V roce 1994 zemřel Velký vůdce Severní Koreje a zakladatel dynastie, která poslední výspě reálného komunismu vládne dodnes. Jeho kult osobnosti je tak silný, že ho ještě několik let po smrti považovali za živého a státnické funkce mu ponechali navždy.

Kim Ir-sen se do poválečných dějin zapsal stejně nesmazatelně jako jeho kolegové diktátoři Mao Ce-tung, Josef Stalin nebo Adolf Hitler. O jeho životě přitom existuje jen málo věrohodných zpráv nezkreslených mašinérií státní propagandy. Pochyby panují například o místě, kde přišel na svět. Nejčastější verze tvrdí, že se narodil v roce 1912 jako Kim Song-džu do chudé rodiny ve vesnici Mangjŏngde na předměstí Pchjongjangu. Jeho rodiště zde připomíná státní památník. Ve vlastních memoárech ale tvrdil, že se narodil v bydlišti své matky, ve vesnici Chilgol, takže památník jeho příchodu na svět pro jistotu stojí i tam.

Ir-sen

Korea byla během vůdcova mládí okupovaná Japonskem, které poloostrov anektovalo po rusko-japonské válce v roce 1910. Aby se vyhnula brutálním praktikám japonských okupantů, stěhovala se rodina mezi Koreou a čínským Mandžuskem. Kim zde chodil do školy, osvojoval si čínštinu a s ní i revoluční ideály. Při první příležitosti se připojil ke komunistickým partyzánským guerillám, které v Mandžusku bojovaly proti japonské invazi. Severokorejská propaganda tvrdí, že se stal v jejich řadách legendárním bojovníkem a vysloužil si přízvisko Ir-sen (Dosahující Slunce). Skutečné úspěchy je těžké posoudit. Kim Ir-senovy jednotky ale Japoncům opravdu škodily. Během II. světové války se jméno mladého velitele ocitlo na seznamu hledaných osob a nezbylo mu než uprchnout do Sovětského svazu.

Ve službách Sovětského svazu

Kim Ir-sen padl Sovětům do oka. Stalin považoval Dálný východ za důležitou oblast sovětského impéria. Měl v plánu rozšířit a prodloužit Transsibiřskou magistrálu až za polární kruh a vybudovat zde doly, průmyslová města a přístavy. Nadšený komunista s vojenskými i organizačními schopnostmi, navíc znalý poměrů v Číně, Koreji a Japonsku, se pro jeho záměry přesně hodil. Kim proto absolvoval školení ve vojenských i politických záležitostech a zapojil se do sovětských vojenských operací na Dálném východě. Propaganda opět vytvořila z Kim Ir-sena hrdinu. Spolehlivé záznamy o jeho skutečných aktivitách ale chybí a je možné, že v Rudé armádě sloužil jako řadový úředník.

Když skončila II. světová válka, Japonsko se z Koreje stáhlo a poloostrov se ocitl ve stavu bezvládí. Ani jedna z vítězných mocností se nehodlala vlivu nad strategickou oblastí vzdát. Území proto bylo rozděleno podél 38. rovnoběžky na jižní část spravovanou Spojenými státy a prosovětský sever. Do čela jeho správy navrhl Stalinův pobočník, mučitel a popravčí Lavrentin Berja Kim Ir-sena. Propaganda opět tvrdí, že Berja vybral Kima kvůli hrdinství projevenému v boji proti Japoncům. Kim Ir-sen ale pravděpodobně do bojů vůbec nezasáhl a sovětskému aparátčíkovi se zalíbil svou pracovitostí a organizačními schopnostmi. V každém případě se v roli osvědčil a imponoval jak Sovětům, tak i Korejcům. Rychle se vyšplhal do čela korejské komunistické strany a ustanovil v zemi lidovou armádu. Její příslušníky rekrutoval hlavně z řad zkušených protijaponských odbojářů a čínských Korejců, veteránů Lidové osvobozenecké armády. Jeho cíl byl jasný. Vyrazit na jih a Koreu sjednotit pod svou vládou.

Válka a převzetí moci

Pro uskutečnění ambiciózního plánu potřeboval Kim Ir-sen podporu svých komunistických ochránců. Stalin i Mao Ce-tung ale na plán invaze do Jižní Koreje pohlíželi skepticky. Kim Ir-sen se musel několikrát vydat vlakem do Moskvy, kde Stalina osobně přesvědčoval, že Korejci jsou se západním režimem nespokojeni a přivítají ho jako osvoboditele. Stalin po naléhání souhlasil. Rychle se ale ukázalo, že rozhodnutí bylo unáhlené, a během tříletého konfliktu kvůli němu přišlo o život více než tři miliony lidí. Kim Ir-sena oběti ani vojenský neúspěch nemrzely. Válečný stav dokázal využít ke konsolidaci moci nad severem poloostrova. Všechny politické i ideologické oponenty vyvraždil nebo uvrhl do vězení a nechal se vyhlásit Velkým vůdcem. Ve svém samoděržaví pak nastolil tvrdý režim. Každý okamžik života obyvatel je pod přísnou kontrolou strany. Za sebemenší prohřešek následuje tvrdý trest nejen pro provinilce, ale i pro jeho děti a vnuky. V Koreji bylo na příkaz Kim Ir-sena zakázáno náboženství a v brutální kampani zlikvidováni křesťané, kteří do té doby tvořili více než desetinu obyvatel. Tradiční konfucianismus nahradil vůdce ideologií Čučche. Ta na oko hlásala nezávislost Koreje na okolním světě a za nejdůležitější sílu považovala hlas lidu. Ve skutečnosti o všem rozhodoval Kim Ir-sen a stát byl do velké míry závislý na podpoře Číny a Sovětského svazu. Obě komunistické velmoci pohlížely Kimovu počínání s nelibostí. Jejich vzájemný vztah ale po korejské válce ochladl a ideové linie se ještě více rozešly po smrti Stalina. Severokorejský diktátor dokázal rozkolu obratně využívat a od svých sponzorů získávat materiální a vojenskou podporu, aniž by se musel vzdát sebemenší části své vlastní moci.

Smrt a nesmrtelnost

Mezinárodní izolace a chyby ve vedení státu vedly Koreu do čím dál tím větší chudoby. Když ke konci studené války přestával Sovětský svaz severokorejský režim podporovat, vypukly v zemi hladomory a jeho vůdci nezbývalo než se otevřít Západu. V roce 1994 se uskutečnilo historické setkání mezi Kim Ir-senem a bývalým prezidentem USA Jimmym Carterem. Ten přijel do Pchjongjangu jako diplomatický zástupce Clintonovy administrativy s návrhem hospodářské pomoci podmíněné ukončením severokorejského jaderného programu. V plánu bylo i uspořádání následného summitu Kim Ir-sena s jeho jihokorejským protějškem Kim Jong-samem. Než mohlo ke schůzce dojít a jednání vyústit v konkrétní kroky, postihla Velkého vůdce neočekávaná srdeční příhoda. Krátce před polednem 7. července 1994 zkolaboval a ve dvě hodiny ráno následujícího dne zemřel.

Se zdravotními problémy se Kim Ir-Sen potýkal už od 70. let. Měl problémy se srdcem, trpěl cukrovkou a v závěru života měl na krku velký nádor. Kvůli paranoidním obavám si ho nenechal odstranit a fotografové ho museli zabírat pouze z úhlu, kdy boule nebyla příliš nápadná. Kvůli strachu z náhlé smrti už během svého života předával politickou a vojenskou moc svému synovi Kim Čong-ilovi. Kult osobnosti, který si brutálním způsobem vládnutí vybudoval, mu ale zajistil doslova nesmrtelnost. V zemi byl zaveden kalendář, který začíná v den jeho narozenin (v KLDR je tedy letos rok 112). Státním výnosem mu byla ponechána funkce prezidenta a žádné další prezidentské volby se v jeho zemi už nikdy neodehrají. S neochotou smířit se se smrtí Velkého vůdce se setkávali i lidé mimo Severní Koreu. Pověřovací listiny ambasadorů údajně Kim Ir-sen podepisoval ještě v roce 1996. Když zahraniční diplomaté protestovali, bylo jim vysvětleno, že v KLDR stále probíhá dvouletý státní smutek, během kterého je Velký vůdce oficiálně pokládán za živého. Kdo by tedy měl státní listiny podepisovat?

V roce 1994 zemřel Velký vůdce Severní Koreje a zakladatel dynastie, která poslední výspě reálného komunismu vládne dodnes. Jeho kult osobnosti je tak silný, že ho ještě několik let po smrti považovali za živého a státnické funkce mu ponechali navždy.

Kim Ir-sen se do poválečných dějin zapsal stejně nesmazatelně jako jeho kolegové diktátoři Mao Ce-tung, Josef Stalin nebo Adolf Hitler. O jeho životě přitom existuje jen málo věrohodných zpráv nezkreslených mašinérií státní propagandy. Pochyby panují například o místě, kde přišel na svět. Nejčastější verze tvrdí, že se narodil v roce 1912 jako Kim Song-džu do chudé rodiny ve vesnici Mangjŏngde na předměstí Pchjongjangu. Jeho rodiště zde připomíná státní památník. Ve vlastních memoárech ale tvrdil, že se narodil v bydlišti své matky, ve vesnici Chilgol, takže památník jeho příchodu na svět pro jistotu stojí i tam.

Ir-sen

Korea byla během vůdcova mládí okupovaná Japonskem, které poloostrov anektovalo po rusko-japonské válce v roce 1910. Aby se vyhnula brutálním praktikám japonských okupantů, stěhovala se rodina mezi Koreou a čínským Mandžuskem. Kim zde chodil do školy, osvojoval si čínštinu a s ní i revoluční ideály. Při první příležitosti se připojil ke komunistickým partyzánským guerillám, které v Mandžusku bojovaly proti japonské invazi. Severokorejská propaganda tvrdí, že se stal v jejich řadách legendárním bojovníkem a vysloužil si přízvisko Ir-sen (Dosahující Slunce). Skutečné úspěchy je těžké posoudit. Kim Ir-senovy jednotky ale Japoncům opravdu škodily. Během II. světové války se jméno mladého velitele ocitlo na seznamu hledaných osob a nezbylo mu než uprchnout do Sovětského svazu.

Ve službách Sovětského svazu

Kim Ir-sen padl Sovětům do oka. Stalin považoval Dálný východ za důležitou oblast sovětského impéria. Měl v plánu rozšířit a prodloužit Transsibiřskou magistrálu až za polární kruh a vybudovat zde doly, průmyslová města a přístavy. Nadšený komunista s vojenskými i organizačními schopnostmi, navíc znalý poměrů v Číně, Koreji a Japonsku, se pro jeho záměry přesně hodil. Kim proto absolvoval školení ve vojenských i politických záležitostech a zapojil se do sovětských vojenských operací na Dálném východě. Propaganda opět vytvořila z Kim Ir-sena hrdinu. Spolehlivé záznamy o jeho skutečných aktivitách ale chybí a je možné, že v Rudé armádě sloužil jako řadový úředník.

Když skončila II. světová válka, Japonsko se z Koreje stáhlo a poloostrov se ocitl ve stavu bezvládí. Ani jedna z vítězných mocností se nehodlala vlivu nad strategickou oblastí vzdát. Území proto bylo rozděleno podél 38. rovnoběžky na jižní část spravovanou Spojenými státy a prosovětský sever. Do čela jeho správy navrhl Stalinův pobočník, mučitel a popravčí Lavrentin Berja Kim Ir-sena. Propaganda opět tvrdí, že Berja vybral Kima kvůli hrdinství projevenému v boji proti Japoncům. Kim Ir-sen ale pravděpodobně do bojů vůbec nezasáhl a sovětskému aparátčíkovi se zalíbil svou pracovitostí a organizačními schopnostmi. V každém případě se v roli osvědčil a imponoval jak Sovětům, tak i Korejcům. Rychle se vyšplhal do čela korejské komunistické strany a ustanovil v zemi lidovou armádu. Její příslušníky rekrutoval hlavně z řad zkušených protijaponských odbojářů a čínských Korejců, veteránů Lidové osvobozenecké armády. Jeho cíl byl jasný. Vyrazit na jih a Koreu sjednotit pod svou vládou.

Válka a převzetí moci

Pro uskutečnění ambiciózního plánu potřeboval Kim Ir-sen podporu svých komunistických ochránců. Stalin i Mao Ce-tung ale na plán invaze do Jižní Koreje pohlíželi skepticky. Kim Ir-sen se musel několikrát vydat vlakem do Moskvy, kde Stalina osobně přesvědčoval, že Korejci jsou se západním režimem nespokojeni a přivítají ho jako osvoboditele. Stalin po naléhání souhlasil. Rychle se ale ukázalo, že rozhodnutí bylo unáhlené, a během tříletého konfliktu kvůli němu přišlo o život více než tři miliony lidí. Kim Ir-sena oběti ani vojenský neúspěch nemrzely. Válečný stav dokázal využít ke konsolidaci moci nad severem poloostrova. Všechny politické i ideologické oponenty vyvraždil nebo uvrhl do vězení a nechal se vyhlásit Velkým vůdcem. Ve svém samoděržaví pak nastolil tvrdý režim. Každý okamžik života obyvatel je pod přísnou kontrolou strany. Za sebemenší prohřešek následuje tvrdý trest nejen pro provinilce, ale i pro jeho děti a vnuky. V Koreji bylo na příkaz Kim Ir-sena zakázáno náboženství a v brutální kampani zlikvidováni křesťané, kteří do té doby tvořili více než desetinu obyvatel. Tradiční konfucianismus nahradil vůdce ideologií Čučche. Ta na oko hlásala nezávislost Koreje na okolním světě a za nejdůležitější sílu považovala hlas lidu. Ve skutečnosti o všem rozhodoval Kim Ir-sen a stát byl do velké míry závislý na podpoře Číny a Sovětského svazu. Obě komunistické velmoci pohlížely Kimovu počínání s nelibostí. Jejich vzájemný vztah ale po korejské válce ochladl a ideové linie se ještě více rozešly po smrti Stalina. Severokorejský diktátor dokázal rozkolu obratně využívat a od svých sponzorů získávat materiální a vojenskou podporu, aniž by se musel vzdát sebemenší části své vlastní moci.

Smrt a nesmrtelnost

Mezinárodní izolace a chyby ve vedení státu vedly Koreu do čím dál tím větší chudoby. Když ke konci studené války přestával Sovětský svaz severokorejský režim podporovat, vypukly v zemi hladomory a jeho vůdci nezbývalo než se otevřít Západu. V roce 1994 se uskutečnilo historické setkání mezi Kim Ir-senem a bývalým prezidentem USA Jimmym Carterem. Ten přijel do Pchjongjangu jako diplomatický zástupce Clintonovy administrativy s návrhem hospodářské pomoci podmíněné ukončením severokorejského jaderného programu. V plánu bylo i uspořádání následného summitu Kim Ir-sena s jeho jihokorejským protějškem Kim Jong-samem. Než mohlo ke schůzce dojít a jednání vyústit v konkrétní kroky, postihla Velkého vůdce neočekávaná srdeční příhoda. Krátce před polednem 7. července 1994 zkolaboval a ve dvě hodiny ráno následujícího dne zemřel.

Se zdravotními problémy se Kim Ir-Sen potýkal už od 70. let. Měl problémy se srdcem, trpěl cukrovkou a v závěru života měl na krku velký nádor. Kvůli paranoidním obavám si ho nenechal odstranit a fotografové ho museli zabírat pouze z úhlu, kdy boule nebyla příliš nápadná. Kvůli strachu z náhlé smrti už během svého života předával politickou a vojenskou moc svému synovi Kim Čong-ilovi. Kult osobnosti, který si brutálním způsobem vládnutí vybudoval, mu ale zajistil doslova nesmrtelnost. V zemi byl zaveden kalendář, který začíná v den jeho narozenin (v KLDR je tedy letos rok 112). Státním výnosem mu byla ponechána funkce prezidenta a žádné další prezidentské volby se v jeho zemi už nikdy neodehrají. S neochotou smířit se se smrtí Velkého vůdce se setkávali i lidé mimo Severní Koreu. Pověřovací listiny ambasadorů údajně Kim Ir-sen podepisoval ještě v roce 1996. Když zahraniční diplomaté protestovali, bylo jim vysvětleno, že v KLDR stále probíhá dvouletý státní smutek, během kterého je Velký vůdce oficiálně pokládán za živého. Kdo by tedy měl státní listiny podepisovat?