V roce 1968 se Sovětský svaz rozhodl učinit bratrskou pomoc ČSSR, šlo o „dočasný“ pobyt mnohatisícové armády. Na našem území byly rozmístěny také sovětské jaderné zbraně. To byl hlavní důvod invaze a následné okupace. Československo bylo hraničním státem ve studené válce. Romantický étos pražského jara je náš oblíbený mýtus, kdy se soudruzi začali na chvíli dělit na ty nejhodnější, na hodné a nehodné. Horší než samotná okupace byla normalizace, která znamenala ztrátu sebeúcty národa a masivní lámání páteří. Důsledky vidíme i dnes.
Veškeré sovětské aktivity na našem území podléhaly dozoru a kontrole zpravodajských služeb GRU a KGB. Tyto služby dozorovaly i československou Státní bezpečnost, naši vojenskou rozvědku a vlastně celou československou veřejnost. K dispozici měly svoji rozsáhlou síť agentů, čítající několik tisíc dobře prověřených kádrů. Po pádu režimu na konci roku 1989 došlo k odchodu sovětské armády z našeho území (1990‒1991). Někteří z bývalých vojáků sovětské armády využili znalosti prostředí a vraceli se k nám nejen jako turisté, ale také jako „obchodníci“ a i jako tykadla GRU a FSB (nástupce KGB). Rusové považovali naše území za jakousi předsíň na západ. Vždy se měli na koho obrátit, někteří naši domorodci jim pomáhali a sloužili z čirého ideologického přesvědčení (poblouznění), aniž by tušili, že hrají role užitečných idiotů, ale našli se i tací, kteří to dělali pro peníze a moc. Tento stav platí bohužel i dnes.
Od pádu komunistického režimu uběhlo již 35 let, ale my dodnes neznáme jména agentů KGB na našem území. Jde o tehdejší občany Československa. Ono by pak bylo mnohé mnohem jasnější. V roce 2014, tedy v roce, kdy došlo k událostem ve Vrběticích (ale také k anexi Krymu a k válce na Donbase), bylo u nás registrováno více než 16 tisíc firem s významnou ruskou majetkovou účastí a některé z nich byly (a stále jsou) velmi zásadní (Škoda jaderné strojírenství, Evraz Steel Ostrava, Pilsen Steel, ČKD Blansko, EuroAgentur Hotels, stavební firma Strabag, zásobníky plynu v Dambořicích, Aircraft Industries, kabelovna v Holýšově, benzínové stanice Lukoil, spol. Vemex, Crystalex CZ, chladicí věže Praha, výrobce bioetanolu PLP, průmyslové armatury Arako, MSA, Temac, Červa Export Import, Gunvor Trade, NVision CZ a řada dalších). Tyto firmy měly (či ještě stále mají) většinového ruského majitele, v jiných měli Rusové jen dílčí podíl, ale mnohé společnosti své skutečné vlastníky ukrývaly přes kyperskou identitu a přes akcie na doručitele. Bez spolupráce s českými partnery by to možné nebylo. Na našem území působily i mocné ruské banky (Expobank a Sberbank). „Úklid“ po ruské expanzi je asi neřešitelný, neboť se tak často děje jen formálně. V červenci 2024 bylo v zemích EU registrováno 45 tisíc firem s minimálně 40% podílem ruské společnosti nebo osob s dvojím občanstvím. Z toho je v ČR registrováno 12 400 firem (!), což je zdaleka nejvíce ze všech zemí sedmadvacítky. Jen pro srovnání – v Itálii je to 2 500 firem.
V letošním roce u nás žije trvale 24 tisíc Rusů a 16 tisíc přechodně, z nich je u nás evidováno cca 8 tisíc jako podnikající fyzické osoby (původem z Ruska). V nedávné minulosti k nám Rusové jezdili jako na daču. Stali jsme se pro ně dobrou a bezpečnou adresou, levnější než oblíbené vilové čtvrti v Londýně nebo azurové pobřeží na jihu Francie. Oblíbili si zejména Karlovy Vary. Hotely si zde pořídili mimo jiných bývalý primátor Moskvy Jurij Lužkov, režisér Nikita Michalkov, exprezident Tatarstánu Mintimer Šajmijev, firmy Lukoil a Gazprom, další síť hotelů ovládl ruský oligarcha Boris Kočerov, hotel Imperial vlastní přítel exprezidenta Václava Klause Boris Rebjonok. Bohatí Rusové mají rádi i Prahu, kde kupovali nemovitosti pro svoje manželky, milenky a rodiče. Nejraději mají lokalitu Prahy 6. Dnes se ruský vliv naředil s ukrajinským. Často platí cash a v oficiálních údajích katastrálních úřadů nemusí figurovat. Rusové mají v Česku velmi silnou základnu k různým aktivitám, přesně podle manuálu hybridní války. Sankční režim dokážou obcházet. V posledních několika letech ruský vliv posílil v Maďarsku a na Slovensku. Ruský vliv stojí i za politickou radikalizací v Německu a Rakousku. Jedině Poláci si ve střední Evropě drží Rusko pěkně od těla, neboť těží z blízkého spojenectví se Spojenými státy a znají vlastní historii. Oligarchové v bývalém sovětském bloku (včetně ČR) jsou si nápadně blízcí s těmi ruskými originály. Všichni se zrodili v době rychlé privatizace a dnes mají zásadní vliv na komodity kritické infrastruktury. Kumulace ekonomické moci ovlivnila i kumulaci moci politické a vliv na média.
Pokud neznáme vlastní minulost, nevíme, kdo je kdo, pak jsme odkázáni k tomu, abychom se točili v kruhu. Oslabená Evropa je lákavým soustem pro východní říše, nejen pro Rusko, ale v brzké budoucnosti i pro Čínu. Tam i onde naši domácí oligarchové působili (bohatli) a někteří z nich i studovali. Mimochodem, znát seznam absolventů moskevské MGIMO, tedy těch českých z dob normalizace, by bylo jistě také velmi zajímavé. V roce 2004 vznikl klub českých absolventů MGIMO, který čítal asi tři sta lidí. Pravidelně se scházeli na ruské ambasádě v Praze.
No, tak teď už nám chybí jen ten seznam českých agentů KGB (a GRU) ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, aby bylo jasněji. Je třeba požádat Vladimíra Vladimiroviče Putina… Takový seznam má zcela jistě obrovský vyděračský potenciál. My jsme se léta zabývali drobnými práskači a ti velcí žraloci (a jejich bílí koně) mezitím obsadili ten náš český rybník a pěkně si ho mezi sebou rozdělili. To není žádná konspirace, ale strohé konstatování toho, co se u nás odehrálo. Dva ruští agenti GRU z Vrbětic jsou v celém našem posttotalitním příběhu jen smutnou epizodou. Mnohem významnější může být například role Vladimíra Jakunina a jeho vztahy s bývalými prezidenty ČR či některými českými zbrojaři…
Před stále velmi vysokým ruským a čínským vlivem na dění v ČR opakovaně (rok co rok) upozorňuje naše Bezpečnostní informační služba. Jinými slovy – politické reprezentace tyto informace měly a mají. Rétorika bývá nezřídka odlišná od reality… Bohužel.
