Národní sdružení Marine Le Penové po nedělních volbách připomíná trochu některé nefavorizované národní týmy z aktuálního mistrovství světa ve fotbale, které pár minut před koncem vyřazovacích bojů ještě vedly nad velkým favoritem, ale v koncovce nakonec stejně prohrály a vypadly. Politika funguje v mnohém jinak než sport, ale tento příměr je přesto platný.

V řadách příznivců lepenistické strany nyní panuje obrovské zklamání a až frustrace, protože to vypadalo, že protestní formace kolem Marine Le Penové má reálnou šanci získat první místo mezi parlamentními silami, a může dokonce snít o vlastní jednobarevné většině v Národním shromáždění, jak se jmenuje klíčová dolní komora francouzského parlamentu.

Ani jedno se nenaplnilo a zklamaní příznivci lepenistického proudu museli v televizi sledovat, jak na náměstích slaví příznivci levice, a zejména jejích radikálnějších složek. V centru Paříže při levicových oslavách vlály rudé prapory i vlajky Palestiny, což bez pochyby příznivcům protestní pravice zvedalo tlak. Někteří dokonce začali po trumpovském vzoru mluvit o volebním podvodu, který jim ukradl volební vítězství.

Když se ale vrátíme k fotbalovému příměru, platí i pro Národní shromáždění, že až klesnou emoce, může si krajní pravice uvědomit svůj relativní úspěch. Lepenisté zvýšili počet křesel v Národním shromáždění o polovinu a budou nejsilnější ve svých dějinách. Národní sdružení samostatně bez různých menších spojenců si připsalo více než 120 křesel a bude vůbec nejsilnější samostatnou stranou v novém Národním shromáždění. Některé propočty ukázaly, že v druhém kole protiimigrační formace posbírala více než 38 procent hlasů a očividně se nadále těší podpoře minimálně třetiny francouzské společnosti.

Lepenovce ovšem očividně v neděli porazily tři momenty: volební systém, až trumpovsky pragmatická taktika francouzského prezidenta a jeho dočasných levicových spojenců a také přetrvávající izolace lepenovského tábora na politické scéně.

Zabijácký systém

Začneme volebním systémem. Ten sehrál podobně jako v britských volbách klíčovou roli. Komplikovaný, ale velmi funkční dvoukolový většinový volební systém opět ukázal, že je velmi dobře pracující pastí pro strany, které stojí na kraji politického spektra. Takovou je bez ohledu na to, jakou jí dáme politologickou či politickou nálepku, stále strana Marine Le Penové. Lepenisté jsou sice už s třetinovou podporou dostatečně silní, aby nebyli z parlamentu úplně vymazáni, ale na vítězství či nadpoloviční většinu zatím nemají potenciál.

Stále za zdí

Brání jim v tom totiž druhá podstatná věc, kterou je jejich přetrvávající izolovanost na politické scéně. Není klíčové, že s nimi nechtějí mluvit politici ostatních politických táborů, ale fakt, že jsou stále nepřijatelní pro voliče středu a levice. Dokonce i pravicoví Republikáni, kteří vzešli z gaullistické tradice a měli by mít ke krajní pravici nejblíže, zůstávají vůči vábení lepenovského tábora zatím většinově imunní. Což v neděli opět potvrdili jejich voliči, kteří v druhém kole k lepenovským kandidátům nijak výrazně nepřecházeli. Marine Le Penové a jejím kolegům se na úkor pravice i levice daří setrvale zvyšovat podíl svých voličů, avšak jejich rostoucí bublina, obrazně řečeno, stále zůstává za politickou zdí. Marine Le Penová tu zeď sice posouvá dál a dál, ovšem nedaří se ji v hlavách Francouzů narušovat, přestože hodně vsadila na umírňování politiky svého proudu.

Na Trumpa

Lepenovcům by mohla k vítězství ještě pomoci nejednota v politickém světě „před zdí“, kde existují velké rozdíly mezi macronistickým středem, tradiční levicí a protestní levicí. Tentokrát byl ale tento politický svět natolik vylekaný šancí lepenistů na vítězství, že se naprosto semkl a využil volební systém způsobem, který připomíná trumpovskou volební taktiku z roku 2016. Nešlo o kopírování Donalda Trumpa v politické rétorice či názorech, ale v technice, jak pro sebe ve výhodu obrátit fungování volebního systému. Ten francouzský totiž umožňuje, aby do druhého kola postoupili i tři nebo čtyři kandidáti. To se skutečně stalo ve více než polovině obvodů a mohlo vést k tomu, že se levice a macronističtí centristé vzájemně „vybijí“ a darují vítězství protestní pravici. Kandidáti prezidentské strany i levice si proto vzájemně odstoupili a jejich voliči je „křížem“ podpořili. Vše maximálně zafungovalo a lepenisté byli tímto politickým pragmatismem sraženi až na třetí místo.

Komunisté v domě

Potlačení jednoho okraje touto technikou ovšem vyvolalo exhibici druhého politického extrému. Levicová koalice bude v Národním shromáždění největší a její nejpočetnější složkou bude strana Nepodmaněná Francie (LFI), která patří ke krajní levici a jež asi nejvíce připomíná českou koalici Stačilo! Tu vytvořila šéfka českých komunistů Kateřina Konečná. Nepodmaněná Francie ji připomíná programem i tím, že o sobě nemluví jako o komunistech, ale fakticky dělá jejich politiku. Její lídr Jean-Luc Mélenchon rád zpívá Internacionálu a své příznivce běžně pod rudými prapory oslovuje „soudruzi“. Zatímco krajní pravice je v zemi galského kohouta většinově považována za velké nebezpečí, opačný pól politické scény je přijímán, když poslouží k porážce pravice. Dřívější prezident Mitterrand proto v 80. letech vládl s dlouho prosovětskými komunisty a nynější šéf státu nyní k zastavení krajní pravice použil politika, který se kamarádí s venezuelskými diktátory, je otevřeně protiizraelský a občas mluví tak, že je dokonce označován za antisemitu.

Marine 2027

Mélenchon by chtěl být premiérem, ale to mu volební výsledek ani jeho další levicoví spojenci neumožní. Přesto jeho proud nahraje nyní zdánlivě otřesené Marine Le Penové. Ta bude poukazovat na to, že k jejímu zastavení byli použiti přejmenovaní i nepřejmenovaní komunisté. Ti zatím vadí většině Francouzů méně než Le Penová, ale to se může do příštích prezidentských voleb v roce 2027 změnit. Krajní levice teď bude viditelnější a nebude to v dobrém světle, jak ukázaly násilnosti na jejich volebních oslavách v neděli večer. Le Penová neuspěla natolik, aby se musela nějak podílet na moci, což se teď minimálně části levice může stát. Když Le Penová postoupí do druhého kola příštích prezidentských voleb se zástupcem krajní levice, může mít naději na úspěch, protože tam už nejde „vyměnit“ jeden obvod centristům za jiný obvod levici. Centristický blok prezidenta Macrona je po jeho zbrklém rozpuštění parlamentu nyní oslaben, ale bude muset nějak vytvořit či tolerovat komplikovanou vládu, takže nebude pravděpodobně sílit. Chaos v Národním shromáždění bez většiny může také nahrávat lepenistům a přinést jim další posílení. Lepenisté proto rozhodně nedělní porážkou neskončili, ale mají nové příležitosti dále sílit.

Národní sdružení Marine Le Penové po nedělních volbách připomíná trochu některé nefavorizované národní týmy z aktuálního mistrovství světa ve fotbale, které pár minut před koncem vyřazovacích bojů ještě vedly nad velkým favoritem, ale v koncovce nakonec stejně prohrály a vypadly. Politika funguje v mnohém jinak než sport, ale tento příměr je přesto platný.

V řadách příznivců lepenistické strany nyní panuje obrovské zklamání a až frustrace, protože to vypadalo, že protestní formace kolem Marine Le Penové má reálnou šanci získat první místo mezi parlamentními silami, a může dokonce snít o vlastní jednobarevné většině v Národním shromáždění, jak se jmenuje klíčová dolní komora francouzského parlamentu.

Ani jedno se nenaplnilo a zklamaní příznivci lepenistického proudu museli v televizi sledovat, jak na náměstích slaví příznivci levice, a zejména jejích radikálnějších složek. V centru Paříže při levicových oslavách vlály rudé prapory i vlajky Palestiny, což bez pochyby příznivcům protestní pravice zvedalo tlak. Někteří dokonce začali po trumpovském vzoru mluvit o volebním podvodu, který jim ukradl volební vítězství.

Když se ale vrátíme k fotbalovému příměru, platí i pro Národní shromáždění, že až klesnou emoce, může si krajní pravice uvědomit svůj relativní úspěch. Lepenisté zvýšili počet křesel v Národním shromáždění o polovinu a budou nejsilnější ve svých dějinách. Národní sdružení samostatně bez různých menších spojenců si připsalo více než 120 křesel a bude vůbec nejsilnější samostatnou stranou v novém Národním shromáždění. Některé propočty ukázaly, že v druhém kole protiimigrační formace posbírala více než 38 procent hlasů a očividně se nadále těší podpoře minimálně třetiny francouzské společnosti.

Lepenovce ovšem očividně v neděli porazily tři momenty: volební systém, až trumpovsky pragmatická taktika francouzského prezidenta a jeho dočasných levicových spojenců a také přetrvávající izolace lepenovského tábora na politické scéně.

Zabijácký systém

Začneme volebním systémem. Ten sehrál podobně jako v britských volbách klíčovou roli. Komplikovaný, ale velmi funkční dvoukolový většinový volební systém opět ukázal, že je velmi dobře pracující pastí pro strany, které stojí na kraji politického spektra. Takovou je bez ohledu na to, jakou jí dáme politologickou či politickou nálepku, stále strana Marine Le Penové. Lepenisté jsou sice už s třetinovou podporou dostatečně silní, aby nebyli z parlamentu úplně vymazáni, ale na vítězství či nadpoloviční většinu zatím nemají potenciál.

Stále za zdí

Brání jim v tom totiž druhá podstatná věc, kterou je jejich přetrvávající izolovanost na politické scéně. Není klíčové, že s nimi nechtějí mluvit politici ostatních politických táborů, ale fakt, že jsou stále nepřijatelní pro voliče středu a levice. Dokonce i pravicoví Republikáni, kteří vzešli z gaullistické tradice a měli by mít ke krajní pravici nejblíže, zůstávají vůči vábení lepenovského tábora zatím většinově imunní. Což v neděli opět potvrdili jejich voliči, kteří v druhém kole k lepenovským kandidátům nijak výrazně nepřecházeli. Marine Le Penové a jejím kolegům se na úkor pravice i levice daří setrvale zvyšovat podíl svých voličů, avšak jejich rostoucí bublina, obrazně řečeno, stále zůstává za politickou zdí. Marine Le Penová tu zeď sice posouvá dál a dál, ovšem nedaří se ji v hlavách Francouzů narušovat, přestože hodně vsadila na umírňování politiky svého proudu.

Na Trumpa

Lepenovcům by mohla k vítězství ještě pomoci nejednota v politickém světě „před zdí“, kde existují velké rozdíly mezi macronistickým středem, tradiční levicí a protestní levicí. Tentokrát byl ale tento politický svět natolik vylekaný šancí lepenistů na vítězství, že se naprosto semkl a využil volební systém způsobem, který připomíná trumpovskou volební taktiku z roku 2016. Nešlo o kopírování Donalda Trumpa v politické rétorice či názorech, ale v technice, jak pro sebe ve výhodu obrátit fungování volebního systému. Ten francouzský totiž umožňuje, aby do druhého kola postoupili i tři nebo čtyři kandidáti. To se skutečně stalo ve více než polovině obvodů a mohlo vést k tomu, že se levice a macronističtí centristé vzájemně „vybijí“ a darují vítězství protestní pravici. Kandidáti prezidentské strany i levice si proto vzájemně odstoupili a jejich voliči je „křížem“ podpořili. Vše maximálně zafungovalo a lepenisté byli tímto politickým pragmatismem sraženi až na třetí místo.

Komunisté v domě

Potlačení jednoho okraje touto technikou ovšem vyvolalo exhibici druhého politického extrému. Levicová koalice bude v Národním shromáždění největší a její nejpočetnější složkou bude strana Nepodmaněná Francie (LFI), která patří ke krajní levici a jež asi nejvíce připomíná českou koalici Stačilo! Tu vytvořila šéfka českých komunistů Kateřina Konečná. Nepodmaněná Francie ji připomíná programem i tím, že o sobě nemluví jako o komunistech, ale fakticky dělá jejich politiku. Její lídr Jean-Luc Mélenchon rád zpívá Internacionálu a své příznivce běžně pod rudými prapory oslovuje „soudruzi“. Zatímco krajní pravice je v zemi galského kohouta většinově považována za velké nebezpečí, opačný pól politické scény je přijímán, když poslouží k porážce pravice. Dřívější prezident Mitterrand proto v 80. letech vládl s dlouho prosovětskými komunisty a nynější šéf státu nyní k zastavení krajní pravice použil politika, který se kamarádí s venezuelskými diktátory, je otevřeně protiizraelský a občas mluví tak, že je dokonce označován za antisemitu.

Marine 2027

Mélenchon by chtěl být premiérem, ale to mu volební výsledek ani jeho další levicoví spojenci neumožní. Přesto jeho proud nahraje nyní zdánlivě otřesené Marine Le Penové. Ta bude poukazovat na to, že k jejímu zastavení byli použiti přejmenovaní i nepřejmenovaní komunisté. Ti zatím vadí většině Francouzů méně než Le Penová, ale to se může do příštích prezidentských voleb v roce 2027 změnit. Krajní levice teď bude viditelnější a nebude to v dobrém světle, jak ukázaly násilnosti na jejich volebních oslavách v neděli večer. Le Penová neuspěla natolik, aby se musela nějak podílet na moci, což se teď minimálně části levice může stát. Když Le Penová postoupí do druhého kola příštích prezidentských voleb se zástupcem krajní levice, může mít naději na úspěch, protože tam už nejde „vyměnit“ jeden obvod centristům za jiný obvod levici. Centristický blok prezidenta Macrona je po jeho zbrklém rozpuštění parlamentu nyní oslaben, ale bude muset nějak vytvořit či tolerovat komplikovanou vládu, takže nebude pravděpodobně sílit. Chaos v Národním shromáždění bez většiny může také nahrávat lepenistům a přinést jim další posílení. Lepenisté proto rozhodně nedělní porážkou neskončili, ale mají nové příležitosti dále sílit.