu, abychom tam při příležitosti stého výročí budovy Liver Building a otevření nového liverpoolského muzea připravili mapping pro oba objekty, dokonce za doprovodu Královského liverpoolského filharmonického orchestru. Souběžně s tím už vznikal plán na pražský Signal Festival, jehož první ročník v roce 2013 navštívilo čtvrt miliónu lidí. Pro nás absolutní zjevení!

Signaljste před pár lety přejmenovali na Festival digitální kreativní kultury. Proč?

Současný Signal už není jen světlo, i když i dál v něm hraje velikou roli. Během dvanácti ročníků jsme se stali výrazně multidisciplinárnější: vedle mappingu, světelných a prostorových instalací, máme na programu kinetické projekty i performativní představení. Proto jsme změnili podtitul. Zásadní roli v tom hraje i náš hlavní kurátor Pavel Mrkus, jehož širší umělecký přesah dosahuje i tam, kam by nás Signal původně nenapadlo rozvést. Letos máme na programu například instalaci Jiřího Příhody ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí nebo interaktivní projekci Michaela Bielického, profesora nejslavnější německé univerzity digitálního umění v Karlsruhe, ve Schwarzenberském paláci. Náš program se navíc rozšiřuje i do dalších galerijních prostorů, spolupracujeme s Kunsthalle Praha, Trafo Gallery, Laternou magikou, Galerií hlavního města Prahy nebo Centrem architektury a městského plánování (CAMP).

Který světový festival z oboru dnes považujete za nejdůležitější?

Profesně je to pro mě Llum BCN v Barceloně s návštěvností kolem 600 tisíc diváků, což je podobné číslo, jaké se ustálilo u Signalu. A netvrdím to proto, že mě město Barcelona pozvalo, abych se stal spolukurátorem Llumu. Obecně je Barcelona pro rozvoj našeho odvětví zcela zásadní, pravidelně se tam koná i největší světový veletrh techniky médií, kde mimo jiné město platí i prezentace tamních nejlepších studií a umělců, typově jako jsou u nás Petr Vacek nebo Jakub Nepraš. Vlády a města podobné projekty výrazně podporují i jinde po světě. V létě jsem byl na festivalu a konferenci MUTEK v Montrealu, jakémsi světovém „Who is Who“ především profesionálů orientovaných na digitální a současnou hudbu, letos i se zaměřením na vizuální kulturu. Jezdí tam lidé z největších festivalů, jako Primavera, ale i z institucí, například z londýnského Barbican Centra. Hned jsem tam domluvil koprodukci právě s MUTEK na příští rok: za finanční podpory provincie Québec by do Prahy měl přijet skvělý Martin Messier. Podobně jako letos nám barcelonský Instituto Ramón Llull pomáhá s pokrytím nákladů na španělsko-dánské duo Desilance, které na budovu Městské knihovny předvede svou nejnovější práci Rhythm of Ocean.

V letech 2016–2019 jste byl předsedou Federace světelných festivalů (ILO). Co vám to dalo?

Určitě vhled do jiných festivalů – nejen jak jsou financované a kurátorované, ale i jak fungují organizačně a politicky. A také jsem postupně pochopil rozdíl mezi klasickými světelnými a digitálními festivaly. Light festivaly vznikly nebo jsou dnes vedeny většinou na základě konkrétní objednávky daného města, regionu nebo kraje. Což se týká i toho největšího, Fête des Lumières v Lyonu, který je pořád zajímavý a s přibližně dvěma a půl miliónu diváků i nejnavštěvovanější, ale jak jsem postupně zjišťoval, také hodně kurátorsky svázaný. My máme větší volnost pro kreativitu, ale také větší nejistotu při finančním zajištění. V Barceloně i jinde jsem si také uvědomil, jak se věnují prezentaci domácích umělců, aby měli možnost posunout se dál, aby se o nich výrazněji vědělo v zahraničí. I proto jsme se letos rozhodli do Prahy pozvat skupinu kurátorů z nejrůznějších míst celého světa, pro které jsme s pomocí Nadace PPF připravili tour po místních studiích. Na programu máme návštěvy jak u těch zavedených, jako je Federico Díaz nebo Krištof Kintera, tak u mladších umělců, například u Kryštofa Brůhy, Petra Puflera nebo Lukáše Dřevjaného.

Jak se během posledních let měnila vaše profese?

Ta proměna je obrovská. Především v dostupnosti technologií. Dnes už si na leccos můžete sáhnout, vyzkoušet si, jak to funguje, jak se co programuje. Například v začátcích Signalu nám na Střeleckém ostrově Elliott Wood vytvářel mlhový kruh. Fyzik, geniální mozek, který doma nejrůznějšími triky objevoval možnosti například standardních projektorů, jimž několikanásobně zvýšil svítivost, a o své zlepšováky se následně dělil na nejrůznějších fórech. Dnes dokáže propojit třicet laserových projektorů vykreslujících na obloze jedinečné hologramy – například umělý měsíc. Dostat se dříve k laserovým technologiím bylo strašně náročné, stejně jako pak následná produkce. Ale se zájmem šoubyznysu se podobné technologie zlevňují a zpřístupňují – hardware i software. Z volně přístupných programů vzniklých často na komunitní bázi pak těží umělci jako korejská umělkyně Seohyo, jež na Samsung Art and Design Institute v Soulu vyučuje kreativní kódování. Její instalace, která bude nyní k vidění v Jízdárně Pražského hradu, je přímo inspirována Prahou.

Na koho dalšího se publikumSignalumůže těšit?

Rozhodně na londýnské studio United Visual Artists, založené začátkem století Mattem Clarkem, který mimo jiné stojí za projekcemi při koncertních show skupiny Massive Attack a dalších světových hvězd. Pro mě jde o svatý grál téhle profese, na wishlistu jsem ho měl deset let. Jeho studio je v komunitě známé i coby tvůrce galerijních instalací, módních přehlídek a dalších projektů. Mimo jiné vyvinuli software D3, dnes Disguise, který se stal standardem pro ovládání vizuality největších koncertů. Propojují lasery, ohňostroje, vypouštění mlhy, projekce a nejmodernější světelné systémy dohromady v jeden systém.

Letos k programu přibyla konference Signal Forum ve zmíněném centru CAMP. Jaká bude?

Léta jsem jezdil do Bělehradu na festival Resonate, jenž byl pro nás důležitý i tím, že představoval osobnosti na pomezí výzkumu a technologických možností: často fyziky nebo vynálezce, kteří na nejrůznějších rovinách posouvají hranice vizuálního umění. A tak jsme se spojili s bratislavským festivalem Senzor a společně s významnými kurátorkami Irini Papadimitriou a Lucií Dubačovou dali dohromady osmnáct lidí, kteří budou v Campu přednášet. Máme tam například Michalu Musilovou z NASA, která ve Švýcarsku spoluzaložila program Arts at CERN, nebo členy francouzského studia Superbien, kteří se věnují především komerční produkci. Rozsvítili například Empire State Building. Myslím, že účastníky konference pobaví i Foxdog Studios, kteří v rámci vtipné interakce s publikem prostřednictvím robotů na pódiu uvaří například klasickou anglickou snídani, již ovšem publikum může podle svého upravovat pomocí mobilních telefonů. Je přece důležité neustále otevírat technologie širší veřejnosti, což je spojené s naším přesvědčením, že vzdělávání v oblasti technologií a umění je pro dnešní dobu zcela zásadní.

Signal Festival založil producent Martn Pošta (45) v roce 2013. V letech 2016 až 2019 pak působil také jako prezident International Light Festival Organisation (ILO). Letošní, dvanáctý ročník Signalu, akce s podtitulem Festival kreativní a digitální kultury, se koná od 10. do 13. října ve třech programových okruzích v centru Prahy: na Hradčanech a na Starém a Novém Městě.

Na tvorbu světelných instalací jste si poprvé sáhl videomappingem při příležitosti šesti set let Staroměstské radnice v roce 2010. Jak nápad vznikl?

Vznikl v kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde jsme s přáteli plánovali projekci na tamní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně od Jože Plečnika. Přišlo nám to jako skvělý nápad, ale tehdejší pražský radní pro kulturu, Ondřej Pecha, mi našeptal, ať raději připravíme projekci k výročí staroměstského orloje. A tak kluci ze vznikající umělecké skupiny Macula začali místo nad Plečnikem přemýšlet nad orlojem a já se projekt snažil zajistit produkčně a finančně. Pro mě se jednalo o úplně nové pole, do té doby jsem pořádal festival Fresh Film Fest v Karlových Varech nebo točil dokumenty, třeba Českou RAPubliku. Digitální umění ve veřejném prostoru, jak ho známe dnes, jsem tehdy začal teprve objevovat.

A změnilo vám to život.

Že mi videomapping může změnit život, jsem si uvědomil v okamžiku, kdy jsem při zkouškách na Staroměstském náměstí zahlédl důstojného pána vyššího věku, jak starým tlačítkovým mobilem volal domů: „Babi, je to úžasné, musíš sem za mnou přijet!“ Skvělé pak byly i následné reakce. Ještě před nástupem virálních videí, jak je známe nyní, mělo naše video asi milión zhlédnutí za pár týdnů. Takřka přes noc se z nás staly vycházející hvězdy v oboru a začaly se nám ozývat nejrůznější firmy ze zahraničí. Hned následující rok nás oslovili z Liverpoolu, abychom tam při příležitosti stého výročí budovy Liver Building a otevření nového liverpoolského muzea připravili mapping pro oba objekty, dokonce za doprovodu Královského liverpoolského filharmonického orchestru. Souběžně s tím už vznikal plán na pražský Signal Festival, jehož první ročník v roce 2013 navštívilo čtvrt miliónu lidí. Pro nás absolutní zjevení!

Signaljste před pár lety přejmenovali na Festival digitální kreativní kultury. Proč?

Současný Signal už není jen světlo, i když i dál v něm hraje velikou roli. Během dvanácti ročníků jsme se stali výrazně multidisciplinárnější: vedle mappingu, světelných a prostorových instalací, máme na programu kinetické projekty i performativní představení. Proto jsme změnili podtitul. Zásadní roli v tom hraje i náš hlavní kurátor Pavel Mrkus, jehož širší umělecký přesah dosahuje i tam, kam by nás Signal původně nenapadlo rozvést. Letos máme na programu například instalaci Jiřího Příhody ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí nebo interaktivní projekci Michaela Bielického, profesora nejslavnější německé univerzity digitálního umění v Karlsruhe, ve Schwarzenberském paláci. Náš program se navíc rozšiřuje i do dalších galerijních prostorů, spolupracujeme s Kunsthalle Praha, Trafo Gallery, Laternou magikou, Galerií hlavního města Prahy nebo Centrem architektury a městského plánování (CAMP).

Který světový festival z oboru dnes považujete za nejdůležitější?

Profesně je to pro mě Llum BCN v Barceloně s návštěvností kolem 600 tisíc diváků, což je podobné číslo, jaké se ustálilo u Signalu. A netvrdím to proto, že mě město Barcelona pozvalo, abych se stal spolukurátorem Llumu. Obecně je Barcelona pro rozvoj našeho odvětví zcela zásadní, pravidelně se tam koná i největší světový veletrh techniky médií, kde mimo jiné město platí i prezentace tamních nejlepších studií a umělců, typově jako jsou u nás Petr Vacek nebo Jakub Nepraš. Vlády a města podobné projekty výrazně podporují i jinde po světě. V létě jsem byl na festivalu a konferenci MUTEK v Montrealu, jakémsi světovém „Who is Who“ především profesionálů orientovaných na digitální a současnou hudbu, letos i se zaměřením na vizuální kulturu. Jezdí tam lidé z největších festivalů, jako Primavera, ale i z institucí, například z londýnského Barbican Centra. Hned jsem tam domluvil koprodukci právě s MUTEK na příští rok: za finanční podpory provincie Québec by do Prahy měl přijet skvělý Martin Messier. Podobně jako letos nám barcelonský Instituto Ramón Llull pomáhá s pokrytím nákladů na španělsko-dánské duo Desilance, které na budovu Městské knihovny předvede svou nejnovější práci Rhythm of Ocean.

V letech 2016–2019 jste byl předsedou Federace světelných festivalů (ILO). Co vám to dalo?

Určitě vhled do jiných festivalů – nejen jak jsou financované a kurátorované, ale i jak fungují organizačně a politicky. A také jsem postupně pochopil rozdíl mezi klasickými světelnými a digitálními festivaly. Light festivaly vznikly nebo jsou dnes vedeny většinou na základě konkrétní objednávky daného města, regionu nebo kraje. Což se týká i toho největšího, Fête des Lumières v Lyonu, který je pořád zajímavý a s přibližně dvěma a půl miliónu diváků i nejnavštěvovanější, ale jak jsem postupně zjišťoval, také hodně kurátorsky svázaný. My máme větší volnost pro kreativitu, ale také větší nejistotu při finančním zajištění. V Barceloně i jinde jsem si také uvědomil, jak se věnují prezentaci domácích umělců, aby měli možnost posunout se dál, aby se o nich výrazněji vědělo v zahraničí. I proto jsme se letos rozhodli do Prahy pozvat skupinu kurátorů z nejrůznějších míst celého světa, pro které jsme s pomocí Nadace PPF připravili tour po místních studiích. Na programu máme návštěvy jak u těch zavedených, jako je Federico Díaz nebo Krištof Kintera, tak u mladších umělců, například u Kryštofa Brůhy, Petra Puflera nebo Lukáše Dřevjaného.

Jak se během posledních let měnila vaše profese?

Ta proměna je obrovská. Především v dostupnosti technologií. Dnes už si na leccos můžete sáhnout, vyzkoušet si, jak to funguje, jak se co programuje. Například v začátcích Signalu nám na Střeleckém ostrově Elliott Wood vytvářel mlhový kruh. Fyzik, geniální mozek, který doma nejrůznějšími triky objevoval možnosti například standardních projektorů, jimž několikanásobně zvýšil svítivost, a o své zlepšováky se následně dělil na nejrůznějších fórech. Dnes dokáže propojit třicet laserových projektorů vykreslujících na obloze jedinečné hologramy – například umělý měsíc. Dostat se dříve k laserovým technologiím bylo strašně náročné, stejně jako pak následná produkce. Ale se zájmem šoubyznysu se podobné technologie zlevňují a zpřístupňují – hardware i software. Z volně přístupných programů vzniklých často na komunitní bázi pak těží umělci jako korejská umělkyně Seohyo, jež na Samsung Art and Design Institute v Soulu vyučuje kreativní kódování. Její instalace, která bude nyní k vidění v Jízdárně Pražského hradu, je přímo inspirována Prahou.

Na koho dalšího se publikumSignalumůže těšit?

Rozhodně na londýnské studio United Visual Artists, založené začátkem století Mattem Clarkem, který mimo jiné stojí za projekcemi při koncertních show skupiny Massive Attack a dalších světových hvězd. Pro mě jde o svatý grál téhle profese, na wishlistu jsem ho měl deset let. Jeho studio je v komunitě známé i coby tvůrce galerijních instalací, módních přehlídek a dalších projektů. Mimo jiné vyvinuli software D3, dnes Disguise, který se stal standardem pro ovládání vizuality největších koncertů. Propojují lasery, ohňostroje, vypouštění mlhy, projekce a nejmodernější světelné systémy dohromady v jeden systém.

Letos k programu přibyla konference Signal Forum ve zmíněném centru CAMP. Jaká bude?

Léta jsem jezdil do Bělehradu na festival Resonate, jenž byl pro nás důležitý i tím, že představoval osobnosti na pomezí výzkumu a technologických možností: často fyziky nebo vynálezce, kteří na nejrůznějších rovinách posouvají hranice vizuálního umění. A tak jsme se spojili s bratislavským festivalem Senzor a společně s významnými kurátorkami Irini Papadimitriou a Lucií Dubačovou dali dohromady osmnáct lidí, kteří budou v Campu přednášet. Máme tam například Michalu Musilovou z NASA, která ve Švýcarsku spoluzaložila program Arts at CERN, nebo členy francouzského studia Superbien, kteří se věnují především komerční produkci. Rozsvítili například Empire State Building. Myslím, že účastníky konference pobaví i Foxdog Studios, kteří v rámci vtipné interakce s publikem prostřednictvím robotů na pódiu uvaří například klasickou anglickou snídani, již ovšem publikum může podle svého upravovat pomocí mobilních telefonů. Je přece důležité neustále otevírat technologie širší veřejnosti, což je spojené s naším přesvědčením, že vzdělávání v oblasti technologií a umění je pro dnešní dobu zcela zásadní.