Umíte si představit, že bychom si řekli „Pojďme si všichni tykat“ a zapomněli na vykání? Ne? Přesně tohle se stalo v 60. letech 20. století ve Švédsku. V té době tam došlo ke stírání rozdílů mezi společenskými vrstvami, a tak se přihodilo, že liberální a rovnostářští Švédové začali standardně tykat všem, a to i ve formální komunikaci. Dnes je velmi pravděpodobné, že když budete tykat švédskému králi, nikdo to za faux pas považovat nebude.
Tykání je v historii českého jazyka zakořeněno hlouběji než vykání. Jak uvádí Jan Gebauer ve své Historické mluvnici jazyka českého, vykání se v dokumentech psaných česky objevilo až v 15. století. Během éry rakousko-uherské monarchie, jejíž byrokracie velmi dbala na obřadnost, jsme si na vykání a užívání titulů a formálních označení příliš navykli. Teď jsou naší železnou košilí.
Mluvíme-li o tykání, zabýváme se vlastně slovesem ve funkci přísudku a jeho gramatickými kategoriemi čísla a osoby. Chápeš, drahý čtenáři? Oslovujeme teď onoho zahloubaného jednotlivce a v souladu s tím používáme sloveso ve 2. osobě čísla jednotného. Mezi podmětem čtenář a přísudkem chápeš tedy panuje shoda v čísle, následně také v osobě. Snadné!
Jenže pak tady máme společensky nebo stylisticky motivované posuny v kategorii čísla. Neznáme se a pravidla etikety nám „nařizují“ společensky vhodné jazykové chování. A proto je v řeči uživatelů češtiny stále živé zmíněné vykání. Ovšem tady dochází ke gramatické neshodě, jelikož oslovujeme adresáta v čísle jednotném, ale sloveso v pozici přísudku má tvar čísla množného. Jistě mi rozumíte, milý čtenáři. Jste přece hlavička. Čeština však mívala mnohem víc takovýchto posunů v gramatickém čísle.
Pokud jste někdy viděli film pro pamětníky, je možné, že jste zaslechli onkání. Dříve se onkalo o sto šest, a to osobám, jimž ze společenského hlediska nenáleželo vykání. Mluvčí tím zkrátka vyjadřoval svou nadřazenost. Oslovuje se opět jednotlivec ve 2. osobě jednotného čísla, ale přísudek má tvar 3. osoby, jako bychom mluvili o někom, kdo není hovoru přítomen. Nebo kdo nám nestojí za to, abychom jeho přítomnost zaznamenali. Zvídavý čtenáři, nelelkoval a koukal to dočíst. Forma je to zastaralá, dnes se s onkáním v běžné komunikaci nesetkáme.
Naproti tomu můžeme v některých nářečích zaslechnout onikání, i když i to už taky pomalu zaniká. Onikání je přesný opak onkání, jelikož pokud někomu onikáme, znamená to, že jej na společenském žebříčku vyzdvihujeme nad sebe sama, vyjadřujeme tím svou úctu k dané osobě. A stačí k tomu opět pouhá změna kategorie čísla, jelikož podmět je v čísle jednotném, ale přísudek v množném. Tak například jeden náš čtenářpovídali, že mu tyto jazykové zajímavosti zlepšují den.
Vrátíme-li se v čase, případně zabloudíme-li do archivu historických dokumentů, natrefíme zde na plurál majestátní. Je to prostředek zdůrazňující mocenskou velikost a nadřazenost. V dobách dávno minulých se tímto způsobem povyšoval monarcha nad prostý lid, změnou čísla vlastně říkal, že on „je víc“. Třeba když velel, že: My, Rudolf II. Habsburský, arcivévoda rakouský, král český, uherský, chorvatský a císař římský, potvrzujeme svobodu vyznání pro luterány…
Zpátky do současnosti. Poslední odchylka v kategorii čísla se vyskytuje v odborných textech, nazývá se plurál autorský a používá jej pisatel onoho textu. Ovšem nejde o posun v gramatických kategoriích, podmět i přísudek jsou shodně v čísle množném. Jde spíše o nesoulad mezi gramatickými kategoriemi a realitou. Autor je totiž jen jeden, přesto slibuje, že výzkumem něco objasníme, a v závěru shrnuje, jakých výsledků jsmedosáhli. Ačkoli byl na tu práci sám. Proč to dělá? Chce zůstat v pozadí výsledků svého snažení. Je skromný. Právě proto se plurálu autorskému říká také plurál skromnosti.
Nakonec se na celou věc podívejme v širším kontextu. Švédové si klidně mohou tykat, protože prošli nenásilnou celospolečenskou změnou. Jsou pro to mentálně nastavení, a přestože stále mají svého monarchu, jsou národem dobře fungující sociální demokracie. Češi ztratili své monarchy a následně žili dlouho v socialismem pokřivené realitě, v níž si byli „všichni rovni“. Majestáty už nedostaly šanci se projevit, onkání kvůli prosazované rovnosti prostě muselo zaniknout a onikání se zachránilo na stéble venkova. V živé paměti našeho národa zůstává, jak protivné je vynucené tykání. Víš, co máme na mysli, soudruhu. A jak patrná je to známka nízké inteligence a buranství. A pro to všechno bude na naši otázku položenou v úvodu „Umíte si představit, že bychom si všichni tykali?“ častější odpovědí „ne“. A je to tak v pořádku.
P. S.: Chcete-li „zažít“ onikání na vlastní uši, jazykovou vzácnost na pokraji vyhynutí, zamiřte do vinných sklípků na jižní Moravě.
