Kuba si za posledních sto let prošla skutečně bouřlivými událostmi, jedna revoluce za druhou, střídající se schopní i nepoužitelní přezidenti s diktátory a období úpadku s krátkými chvílemi ekonomického rozmachu. Nostalgii předrevoluční Kuby začátku 50. let, kdy Fidel ještě neměl pověstný plnovous ani tolik moci, kolik by se za nehet vešlo, si můžete prohlédnout v galerii.
V létech po první revoluci v kubánské republice se prezidentského křesla ujal Fulgencio Batista. Během termínu mezi lety 1940 a 1944 se ještě choval jako slušný vůdce země, dokonce prezidentské křeslo opustil dobrovolně, jak mu to nařizovala nová ústava. Podruhé už tak taktní nebyl. Ve volbách v roce 1952 bylo jasné, že nevyhraje, a tak se rozhodl se ujmout moci násilím. V zemi pak na několik let nastolil diktaturu.
Začátek padesátých let se ovšem na Kubě nesl ve znamení ekonomického boomu v podobě četných investic. Tím pádem na zchudlé a nestabilní Kubě vznikla ve většině měst i střední třída obyvatelstva, lepší životní podmínky a finanční situaci ale získaly všechny skupiny v zemi.
Právě z těchto let pochází většina veteránů, které dodnes brázdí ulice Havany a dalších měst. V budovách, kde dnes sídlí povětšinou ambasády, či se jejich trosky povalují v ulicích, tou dobou bydlely rodiny zbohatlíků. V soukromých klubech pro zámožné se scházeli lidé z vyšších kruhů každý týden na speciální akce, včetně těch pro děti. V přístavu kotvily luxusní jachty a na plážích neleželi turisté ale místní.
Jenže Batistova diktatura všechno změnila – ačkoliv země prosperovala, lidé chudli. To se moc nelíbilo revolucionářům v čele s Fidelem Castrem. V roce 1953 se poprvé pokusili o převzetí moci útokem na kasárna Moncada. Jenže těch pár desítek revolucionářů vojáci lehce přemohli a vůdci skončili ve vězení – včetně Castra. Tomu trvalo dalších sedm let, než se mu konečně podařilo zvítězit. Batista prchl ze země a Castro se 16. února 1959 stal kubánským premiérem.
