Před 50 lety zemřel Oskar Schindler, německý podnikatel, který za II. světové války zachránil před odsunem do koncentračních táborů 1200 obyvatel krakovského ghetta. Jeho jméno zná celý svět díky velkofilmu Stevena Spielberga. Mezi svými krajany ale nebyl jediný, kdo obětem nacistického teroru pomáhal.

Oskara Schindlera máme v představách zapsaného jako Němce, který si během éry nacistického teroru dokázal zachovat lidskost. Image, za kterou vděčí velkofilmu Schindlerův seznam, víceméně odpovídá skutečnosti, i když někteří autoři tvrdí, že Spielbergův portrét byl k jeho postavě příliš lichotivý. Schindler nebyl v žádném případě svatý. Byl to vypočítavý a tvrdý obchodník, který nadmíru pil, podváděl svou ženu a zaplétal se se špičkami nacistické mašinérie. V předválečném Československu byl členem Sudetských bojůvek, agentem rozvědky Abwehr a v době okupace působil v NSDAP. Lidé, kteří s ním přišli do styku, mu údajně přezdívali Schindler-Schwindler.

Paradoxně to byly přesně tyto vlastnosti, které mu umožnily zachránit stovky Židů před jistou smrtí. Díky štědře rozdávaným úplatkům a pijatikám s vysoce postavenými nacisty měl vybudovanou síť kompliců, kteří mu byli ochotni jít na ruku. Přihrávali mu lukrativní zakázky pro vojenský průmysl a tolerovali zaměstnávání obyvatel židovského ghetta v Krakově. O jeho charakteru asi vypovídá nejlépe důvěra, kterou v něj vkládali jeho zaměstnanci a spolupracovníci z řad židovských vězňů. Mietek Pemper, který s Itzhakem Sternem sestavoval slavný seznam, byl osobním asistentem sadistického dozorce Amona Götha (ve filmu ho hraje Ralph Fienes). Při odhalení mu hrozila jistá a velmi nepříjemná smrt. Přesto to byl právě on, kdo Schindlerovi přinášel zprávy z dění v koncentračním táboře Krakow-Plaszów a přivedl ho na myšlenku zapojit se do strategicky důležité výroby dělostřeleckých granátů.

Oskar Schindler zemřel 9. října 1974 ve věku 66 let v německém Hildesheimu. Pohřben je ale na křesťanském hřbitově na hoře Sión v Jeruzalémě. Pocty se mu dostalo díky titulu „Spravedlivý mezi národy“ udělovanému lidem, kteří za druhé světové války riskovali vlastní život při záchraně Židů před holokaustem. Mezi svými krajany je určitě nejznámější, nikoliv však jediný.

Albert Göring

Příjmení Göring se v historii II. světové války pojí spíše ke jménu Hermann. Albert byl Hermannův bratr, podobou a povahou se ale sourozenci lišili natolik, že životopisci soudí, že Albertův skutečný otec byl židovský obchodník a lékař Hermann Epenstein. Na rozdíl od bratra, který založil gestapo a patřil k nejvyšším představitelům nacistické Říše, choval Albert k Hitlerově politice averzi. Z Německa nejprve odešel do Rakouska, kde v předválečných letech pomáhal židovským občanům s emigrací. Po okupaci Československa se stal manažerem plzeňské Škody, která spadala pod německý industriální konglomerát „Reichswerke Hermann Göring“. Díky svému příjmení měl Albert značný vliv v obchodních a politických kruzích i u samotného Hermanna. Neváhal ho využít pro pomoc potřebným. Finančně pomáhal zaměstnancům i zcela neznámým lidem prchajícím před nacisty. Na hlavičkové papíry s rodinným erbem psal falešné příkazy k propuštění vězňů z koncentračních táborů. V jeden moment se vypravil s nákladními vozy do Terezína a z tábora odvezl desítky vězňů s tím, že je potřebuje v továrně. Osobně se u nejvyšších říšských politiků zasadil o záchranu zakladatele české endokrinologie profesora Josefa Charváta nebo bývalého generálního ředitele Škody Plzeň Adolfa Vamberského. Ke konci války byl již u gestapa zapsán jako potížista a kolaborant a zatčení unikal jen díky konexím v armádních kruzích. Po válce se dobrovolně vzdal spojeneckým úřadům, byl ale díky svědectví mnoha zachráněných lidí propuštěn. Vazba mu podlomila jak fyzické, tak psychické zdraví a po válce měl kvůli svému příjmení problém sehnat práci. Poslední dobrý skutek vykonal těsně před smrtí, když se oženil se svou hospodyní, která díky tomu získala vdovský důchod.

Heinz Heydrich

I „Řezník z Prahy“ měl mladšího bratra, který se postavil proti nacistické ideologii. Heinz byl zpočátku aktivním nacistou a členem SS. Po atentátu na Reinharda se měl údajně dostat k bratrovým písemnostem, ze kterých se dozvěděl o plánech „Konečného řešení“. Zjištění, že bratr je duchovním otcem myšlenky vyvraždit celý národ, ho děsilo. Stejně tak byl zhrozen vědomím, že se na plánu sám aktivně podílí. Uvědomil si však, že má unikátní možnost ho sabotovat. Jakožto bratr nacistického mučedníka měl v Německu značný vliv a díky práci editora válečného časopisu Die Panzerfaust měl možnost využívat služeb průmyslových tiskáren. Začal v nich tisknout falešné dokumenty a cestovní povolení, které distribuoval mezi židovské rodiny, a umožnil jim tak emigrovat z okupované Evropy. Na podzim roku 1944 se redakce Panzerfaustu stala předmětem vyšetřování kvůli podezření ze zpronevěry a korupce. Pravým důvodem byla údajně nápadně velká spotřeba papíru, Heinz Heydrich se však domníval, že gestapo odhalilo jeho ilegální činnost. Aby nevystavil nebezpečí svou rodinu, spáchal 19. listopadu sebevraždu. Je potřeba zmínit, že někteří historikové tuto verzi zpochybňují. Tvrdí, že Heinz o bratrových plánech vždy věděl a že i zvěsti o falšovaných dokumentech a zachráněných rodinách jsou nadnesené.

Wilhelm Canaris

Vysokým představitelem Říše, u kterého není pochyb, že se režimu postavil, je admirál Wilhelm Canaris. Ve 20. a 30. letech se aktivně podílel na vzestupu nacismu a byl osobním přítelem Reinharda Heydricha. Během počáteční fáze II. světové války ale změnil názor. Když byl svědkem vraždění civilistů v polském Bedzině, jel proti těmto praktikám osobně protestovat k Hitlerovi. Na setkání se ale naopak dozvěděl o dalších plánovaných masových popravách válečných zajatců i civilistů. Začal proto německé válečné úsilí podrývat a díky své pozici velitele rozvědky Abwehr k tomu měl mnoho příležitostí. Svého zástupce Hanse Ostera (rovněž tajného odpůrce režimu) pověřil, aby v Říši vyhledával protinacisticky naladěné Němce a rekrutoval je do Abwehru. Vybudoval tak síť agentů, kteří pomáhali lidem utíkat z Německa i okupovaných území, narušovali činnost gestapa a vynášeli i ty nejtajnější vojenské plány. Sám Canaris předal Spojencům informace o řadě chystaných operací, včetně ofenziv v Nizozemsku, Francii a plány útoku na Británii. Hitlerovi naopak zatajil připravované vylodění Spojenců v italském Anziu, které znamenalo obrat ve válečném vývoji v Evropě. Činnost admirála Cannarise zachránila život stovkám lidí a významně přispěla k porážce Německa. Sám se jí ale nedočkal. V roce 1944 byl zatčen jako člen konspirátorů, kteří se pokusili spáchat atentát na Adolfa Hitlera. Během brutálních výslechů neprozradil nikoho ze svých podřízených a těsně před koncem války byl v koncentračním táboře Flossenburg oběšen.

Hans Munch

Jeden z předních německých odborníků v oboru bakteriologie byl v červnu roku 1943 povolán do služby v koncentračním táboře v Osvětimi. Když se dozvěděl o povaze „vědeckého výzkumu“, který zde vedl jeho kolega Josef Mengele, byl zděšen. Nemohl z tábora odejít, odmítal se ale účastnit rozřazování vězňů do skupin určených k likvidaci a využíval své práce k jejich ochraně. Byl například pověřen, aby nalezl způsob omezení infekčnosti v budovách tábora. V rámci „experimentů“ přemisťoval velké skupiny vězňů z přeplněných budov do komplexu vědeckých laboratoří, kde jim poskytoval lékařskou péči, podával vydatnou stravu a chránil je před nasazením do nucených prací. Jelikož věděl, že účastníci experimentů bývají po skončení posíláni do plynových komor, uměle svůj výzkum prodlužoval a opakoval pokusy se stejnými skupinami vězňů. Své pacienty také chránil před strážemi a zřízenci a mnohým pomohl z tábora v přestrojení za stráže utéct. Po válce byl společně s dalšími 40 zaměstnanci tábora v Osvětimi postaven před soud. Jako jediný byl osvobozen.

Felix Kersten

Člověk, který zachránil kolem 60 tisíc Židů, nebyl voják, průmyslník ani vědec, ale masér a okultista. Felix Kersten se ve 20. letech vyučil tradiční tibetské medicíně a masážím a za války byl přinucen stát se osobním fyzioterapeutem Heinricha Himmlera. Himmler trpěl úpornými bolestmi břicha a k masérovi, který mu dokázal jako jediný ulevit, choval velkou důvěru. Když Kersten zjistil, že jeho pacient je chorobně pověrčivý, začal s ním obratně manipulovat. Pomocí rozprav o okultistických tématech podrýval Himmlerovu víru v germánskou nadřazenost a místo platu za masáže požadoval propouštění vězňů z koncentračních táborů. Ke konci války se mu podařilo Himmlerovy názory tak otočit, že ho přesvědčil k tajnému jednání se švédským zástupcem Světového židovského kongresu Norbertem Masurem. Díky němu nebyl zrealizován chystaný plán zničit před příchodem Spojenců koncentrační tábory a jejich osazenstvo povraždit. Podle odhadů tím Felix Kersten pomohl zachránit životy 60 tisíc židovských vězňů. Po válce byly Kerstenovy zásluhy odměněny řadou vyznamenání a byl čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu míru. Švédsko mu nabídlo status čestného občana, který Kersten v roce 1953 přijal a žil zde až do své smrti v dubnu roku 1960.

Před 50 lety zemřel Oskar Schindler, německý podnikatel, který za II. světové války zachránil před odsunem do koncentračních táborů 1200 obyvatel krakovského ghetta. Jeho jméno zná celý svět díky velkofilmu Stevena Spielberga. Mezi svými krajany ale nebyl jediný, kdo obětem nacistického teroru pomáhal.

Oskara Schindlera máme v představách zapsaného jako Němce, který si během éry nacistického teroru dokázal zachovat lidskost. Image, za kterou vděčí velkofilmu Schindlerův seznam, víceméně odpovídá skutečnosti, i když někteří autoři tvrdí, že Spielbergův portrét byl k jeho postavě příliš lichotivý. Schindler nebyl v žádném případě svatý. Byl to vypočítavý a tvrdý obchodník, který nadmíru pil, podváděl svou ženu a zaplétal se se špičkami nacistické mašinérie. V předválečném Československu byl členem Sudetských bojůvek, agentem rozvědky Abwehr a v době okupace působil v NSDAP. Lidé, kteří s ním přišli do styku, mu údajně přezdívali Schindler-Schwindler.

Paradoxně to byly přesně tyto vlastnosti, které mu umožnily zachránit stovky Židů před jistou smrtí. Díky štědře rozdávaným úplatkům a pijatikám s vysoce postavenými nacisty měl vybudovanou síť kompliců, kteří mu byli ochotni jít na ruku. Přihrávali mu lukrativní zakázky pro vojenský průmysl a tolerovali zaměstnávání obyvatel židovského ghetta v Krakově. O jeho charakteru asi vypovídá nejlépe důvěra, kterou v něj vkládali jeho zaměstnanci a spolupracovníci z řad židovských vězňů. Mietek Pemper, který s Itzhakem Sternem sestavoval slavný seznam, byl osobním asistentem sadistického dozorce Amona Götha (ve filmu ho hraje Ralph Fienes). Při odhalení mu hrozila jistá a velmi nepříjemná smrt. Přesto to byl právě on, kdo Schindlerovi přinášel zprávy z dění v koncentračním táboře Krakow-Plaszów a přivedl ho na myšlenku zapojit se do strategicky důležité výroby dělostřeleckých granátů.

Oskar Schindler zemřel 9. října 1974 ve věku 66 let v německém Hildesheimu. Pohřben je ale na křesťanském hřbitově na hoře Sión v Jeruzalémě. Pocty se mu dostalo díky titulu „Spravedlivý mezi národy“ udělovanému lidem, kteří za druhé světové války riskovali vlastní život při záchraně Židů před holokaustem. Mezi svými krajany je určitě nejznámější, nikoliv však jediný.

Albert Göring

Příjmení Göring se v historii II. světové války pojí spíše ke jménu Hermann. Albert byl Hermannův bratr, podobou a povahou se ale sourozenci lišili natolik, že životopisci soudí, že Albertův skutečný otec byl židovský obchodník a lékař Hermann Epenstein. Na rozdíl od bratra, který založil gestapo a patřil k nejvyšším představitelům nacistické Říše, choval Albert k Hitlerově politice averzi. Z Německa nejprve odešel do Rakouska, kde v předválečných letech pomáhal židovským občanům s emigrací. Po okupaci Československa se stal manažerem plzeňské Škody, která spadala pod německý industriální konglomerát „Reichswerke Hermann Göring“. Díky svému příjmení měl Albert značný vliv v obchodních a politických kruzích i u samotného Hermanna. Neváhal ho využít pro pomoc potřebným. Finančně pomáhal zaměstnancům i zcela neznámým lidem prchajícím před nacisty. Na hlavičkové papíry s rodinným erbem psal falešné příkazy k propuštění vězňů z koncentračních táborů. V jeden moment se vypravil s nákladními vozy do Terezína a z tábora odvezl desítky vězňů s tím, že je potřebuje v továrně. Osobně se u nejvyšších říšských politiků zasadil o záchranu zakladatele české endokrinologie profesora Josefa Charváta nebo bývalého generálního ředitele Škody Plzeň Adolfa Vamberského. Ke konci války byl již u gestapa zapsán jako potížista a kolaborant a zatčení unikal jen díky konexím v armádních kruzích. Po válce se dobrovolně vzdal spojeneckým úřadům, byl ale díky svědectví mnoha zachráněných lidí propuštěn. Vazba mu podlomila jak fyzické, tak psychické zdraví a po válce měl kvůli svému příjmení problém sehnat práci. Poslední dobrý skutek vykonal těsně před smrtí, když se oženil se svou hospodyní, která díky tomu získala vdovský důchod.

Heinz Heydrich

I „Řezník z Prahy“ měl mladšího bratra, který se postavil proti nacistické ideologii. Heinz byl zpočátku aktivním nacistou a členem SS. Po atentátu na Reinharda se měl údajně dostat k bratrovým písemnostem, ze kterých se dozvěděl o plánech „Konečného řešení“. Zjištění, že bratr je duchovním otcem myšlenky vyvraždit celý národ, ho děsilo. Stejně tak byl zhrozen vědomím, že se na plánu sám aktivně podílí. Uvědomil si však, že má unikátní možnost ho sabotovat. Jakožto bratr nacistického mučedníka měl v Německu značný vliv a díky práci editora válečného časopisu Die Panzerfaust měl možnost využívat služeb průmyslových tiskáren. Začal v nich tisknout falešné dokumenty a cestovní povolení, které distribuoval mezi židovské rodiny, a umožnil jim tak emigrovat z okupované Evropy. Na podzim roku 1944 se redakce Panzerfaustu stala předmětem vyšetřování kvůli podezření ze zpronevěry a korupce. Pravým důvodem byla údajně nápadně velká spotřeba papíru, Heinz Heydrich se však domníval, že gestapo odhalilo jeho ilegální činnost. Aby nevystavil nebezpečí svou rodinu, spáchal 19. listopadu sebevraždu. Je potřeba zmínit, že někteří historikové tuto verzi zpochybňují. Tvrdí, že Heinz o bratrových plánech vždy věděl a že i zvěsti o falšovaných dokumentech a zachráněných rodinách jsou nadnesené.

Wilhelm Canaris

Vysokým představitelem Říše, u kterého není pochyb, že se režimu postavil, je admirál Wilhelm Canaris. Ve 20. a 30. letech se aktivně podílel na vzestupu nacismu a byl osobním přítelem Reinharda Heydricha. Během počáteční fáze II. světové války ale změnil názor. Když byl svědkem vraždění civilistů v polském Bedzině, jel proti těmto praktikám osobně protestovat k Hitlerovi. Na setkání se ale naopak dozvěděl o dalších plánovaných masových popravách válečných zajatců i civilistů. Začal proto německé válečné úsilí podrývat a díky své pozici velitele rozvědky Abwehr k tomu měl mnoho příležitostí. Svého zástupce Hanse Ostera (rovněž tajného odpůrce režimu) pověřil, aby v Říši vyhledával protinacisticky naladěné Němce a rekrutoval je do Abwehru. Vybudoval tak síť agentů, kteří pomáhali lidem utíkat z Německa i okupovaných území, narušovali činnost gestapa a vynášeli i ty nejtajnější vojenské plány. Sám Canaris předal Spojencům informace o řadě chystaných operací, včetně ofenziv v Nizozemsku, Francii a plány útoku na Británii. Hitlerovi naopak zatajil připravované vylodění Spojenců v italském Anziu, které znamenalo obrat ve válečném vývoji v Evropě. Činnost admirála Cannarise zachránila život stovkám lidí a významně přispěla k porážce Německa. Sám se jí ale nedočkal. V roce 1944 byl zatčen jako člen konspirátorů, kteří se pokusili spáchat atentát na Adolfa Hitlera. Během brutálních výslechů neprozradil nikoho ze svých podřízených a těsně před koncem války byl v koncentračním táboře Flossenburg oběšen.

Hans Munch

Jeden z předních německých odborníků v oboru bakteriologie byl v červnu roku 1943 povolán do služby v koncentračním táboře v Osvětimi. Když se dozvěděl o povaze „vědeckého výzkumu“, který zde vedl jeho kolega Josef Mengele, byl zděšen. Nemohl z tábora odejít, odmítal se ale účastnit rozřazování vězňů do skupin určených k likvidaci a využíval své práce k jejich ochraně. Byl například pověřen, aby nalezl způsob omezení infekčnosti v budovách tábora. V rámci „experimentů“ přemisťoval velké skupiny vězňů z přeplněných budov do komplexu vědeckých laboratoří, kde jim poskytoval lékařskou péči, podával vydatnou stravu a chránil je před nasazením do nucených prací. Jelikož věděl, že účastníci experimentů bývají po skončení posíláni do plynových komor, uměle svůj výzkum prodlužoval a opakoval pokusy se stejnými skupinami vězňů. Své pacienty také chránil před strážemi a zřízenci a mnohým pomohl z tábora v přestrojení za stráže utéct. Po válce byl společně s dalšími 40 zaměstnanci tábora v Osvětimi postaven před soud. Jako jediný byl osvobozen.

Felix Kersten

Člověk, který zachránil kolem 60 tisíc Židů, nebyl voják, průmyslník ani vědec, ale masér a okultista. Felix Kersten se ve 20. letech vyučil tradiční tibetské medicíně a masážím a za války byl přinucen stát se osobním fyzioterapeutem Heinricha Himmlera. Himmler trpěl úpornými bolestmi břicha a k masérovi, který mu dokázal jako jediný ulevit, choval velkou důvěru. Když Kersten zjistil, že jeho pacient je chorobně pověrčivý, začal s ním obratně manipulovat. Pomocí rozprav o okultistických tématech podrýval Himmlerovu víru v germánskou nadřazenost a místo platu za masáže požadoval propouštění vězňů z koncentračních táborů. Ke konci války se mu podařilo Himmlerovy názory tak otočit, že ho přesvědčil k tajnému jednání se švédským zástupcem Světového židovského kongresu Norbertem Masurem. Díky němu nebyl zrealizován chystaný plán zničit před příchodem Spojenců koncentrační tábory a jejich osazenstvo povraždit. Podle odhadů tím Felix Kersten pomohl zachránit životy 60 tisíc židovských vězňů. Po válce byly Kerstenovy zásluhy odměněny řadou vyznamenání a byl čtyřikrát nominován na Nobelovu cenu míru. Švédsko mu nabídlo status čestného občana, který Kersten v roce 1953 přijal a žil zde až do své smrti v dubnu roku 1960.