Manželé Stodolovi, teď Kauza Kramný. Znamená to, že máte rád žánr true crime?

Ještě jsem v roce 2020 udělal podcast Pohřešovaná, to je taky podle skutečného případu. Kriminální kauzy mě zajímaly vždycky, ale tenhle souběh je spíš důsledek zájmu producentů. Pracuju paralelně na několika projektech, dokončit se podaří tak jeden z pěti a teď to vyšlo takhle.

Jak vás tedy oslovili z Voyo?

Ozvali se mi poté, co tam jako producentka dokumentů nastoupila dokumentaristka Erika Hníková. Měla zájem o krimisérii a znala Pohřešovanou, tak mě oslovila, abych vymyslel téma, které by uneslo, řekněme, pět šest dílů. Udělal jsem si řešerši tuzemských kriminálních případů z posledních dvaceti let a vyšlo mi, že případ Kramný je jedním z nejzajímavějších, a navíc měl ohromné mediální pokrytí, takže jsem měl k dispozici i hodně archívních materiálů. Zároveň vzbuzuje velké emoce a je kontroverzní: lidé jsou pevně přesvědčeni o Kramného vině i nevině, což znamená dramatický potenciál. Začali jsme natáčet loni během projednávání návrhu na povolení obnovy řízení. V té době jsme ještě nevěděli, jestli Petr Kramný bude s vystupováním v seriálu souhlasit.

Jak těžké bylo ho pro natáčení získat?

Bylo to dost náročné. Od určité fáze práce jsem ale věděl, že to bez Petra Kramného dělat nebudu. Spojil jsem se s ním přes jeho právničku, několikrát ho navštívil ve věznici na Mírově a snažil se mu vysvětlit, o co mi jde. Nevím, proč se rozhodl do toho jít, ale potom už se domlouvalo natáčení a nabrali jsme s ním dva velice dlouhé a důkladné rozhovory.

Jaký dojem na vás Kramný ­udělal osobně?

Ono je setkání s ním vždycky spojené s Mírovem: přijedete k tomu hradu, kde je pořád mlha, procházíte kontrolami a středověkými chodbami, pak přivedou spoutaného Kramného, zamknou ho do takové klece a odtamtud s vámi hovoří. Takže už nastavení komunikace je zvláštní. Znal jsem ho předtím samozřejmě jen z médií a oproti tomu se hodně změnil, taky na Mírově sedí už deset let, takže měl hodně času na sebereflexi. Podle toho, co vyprávěl, se snaží přemýšlet a snad i změnit k lepšímu, ale kdybych ho měl popsat, tak – nevím.

V seriálu se důsledně nepřikláníte k žádné variantě smrti Kramného manželky Moniky a dcery Kláry. Změnila práce na něm váš pohled na kauzu?

Můj pohled se vlastně pořád vyvíjel. Kdykoliv jsem se setkal s novým respondentem, který mi poskytl zase jiné vnímání kauzy, můj názor se trochu změnil. A pak zase znovu. I když to zní jako banální zjištění, uvědomil jsem si, že se na jednu a tutéž věc dá nahlížet mnoha způsoby a každý z nich je svým způsobem pravdivý: jinak vypráví matka Petra Kramného příběh svého syna a jinak mluví nejlepší kamarádka Moniky Kramné. Ve střižně pro mě bylo zajímavé balancovat výpovědi tak, abych nenaslouchal někomu víc než jinému. To se týkalo hlavně postav právníků a soudních znalců: jako laik nemůžu rozhodnut, kdo z nich má pravdu, i když mezi nimi probíhá hotová válka.

Zatímco Manžele Stodolovy jste vyprávěl tlumeně, atmosféric- ky, v náznacích, Kauza Kramný má bulvárnější, „novácký“ styl. Měl jste ho nařízený od producentů?

Je důležité vědět, pro koho to vyrábíte – nejen pro jaké publikum, ale i kdo je právě tím producentem. Od začátku mi bylo jasné, že dělat pro Novu znamená jiný způsob práce, než na jaký jsem byl zvyklý, a jiný žánr, než byli třeba Stodolovi. Ale zároveň jsme od začátku hledali pole, na kterém budeme všichni spokojeni. Měl jsem velkou svobodu a necítil jsem, že bych byl do něčeho tlačen. A nemyslím si, že by Kauza Kramný byla bulvární. Používáme více televizní prostředky, třeba dramatičtější hudbu nebo rychlejší střih, než jaké jsem používal dřív, ale v obsahu jsme se snažili držet faktů, a naopak se odklonit od bulvárního přístupu, který ten případ velmi poznamenal.

Mně osobně trochu vadilo dívat se tak často na fotografie mrtvých, Moniky a Kláry.

Ale my jsme chtěli jejich tváře co nejvíc připomínat. Od začátku jsme byli přesvědčení, že nemůžeme vyprávět bez nich. Taky jsme chtěli napravit mediální obraz Moniky Kramné, která byla médii propírána z různých stran dost nelichotivě, a chtěli jsme ukázat Klárku jako už nějakou osobnost, ne jako prostě dítě, které zemřelo. Jeden z našich motivů bylo vyprávět jejich příběh pomocí jejich přátel a příbuzných a ukázat, jak jejich smrt všechny proměnila.

Žasl jsem, kolik fotografií se vám podařilo sehnat.

V dokumentu nakonec vystupuje dvacet pětadvacet lidí, ale mluvili jsme asi s padesáti a od všech jsme se snažili získat právě i fotky z jejich osobních archívů. To byla taky součást práce.

Jak jste se scenáristkou Kristinou Májovou a střihačkou Marianou Kozákovou vymýšleli výsledný tvar?

Uvědomovali jsme si, že ta kauza je složitá a že je potřeba vyprávět ji komplexně. Chtěli jsme, aby každý díl měl svoje téma, aby byl nějak uzavřený, aby tam probíhal dramatický vývoj… Kristina dělala rešerše, vytvářela hlavní tematické linky a připravovala se mnou otázky pro respondenty, se kterými jsem natáčel rozhovory. Potom jsme se skoro na rok zavřeli do střižny. Myslím si, že zvlášť u dokumentu a žánru true crime je role střihače klíčová, to on tvoří tvar, hledá a přesunuje věci, buduje srozumitelné vyprávění.

Ze seriálu se také dozvíme mnoho zasvěcených detailů o tom, jak na obecné rovině funguje vyšetřování a soudnictví, jak se buduje mediální obraz člověka, promlouvají v něm experti z nejrůznějších oborů. Měl jste nutkání dát do Kauzy Kramný víc těchhle přesahů?

Pro mě jsou zásadní a omezují právě tu „bulvárnost“. Necháme diváka namočit se do emocí, přiklonit se k jedné nebo druhé straně a pak mu experti vysvětlí, proč vlastně někomu fandíme, proč je špatně, když novináři pronásledují podezřelého z vraždy… Četl jsem spoustu diskusí na internetu, kde lidé mají opravdu jasný názor, jestli Petr Kramný vrah je, nebo není, a argumentují věcmi, které prostě nejsou pravda. Nerozumějí policejní práci, soudnímu řízení… Když to přeženu, snažili jsme se diváka edukovat, dát mu možnost se nad věcí kriticky zamyslet a udělat si podložený vlastní názor, nesoudit jen na základě emocí.

Jak se dnes ohlížíte za Manžely Stodolovými, svým hraným debutem a jedním z českých filmů roku?

Jako pro dokumentaristu pro mě znamenali úplně jiný přístup k práci, poprvé jsem pracoval s herci. Předtím jsem snad živého herce nikdy nepotkal a tihle – Lucie Žáčková a Jan Hájek – byli první, které jsem oslovil. Zní to jako fráze, ale snažili jsme se udělat maximum, co jsme mohli, a mám dojem, že výsledek funguje i díky tomu, že jsme k němu přistupovali s láskou k práci a vědomím vlastní nezkušenosti. Teď samozřejmě nemluvím o hercích, ale o sobě, kameramanovi a dalších profesích, pro které to byl první hraný film: snažili jsme se hledat cestu, na každý natáčecí den jsme chodili se začátečnickou touhou udělat to skvěle, všechno si pohlídat a objevovat to spolu s herci. Bylo to pro mě osobně velmi důležité.

Když pracujete na více projektech zároveň, je mezi nimi i něco veselejšího než vraždy?

Veselejšího… Pro Českou televizi připravuju film o duševním zdraví teenagerů. Máme vybrané čtyři skvělé respondenty, kteří v době dospívání prošli velkou krizí, ale teď se snaží bojovat a víc se zapojit do života. Myslím, že tam je pozitivní poselství. Já děti nemám, ale od svých kamarádů se dozvídám, že psychika dospívajících je dnes skutečně velký problém. A pak vyvíjím film vzdáleně inspirovaný fotografiemi Libuše Jarcovjákové, o které natočila Klára Tasovská dokument Ještě nejsem, kým chci být. Hodně se mi líbí její fotky z Téčka, prvního neoficiálního gay klubu v Praze. Napsal jsem scénář hraného filmu o životě v Téčku v 80. letech, bude to hodně o mládí, lásce, večírcích a radosti ze života. Snad si tím vyčistím karmu.

Manželé Stodolovi, teď Kauza Kramný. Znamená to, že máte rád žánr true crime?

Ještě jsem v roce 2020 udělal podcast Pohřešovaná, to je taky podle skutečného případu. Kriminální kauzy mě zajímaly vždycky, ale tenhle souběh je spíš důsledek zájmu producentů. Pracuju paralelně na několika projektech, dokončit se podaří tak jeden z pěti a teď to vyšlo takhle.

Jak vás tedy oslovili z Voyo?

Ozvali se mi poté, co tam jako producentka dokumentů nastoupila dokumentaristka Erika Hníková. Měla zájem o krimisérii a znala Pohřešovanou, tak mě oslovila, abych vymyslel téma, které by uneslo, řekněme, pět šest dílů. Udělal jsem si řešerši tuzemských kriminálních případů z posledních dvaceti let a vyšlo mi, že případ Kramný je jedním z nejzajímavějších, a navíc měl ohromné mediální pokrytí, takže jsem měl k dispozici i hodně archívních materiálů. Zároveň vzbuzuje velké emoce a je kontroverzní: lidé jsou pevně přesvědčeni o Kramného vině i nevině, což znamená dramatický potenciál. Začali jsme natáčet loni během projednávání návrhu na povolení obnovy řízení. V té době jsme ještě nevěděli, jestli Petr Kramný bude s vystupováním v seriálu souhlasit.

Jak těžké bylo ho pro natáčení získat?

Bylo to dost náročné. Od určité fáze práce jsem ale věděl, že to bez Petra Kramného dělat nebudu. Spojil jsem se s ním přes jeho právničku, několikrát ho navštívil ve věznici na Mírově a snažil se mu vysvětlit, o co mi jde. Nevím, proč se rozhodl do toho jít, ale potom už se domlouvalo natáčení a nabrali jsme s ním dva velice dlouhé a důkladné rozhovory.

Jaký dojem na vás Kramný ­udělal osobně?

Ono je setkání s ním vždycky spojené s Mírovem: přijedete k tomu hradu, kde je pořád mlha, procházíte kontrolami a středověkými chodbami, pak přivedou spoutaného Kramného, zamknou ho do takové klece a odtamtud s vámi hovoří. Takže už nastavení komunikace je zvláštní. Znal jsem ho předtím samozřejmě jen z médií a oproti tomu se hodně změnil, taky na Mírově sedí už deset let, takže měl hodně času na sebereflexi. Podle toho, co vyprávěl, se snaží přemýšlet a snad i změnit k lepšímu, ale kdybych ho měl popsat, tak – nevím.

V seriálu se důsledně nepřikláníte k žádné variantě smrti Kramného manželky Moniky a dcery Kláry. Změnila práce na něm váš pohled na kauzu?

Můj pohled se vlastně pořád vyvíjel. Kdykoliv jsem se setkal s novým respondentem, který mi poskytl zase jiné vnímání kauzy, můj názor se trochu změnil. A pak zase znovu. I když to zní jako banální zjištění, uvědomil jsem si, že se na jednu a tutéž věc dá nahlížet mnoha způsoby a každý z nich je svým způsobem pravdivý: jinak vypráví matka Petra Kramného příběh svého syna a jinak mluví nejlepší kamarádka Moniky Kramné. Ve střižně pro mě bylo zajímavé balancovat výpovědi tak, abych nenaslouchal někomu víc než jinému. To se týkalo hlavně postav právníků a soudních znalců: jako laik nemůžu rozhodnut, kdo z nich má pravdu, i když mezi nimi probíhá hotová válka.

Zatímco Manžele Stodolovy jste vyprávěl tlumeně, atmosféric- ky, v náznacích, Kauza Kramný má bulvárnější, „novácký“ styl. Měl jste ho nařízený od producentů?

Je důležité vědět, pro koho to vyrábíte – nejen pro jaké publikum, ale i kdo je právě tím producentem. Od začátku mi bylo jasné, že dělat pro Novu znamená jiný způsob práce, než na jaký jsem byl zvyklý, a jiný žánr, než byli třeba Stodolovi. Ale zároveň jsme od začátku hledali pole, na kterém budeme všichni spokojeni. Měl jsem velkou svobodu a necítil jsem, že bych byl do něčeho tlačen. A nemyslím si, že by Kauza Kramný byla bulvární. Používáme více televizní prostředky, třeba dramatičtější hudbu nebo rychlejší střih, než jaké jsem používal dřív, ale v obsahu jsme se snažili držet faktů, a naopak se odklonit od bulvárního přístupu, který ten případ velmi poznamenal.

Mně osobně trochu vadilo dívat se tak často na fotografie mrtvých, Moniky a Kláry.

Ale my jsme chtěli jejich tváře co nejvíc připomínat. Od začátku jsme byli přesvědčení, že nemůžeme vyprávět bez nich. Taky jsme chtěli napravit mediální obraz Moniky Kramné, která byla médii propírána z různých stran dost nelichotivě, a chtěli jsme ukázat Klárku jako už nějakou osobnost, ne jako prostě dítě, které zemřelo. Jeden z našich motivů bylo vyprávět jejich příběh pomocí jejich přátel a příbuzných a ukázat, jak jejich smrt všechny proměnila.

Žasl jsem, kolik fotografií se vám podařilo sehnat.

V dokumentu nakonec vystupuje dvacet pětadvacet lidí, ale mluvili jsme asi s padesáti a od všech jsme se snažili získat právě i fotky z jejich osobních archívů. To byla taky součást práce.

Jak jste se scenáristkou Kristinou Májovou a střihačkou Marianou Kozákovou vymýšleli výsledný tvar?

Uvědomovali jsme si, že ta kauza je složitá a že je potřeba vyprávět ji komplexně. Chtěli jsme, aby každý díl měl svoje téma, aby byl nějak uzavřený, aby tam probíhal dramatický vývoj… Kristina dělala rešerše, vytvářela hlavní tematické linky a připravovala se mnou otázky pro respondenty, se kterými jsem natáčel rozhovory. Potom jsme se skoro na rok zavřeli do střižny. Myslím si, že zvlášť u dokumentu a žánru true crime je role střihače klíčová, to on tvoří tvar, hledá a přesunuje věci, buduje srozumitelné vyprávění.

Ze seriálu se také dozvíme mnoho zasvěcených detailů o tom, jak na obecné rovině funguje vyšetřování a soudnictví, jak se buduje mediální obraz člověka, promlouvají v něm experti z nejrůznějších oborů. Měl jste nutkání dát do Kauzy Kramný víc těchhle přesahů?

Pro mě jsou zásadní a omezují právě tu „bulvárnost“. Necháme diváka namočit se do emocí, přiklonit se k jedné nebo druhé straně a pak mu experti vysvětlí, proč vlastně někomu fandíme, proč je špatně, když novináři pronásledují podezřelého z vraždy… Četl jsem spoustu diskusí na internetu, kde lidé mají opravdu jasný názor, jestli Petr Kramný vrah je, nebo není, a argumentují věcmi, které prostě nejsou pravda. Nerozumějí policejní práci, soudnímu řízení… Když to přeženu, snažili jsme se diváka edukovat, dát mu možnost se nad věcí kriticky zamyslet a udělat si podložený vlastní názor, nesoudit jen na základě emocí.

Jak se dnes ohlížíte za Manžely Stodolovými, svým hraným debutem a jedním z českých filmů roku?

Jako pro dokumentaristu pro mě znamenali úplně jiný přístup k práci, poprvé jsem pracoval s herci. Předtím jsem snad živého herce nikdy nepotkal a tihle – Lucie Žáčková a Jan Hájek – byli první, které jsem oslovil. Zní to jako fráze, ale snažili jsme se udělat maximum, co jsme mohli, a mám dojem, že výsledek funguje i díky tomu, že jsme k němu přistupovali s láskou k práci a vědomím vlastní nezkušenosti. Teď samozřejmě nemluvím o hercích, ale o sobě, kameramanovi a dalších profesích, pro které to byl první hraný film: snažili jsme se hledat cestu, na každý natáčecí den jsme chodili se začátečnickou touhou udělat to skvěle, všechno si pohlídat a objevovat to spolu s herci. Bylo to pro mě osobně velmi důležité.

Když pracujete na více projektech zároveň, je mezi nimi i něco veselejšího než vraždy?

Veselejšího… Pro Českou televizi připravuju film o duševním zdraví teenagerů. Máme vybrané čtyři skvělé respondenty, kteří v době dospívání prošli velkou krizí, ale teď se snaží bojovat a víc se zapojit do života. Myslím, že tam je pozitivní poselství. Já děti nemám, ale od svých kamarádů se dozvídám, že psychika dospívajících je dnes skutečně velký problém. A pak vyvíjím film vzdáleně inspirovaný fotografiemi Libuše Jarcovjákové, o které natočila Klára Tasovská dokument Ještě nejsem, kým chci být. Hodně se mi líbí její fotky z Téčka, prvního neoficiálního gay klubu v Praze. Napsal jsem scénář hraného filmu o životě v Téčku v 80. letech, bude to hodně o mládí, lásce, večírcích a radosti ze života. Snad si tím vyčistím karmu.