Odboráři podporovaní ministrem práce Mariánem Jurečkou, který už nachystal do vlády návrh na zvýšení velké části tabulkových státních platů už od září o deset procent, narazili na dno státní kasy. Že na to nejsou peníze, kterých by bylo třeba jen do konce roku necelých sedm miliard korun, bylo jasné.
Nicméně Jurečka s odboráři vyjednával a premiér Fiala, který tvrdými a jednoznačnými postoji v otázkách rozpočtu zrovna neoplývá, tomu mlčky přihlížel. Nakonec jednotliví ministři vyškrábli ze svých kasiček poslední drobné a ministr financí Stanjura, tentokrát s podporou premiéra, konstatoval, že v rezervě už nic nemá a byla z toho nabídka na slabou polovinu Jurečkou vyjednávaného navýšení jen pro ty s nejnižšími příjmy a s příslibem plošného navýšení od nového roku. Odboráři, kteří doufali, že vláda bude měkčí pár týdnů před krajskými volbami, zhrzeně odešli od jednání a hrozí protesty.
Jejich pokus vymoci si plošné navýšení tarifů u státních platů, s nímž rozpočet nepočítal v situaci, kdy je ve čtvrtbilionovém deficitu, byla trochu drzost. V soukromém sektoru si podobné požadavky vůbec nedovolí vznášet. Shodou okolností v době jednání s vládou byl zveřejněn průzkum mezi firemními personalisty, z něhož vyplývá, že v soukromých firmách počítá s plošným zvyšováním mezd jen necelá čtvrtina z nich.
Ano, je pravdou, že v kulturních institucích, sociální péči, či u oněch pověstných školních kuchařek jsou platy mizerné a inflace je výrazně znehodnotila. Ale to samé se prostě stalo i v mnoha privátních firmách, kde se v posledních letech v mnoha případech také příliš nepřidávalo. Není růst byznysu, produktivita klesá, celá česká ekonomika se trápí z mnoha důvodů, takže není z čeho. To jen ve státním sektoru mají mnozí pocit, že peníze rostou na stromech jak listí a jak se daří celé ekonomice je nezajímá. Nyní pláčou nad poklesem reálných platů, ale že ještě za covidu za Babišovy vlády rostly při jedno až dvouprocentní inflaci o osm, či deset procent si nějak nepamatují, stejně jako to, že jejich počty rostly o tisíce lidí ročně. Státní sektor ve mzdách utíkal privátnímu a odsával z něj pracovní sílu, která tam dodneška chybí.
Mimochodem, když jsme u těch školních kuchařů, tak solidní pražská restaurace má dnes zásadní problém sehnat kuchaře i když mu nabízí třeba šedesát tisíc. Nikdo se nehlásí. Ti školní mají své důvody pro to spokojit se raději s nižším ohodnocením.
Jasně, že to nelze generalizovat. Na Vysočině je situace určitě jiná a odlišné možnosti mají třeba i pečovatelky v sociálních ústavech. A je třeba, aby i stát mohl nabízet konkurenceschopné platy. Ale k tomu je třeba s tou pracovní silou hospodařit také jak v soukromém sektoru. A to nejde bez hlubokých reforem, které budou racionalizovat provoz státu ve všech oblastech. Do toho se ale státním zaměstnancům také nechce. Nedávný nesmělý návrh na slučování menších škol v jedné obci, který by ušetřil administrativu i třeba školníky a kuchaře vyvolává protesty ředitelů i odpor samospráv.
Že čtvrtinu všech základních škol v Česku tvoří školy s méně než padesáti žáky, jejichž ekonomika je pak úplně někde jinde, je pak už škoda zmiňovat. Navrhnout řešení, které by uvolnilo značné množství peněz i pracovní síly, nicméně mění zaběhlé pořádky, si tato vláda ani ve snu nedovolila. A tak teď obrací grošíky při hledání peněz na přidání státním zaměstnancům v příštím, volebním, roce. To už se tomu dá těžko vyhnout.
Nyní je těch státních zaměstnanců bez mála půl milionu. Před osmi lety, tedy v roce 2016 jich veřejné služby financované ze státního rozpočtu zajišťovalo ve stejné kvalitě i množství o šedesát tisíc lidí méně. Lze se divit, že ty platy teď holt tolik nerostou?
