Po porážce ve Filipínském moři ve dnech 19. až 20. června 1944, v poslední bitvě, v níž dokázali Japonci masově nasadit své letadlové lodě, se 1. mobilní loďstvo admirála Džisaburóa Ózawy stáhlo do japonského vnitřního moře, odkud se zhruba po týdnu bitevní lodě a křižníky 1. úderného svazu viceadmirála Takea Kurity přesunuly na kotviště Lingga Roads u Singapuru, kde se ocitly blíže zdrojům paliva. V Hirošimském zálivu zůstaly pouze letadlové lodě a 2. úderný svaz viceadmirála Kijohideho Šimy.

Hlavní slabinu země vycházejícího slunce představovala nedostatečná součinnost pozemní armády a námořnictva, z nichž každá složka měla vlastní letectvo. Obě sekce císařského hlavního stanu vedly operace samostatně. Tradiční rivalita způsobila, že na nižší úrovni spolupráce téměř neexistovala ani uvnitř jednotlivých složek. Je všeobecně známo, jak velení námořnictva tutlalo katastrofální ztrátu čtyř letadlových lodí v bitvě u Midwaye v červnu 1942.

Těžkopádné velení

V oblasti „Šó-1“ velení svěřilo obranu Filipín 14. armádě generála Tomojukiho Jamašity, přezdívaného „malajský tygr“, čítající 260 000 vojáků v deseti divizích a pěti brigádách, ale bez vlastního letectva, neboť 4. letecká armáda podléhala přímo polnímu maršálovi Hisaičimu Teraučimu. Námořní letectvo armádě nepodléhalo a spolupráci s ním mohl zprostředkovat jen císařský hlavní stan. První a 2. vzdušné loďstvo podléhalo přímo admirálu Soemuovi Tojodovi a námořní letecké jednotky ze souše slaďovaly akce s operačními svazy loďstva na moři výhradně prostřednictvím štábu Spojeného loďstva, takže při realizaci plánu „Šó-Gó“ nesli admirál Tojoda a maršál Terauči příliš mnoho odpovědnosti za koordinaci bojového úsilí svých podřízených.

Vylodění na Leyte a zrod kamikaze  

Dvacátého října 1944 zaútočili Američané na filipínský ostrov Leyte současným výsadkem na čtyřech plážích. Středofilipínský invazní svaz (TF 77) admirála Theodora Wilkinsona připlul z Hollandie (471 lodí) a od Manusu (267 plavidel). Členil se na Severní (TF 78) a Jižní invazní svaz (TF 79).

Prvních třináct vln se vylodilo přesně podle harmonogramu. Japonci kladli jen slabý odpor.

Neúspěch japonského letectva při útocích na TF 38 vedl k prosazení ideje sebevražedných útoků, jež později vešly ve známost jako kamikaze (v naší literatuře se často objevuje zkomolená, nesprávná podoba kamikadze, převzatá z ruštiny). Jejich duchovním otcem se stal viceadmirál Takidžiró Óniši, z jehož iniciativy vznikla na letišti Mabalacat 19. října první sebevražedná jednotka 24 pilotů 201. letecké skupiny. Posléze se přidalo rovněž armádní letectvo. Prvního úspěchu japonského letectva u Leyte však dosáhl konvenční útok, když 20. října letecké torpédo zasáhlo vlajkový křižník admirála Ainsworthe Honolulu, přičemž zahynulo 60 členů posádky.

Spojenci japonské plány neznali a žádnou větší protivníkovu akci u Leyte ani nečekali. Třiadvacátého října objevily americké ponorky Kuritův svaz a Bream torpédoval těžký křižník Aoba.

Zkáza pýchy císařského námořnictva

Americké velení získalo informace o Kuritově, Šimově a Sakondžuově svazech, nicméně Ózawův a Nišimurův jim unikaly.

Japonci hodlali podle plánu „Šó-1“ co nejvíce oslabit letectvem ze souše americké loďstvo ještě před rozhodující bitvou. Admirál Šigeru Fukudome proto přesunul na Filipíny 196 letounů 2. vzdušného loďstva. Lehkou letadlovou loď Princeton poškodily natolik, že ji posádka opustila a vyhořelý vrak potopil dvěma torpédy křižník Reno.

Během bitvy v Sibuyanském moři 24. října potopili američtí letci po zásahu devatenácti torpédy a nejméně sedmnácti pumami chloubu japonského lodního stavitelství – bitevní loď Musaši třídy Jamato, kolos o plném výtlaku 72 800 tun, dlouhý 263 metrů a vyzbrojený devíti 460mm děly hlavní ráže. Z posádky 2400 mužů jich zahynulo 1024 včetně velitele kontradmirála Tošihira Inogučiho. Torpédoborce Kijošimo a Šimakaze vylovily 1376 námořníků. O kvalitě konstrukce svědčilo, jak dlouho a kolika zásahům bitevní loď odolávala. Co se týče kvality bitevních lodí třídy Jamato, účastnících se druhé světové války, Japonci předstihli svůj někdejší velký vzor: Brity.

V průlivu Surigao potopili Američané bitevní loď Jamaširo, přičemž zahynula většina posádky včetně admirálů Šódžiho Nišimury a Kacukija Šinody. Bitva se odehrála také u mysu Engaño, v jejímž průběhu uskutečnilo americké palubní letectvo 527 vzletů, z toho 326 bombardéry. Uvážíme-li tento počet, neznamenalo potopení tří letadlových lodí a torpédoborce a zmrzačení čtvrté letadlovky zase až tak ohromující výkon.

Hodnocení

Nezdar operace „Šó-Gó“ měl nedozírné následky nejen pro průběh spojenecké ofenzívy na Filipínách, ale i pro výsledek války v Tichomoří. Japonské loďstvo utrpělo v bitvě u Leyte natolik těžké ztráty, že se z nich už nikdy nevzpamatovalo, a jeho lodní průmysl, jakkoli vyspělý, je nedokázal nahradit. Naopak U.S. Navy získalo naprostou nadvládu v Pacifiku, a bitva tudíž dalece přesáhla okamžitý výsledek, a to zabezpečení invaze na Leyte.

Obě znepřátelené strany se dopustily celé škály chyb a omylů. Ačkoli plán „Šó-Gó“ vypadal docela reálně, japonským admirálům se nepodařilo ho provést. Jak vyplývá z přiložených tabulek, Američané měli velkou převahu v lodích a utrpěli mnohem menší ztráty. Jejich palubní letectvo čítalo přes 1500 strojů proti 108 japonským a letectvo ze souše nemohlo změnit převahu USA ve vzduchu. Před začátkem operace se na Filipínách nalézalo 440 japonských letounů, a přestože Japonci přisunovali další, počet jejich bojeschopných strojů nikdy v průběhu bitvy nepřekročil tři sta. Z tisíce letounů nasazených do akce byla většina ztracena. Američané ztráty vlastního palubního letectva průběžně nahrazovali. Vždyť 3. loďstvo admirála Williama F. Halseyho mělo jedenáct eskortních letadlových lodí jako plovoucí zálohu letadel a pilotů!

Americká převaha ve vzduchu, ještě umocněná nevhodným operačním nasazením japonského letectva, soustředícího se na útoky proti válečným lodím a nechávajícího vlastní plavidla téměř bez stíhací ochrany, se stala jedním z určujících faktorů porážky země vycházejícího slunce, což vyniklo hlavně při bitvě v Sibuyanském moři, kde admirál Kurita obdržel k ochraně pouhých dvanáct stíhaček, jež vzaly zasvé hned při prvním americkém útoku.

Zádrhele plánu „Šó-Gó“

Spočívaly především v jeho složitosti, náročnosti na koordinaci a časovou synchronizaci. Dvě ramena kleští mající se spojit v Leytském zálivu nebyla stejně silná, jelikož Kuritův svaz převyšoval prostředky admirálů Nišimury a Šimy, a to dokonce i v případě, že by se spojili. (K lepší koordinaci určitě nepřispíval fakt, že oba admirálové se upřímně nesnášeli.) Poměr byl pět ku dvěma u bitevních lodí, deset ku třem u těžkých a dva ku jedné u lehkých křižníků a patnáct ku osmi u torpédoborců, pokaždé ve prospěch Kuritova svazu. Slabší, jižní křídlo tak mělo od samého počátku jen malé vyhlídky na průnik průlivem Surigao. Není jasné, zda si to Nišimura uvědomoval. Admirál Šima projevil ústupem smysl pro realitu, u japonských důstojníků dost vzácnou.

Třebaže admirál Kurita měl větší naději na úspěch, nechopil se jí. Z několika chyb, jichž se dopustil, dvě byly velmi vážné. Jeho obrat v Sibuyanském moři Američany sice zmýlil, jenže znemožnil splnění časového harmonogramu celého plánu „Šó-1“, a jeho absence vedení v bitvě u Samaru zabránila Japoncům zničit svaz šesti eskortních letadlových lodí a druhý ohrozit. Přitom Kurita patřil mezi císařskými admirály k „mořským vlkům“, který strávil většinu služby na velitelských můstcích lodí, a nikoli v tokijských kancelářích.

Naproti tomu admirál Ózawa je pokládán za nejschopnějšího japonského admirála druhé světové války po smrti strůjce útoku na Pearl Harbor Isorokua Jamamota. Na celé čáře selhala japonská protiponorková obrana. Ve druhé polovině roku 1944 Japonci trpěli velkým nedostatkem torpédoborců, a navíc za Spojenci žalostně zaostávali v technickém vývoji (sonar, radar, protiponorkové zbraně).    

Chybovali ovšem i Američané

Aby ctění čtenáři nenabyli dojmu, že hledáme hnidy jenom na straně poražených, připomeňme, že chyb a omylů se dopouštěli rovněž Američané. Problematická jsou zejména některá rozhodnutí admirála Halseyho. Stíhání Ózawova svazu sice vedlo k potopení čtyř letadlových lodí, což bezesporu znamenalo drastické oslabení císařského námořnictva, umožnilo však admirálu Kuritovi proniknout k Samaru. Stejně tak diskutabilní se jevilo odeslání TF 34 a TG 38.2 na jih před polednem 25. října po Nimitzově intervenci, jelikož bylo zřejmé, že se jim už nepodaří proti Kuritovu svazu efektivně zasáhnout. Výhodnější by bylo vyslat bitevní lodě TF 34 proti Ózawovým bitevním lodím Ise a Hjúga, jež unikly. Komunikace mezi admirály Halseym, Kinkaidem a Nimitzem vázla.

Bitva u Leyte skončila pro Japonce debaklem

„Rozhodující generální bitva“, od níž si Japonci tolik slibovali, skončila jejich drtivou, zkázonosnou porážkou. Kromě potopených lodí uvedených v tabulce utrpěly těžké křižníky Takao, Aoba, Mjókó, Nači a Kumano vážná poškození. V bitvě padlo pět japonských admirálů: Nišimura, Inoguči, Ban, Šinoda a kontradmirál Kaizuka, velitel letadlové lodě Zuikaku.

Po porážce v největší námořní bitvě všech dob (údaje o počtech nasazených plavidel a námořníků ve starověku nelze brát vážně) už Japonci mohli jen doufat, že je spasí nějaký „božský vítr“ – kamikaze. Dokázali se sice úporně bránit a způsobovat Spojencům citelné ztráty, ale o jejich zaslouženém osudu bylo rozhodnuto. Americké vítězství v bitvě u Leyte k tomu vydatně přispělo.

Poměr sil v bitvě u Leyte (23.–26. 10. 1944)

Celkem se bitvy u Leyte zúčastnilo 216 amerických, dvě australské a 64 japonských válečných lodí.

Po porážce ve Filipínském moři ve dnech 19. až 20. června 1944, v poslední bitvě, v níž dokázali Japonci masově nasadit své letadlové lodě, se 1. mobilní loďstvo admirála Džisaburóa Ózawy stáhlo do japonského vnitřního moře, odkud se zhruba po týdnu bitevní lodě a křižníky 1. úderného svazu viceadmirála Takea Kurity přesunuly na kotviště Lingga Roads u Singapuru, kde se ocitly blíže zdrojům paliva. V Hirošimském zálivu zůstaly pouze letadlové lodě a 2. úderný svaz viceadmirála Kijohideho Šimy.

Hlavní slabinu země vycházejícího slunce představovala nedostatečná součinnost pozemní armády a námořnictva, z nichž každá složka měla vlastní letectvo. Obě sekce císařského hlavního stanu vedly operace samostatně. Tradiční rivalita způsobila, že na nižší úrovni spolupráce téměř neexistovala ani uvnitř jednotlivých složek. Je všeobecně známo, jak velení námořnictva tutlalo katastrofální ztrátu čtyř letadlových lodí v bitvě u Midwaye v červnu 1942.

Těžkopádné velení

V oblasti „Šó-1“ velení svěřilo obranu Filipín 14. armádě generála Tomojukiho Jamašity, přezdívaného „malajský tygr“, čítající 260 000 vojáků v deseti divizích a pěti brigádách, ale bez vlastního letectva, neboť 4. letecká armáda podléhala přímo polnímu maršálovi Hisaičimu Teraučimu. Námořní letectvo armádě nepodléhalo a spolupráci s ním mohl zprostředkovat jen císařský hlavní stan. První a 2. vzdušné loďstvo podléhalo přímo admirálu Soemuovi Tojodovi a námořní letecké jednotky ze souše slaďovaly akce s operačními svazy loďstva na moři výhradně prostřednictvím štábu Spojeného loďstva, takže při realizaci plánu „Šó-Gó“ nesli admirál Tojoda a maršál Terauči příliš mnoho odpovědnosti za koordinaci bojového úsilí svých podřízených.

Vylodění na Leyte a zrod kamikaze  

Dvacátého října 1944 zaútočili Američané na filipínský ostrov Leyte současným výsadkem na čtyřech plážích. Středofilipínský invazní svaz (TF 77) admirála Theodora Wilkinsona připlul z Hollandie (471 lodí) a od Manusu (267 plavidel). Členil se na Severní (TF 78) a Jižní invazní svaz (TF 79).

Prvních třináct vln se vylodilo přesně podle harmonogramu. Japonci kladli jen slabý odpor.

Neúspěch japonského letectva při útocích na TF 38 vedl k prosazení ideje sebevražedných útoků, jež později vešly ve známost jako kamikaze (v naší literatuře se často objevuje zkomolená, nesprávná podoba kamikadze, převzatá z ruštiny). Jejich duchovním otcem se stal viceadmirál Takidžiró Óniši, z jehož iniciativy vznikla na letišti Mabalacat 19. října první sebevražedná jednotka 24 pilotů 201. letecké skupiny. Posléze se přidalo rovněž armádní letectvo. Prvního úspěchu japonského letectva u Leyte však dosáhl konvenční útok, když 20. října letecké torpédo zasáhlo vlajkový křižník admirála Ainsworthe Honolulu, přičemž zahynulo 60 členů posádky.

Spojenci japonské plány neznali a žádnou větší protivníkovu akci u Leyte ani nečekali. Třiadvacátého října objevily americké ponorky Kuritův svaz a Bream torpédoval těžký křižník Aoba.

Zkáza pýchy císařského námořnictva

Americké velení získalo informace o Kuritově, Šimově a Sakondžuově svazech, nicméně Ózawův a Nišimurův jim unikaly.

Japonci hodlali podle plánu „Šó-1“ co nejvíce oslabit letectvem ze souše americké loďstvo ještě před rozhodující bitvou. Admirál Šigeru Fukudome proto přesunul na Filipíny 196 letounů 2. vzdušného loďstva. Lehkou letadlovou loď Princeton poškodily natolik, že ji posádka opustila a vyhořelý vrak potopil dvěma torpédy křižník Reno.

Během bitvy v Sibuyanském moři 24. října potopili američtí letci po zásahu devatenácti torpédy a nejméně sedmnácti pumami chloubu japonského lodního stavitelství – bitevní loď Musaši třídy Jamato, kolos o plném výtlaku 72 800 tun, dlouhý 263 metrů a vyzbrojený devíti 460mm děly hlavní ráže. Z posádky 2400 mužů jich zahynulo 1024 včetně velitele kontradmirála Tošihira Inogučiho. Torpédoborce Kijošimo a Šimakaze vylovily 1376 námořníků. O kvalitě konstrukce svědčilo, jak dlouho a kolika zásahům bitevní loď odolávala. Co se týče kvality bitevních lodí třídy Jamato, účastnících se druhé světové války, Japonci předstihli svůj někdejší velký vzor: Brity.

V průlivu Surigao potopili Američané bitevní loď Jamaširo, přičemž zahynula většina posádky včetně admirálů Šódžiho Nišimury a Kacukija Šinody. Bitva se odehrála také u mysu Engaño, v jejímž průběhu uskutečnilo americké palubní letectvo 527 vzletů, z toho 326 bombardéry. Uvážíme-li tento počet, neznamenalo potopení tří letadlových lodí a torpédoborce a zmrzačení čtvrté letadlovky zase až tak ohromující výkon.

Hodnocení

Nezdar operace „Šó-Gó“ měl nedozírné následky nejen pro průběh spojenecké ofenzívy na Filipínách, ale i pro výsledek války v Tichomoří. Japonské loďstvo utrpělo v bitvě u Leyte natolik těžké ztráty, že se z nich už nikdy nevzpamatovalo, a jeho lodní průmysl, jakkoli vyspělý, je nedokázal nahradit. Naopak U.S. Navy získalo naprostou nadvládu v Pacifiku, a bitva tudíž dalece přesáhla okamžitý výsledek, a to zabezpečení invaze na Leyte.

Obě znepřátelené strany se dopustily celé škály chyb a omylů. Ačkoli plán „Šó-Gó“ vypadal docela reálně, japonským admirálům se nepodařilo ho provést. Jak vyplývá z přiložených tabulek, Američané měli velkou převahu v lodích a utrpěli mnohem menší ztráty. Jejich palubní letectvo čítalo přes 1500 strojů proti 108 japonským a letectvo ze souše nemohlo změnit převahu USA ve vzduchu. Před začátkem operace se na Filipínách nalézalo 440 japonských letounů, a přestože Japonci přisunovali další, počet jejich bojeschopných strojů nikdy v průběhu bitvy nepřekročil tři sta. Z tisíce letounů nasazených do akce byla většina ztracena. Američané ztráty vlastního palubního letectva průběžně nahrazovali. Vždyť 3. loďstvo admirála Williama F. Halseyho mělo jedenáct eskortních letadlových lodí jako plovoucí zálohu letadel a pilotů!

Americká převaha ve vzduchu, ještě umocněná nevhodným operačním nasazením japonského letectva, soustředícího se na útoky proti válečným lodím a nechávajícího vlastní plavidla téměř bez stíhací ochrany, se stala jedním z určujících faktorů porážky země vycházejícího slunce, což vyniklo hlavně při bitvě v Sibuyanském moři, kde admirál Kurita obdržel k ochraně pouhých dvanáct stíhaček, jež vzaly zasvé hned při prvním americkém útoku.

Zádrhele plánu „Šó-Gó“

Spočívaly především v jeho složitosti, náročnosti na koordinaci a časovou synchronizaci. Dvě ramena kleští mající se spojit v Leytském zálivu nebyla stejně silná, jelikož Kuritův svaz převyšoval prostředky admirálů Nišimury a Šimy, a to dokonce i v případě, že by se spojili. (K lepší koordinaci určitě nepřispíval fakt, že oba admirálové se upřímně nesnášeli.) Poměr byl pět ku dvěma u bitevních lodí, deset ku třem u těžkých a dva ku jedné u lehkých křižníků a patnáct ku osmi u torpédoborců, pokaždé ve prospěch Kuritova svazu. Slabší, jižní křídlo tak mělo od samého počátku jen malé vyhlídky na průnik průlivem Surigao. Není jasné, zda si to Nišimura uvědomoval. Admirál Šima projevil ústupem smysl pro realitu, u japonských důstojníků dost vzácnou.

Třebaže admirál Kurita měl větší naději na úspěch, nechopil se jí. Z několika chyb, jichž se dopustil, dvě byly velmi vážné. Jeho obrat v Sibuyanském moři Američany sice zmýlil, jenže znemožnil splnění časového harmonogramu celého plánu „Šó-1“, a jeho absence vedení v bitvě u Samaru zabránila Japoncům zničit svaz šesti eskortních letadlových lodí a druhý ohrozit. Přitom Kurita patřil mezi císařskými admirály k „mořským vlkům“, který strávil většinu služby na velitelských můstcích lodí, a nikoli v tokijských kancelářích.

Naproti tomu admirál Ózawa je pokládán za nejschopnějšího japonského admirála druhé světové války po smrti strůjce útoku na Pearl Harbor Isorokua Jamamota. Na celé čáře selhala japonská protiponorková obrana. Ve druhé polovině roku 1944 Japonci trpěli velkým nedostatkem torpédoborců, a navíc za Spojenci žalostně zaostávali v technickém vývoji (sonar, radar, protiponorkové zbraně).    

Chybovali ovšem i Američané

Aby ctění čtenáři nenabyli dojmu, že hledáme hnidy jenom na straně poražených, připomeňme, že chyb a omylů se dopouštěli rovněž Američané. Problematická jsou zejména některá rozhodnutí admirála Halseyho. Stíhání Ózawova svazu sice vedlo k potopení čtyř letadlových lodí, což bezesporu znamenalo drastické oslabení císařského námořnictva, umožnilo však admirálu Kuritovi proniknout k Samaru. Stejně tak diskutabilní se jevilo odeslání TF 34 a TG 38.2 na jih před polednem 25. října po Nimitzově intervenci, jelikož bylo zřejmé, že se jim už nepodaří proti Kuritovu svazu efektivně zasáhnout. Výhodnější by bylo vyslat bitevní lodě TF 34 proti Ózawovým bitevním lodím Ise a Hjúga, jež unikly. Komunikace mezi admirály Halseym, Kinkaidem a Nimitzem vázla.

Bitva u Leyte skončila pro Japonce debaklem

„Rozhodující generální bitva“, od níž si Japonci tolik slibovali, skončila jejich drtivou, zkázonosnou porážkou. Kromě potopených lodí uvedených v tabulce utrpěly těžké křižníky Takao, Aoba, Mjókó, Nači a Kumano vážná poškození. V bitvě padlo pět japonských admirálů: Nišimura, Inoguči, Ban, Šinoda a kontradmirál Kaizuka, velitel letadlové lodě Zuikaku.

Po porážce v největší námořní bitvě všech dob (údaje o počtech nasazených plavidel a námořníků ve starověku nelze brát vážně) už Japonci mohli jen doufat, že je spasí nějaký „božský vítr“ – kamikaze. Dokázali se sice úporně bránit a způsobovat Spojencům citelné ztráty, ale o jejich zaslouženém osudu bylo rozhodnuto. Americké vítězství v bitvě u Leyte k tomu vydatně přispělo.

Poměr sil v bitvě u Leyte (23.–26. 10. 1944)

Celkem se bitvy u Leyte zúčastnilo 216 amerických, dvě australské a 64 japonských válečných lodí.