Hned pět ocenění si z Karlových Varů odváží snímek Až na věky nesmírně sympatické norské režisérky a scenáristky Lilji Ingolfsdottir. Když si v backstagi Reflexu připíjela sklenkou mimosy na úspěch svého filmu, jistě netušila, že jej hlavní cenou ověnčí ekumenická porota, porota Europa Cinemas Label, mezinárodní asociace filmových kritiků a hned dvěma cenami i velká porota Hlavní soutěže.
„Bylo to báječné,“ usmívala se režisérka dojemného psychologického dramatu Až na věky po úvodní (úterní) projekci ve Velkém sále. „Cítila jsem se jak pod vodopádem lásky, bylo to jak ve filmu – ti lidi kolem měli vlhké oči a pohnuté výrazy a bylo vidět, že jsme se jich dotkli, že na ně ten film zapůsobil a že se s ním propojili. Promiňte, zním jak blázen z romantické komedie, ale bylo to opravdu kouzelné,“ říkala mi Lilja Ingolfsdottir v backstagi Reflexu, kde jsme se sešly k rozhovoru.
Když Harry potkal Sally
V jejím snímku Až na věky Maria vzpomíná na to, jak potkala Sigmunda. Zamilovala se do něj rychle a bláznivě – to víte, máma dvou malých dětí hledající smysl toho všeho a možná nový vztah… Dělala tedy přesně to, co znají všichni zabouchnutí blouznivci: chodila všude tam, kde by vyvoleného teoreticky mohla potkat, v davu ho hledala očima… Dlouhé měsíce se však míjeli, a když už na sebe narazili, „chtěl ho celý svět“. Ale pak se to stalo a láska ještě nikdy nebyla tak sexy…
Střih. Sedm let navrch, dvě další děti, tentokrát už společné. „Nemám čas ani prostor, abych dýchala, abych dosáhla stavu, ve kterém můžu uspět,“ vyčítá zničená máma tátovi, který se po šesti týdnech na štaci ukázal doma a dovolil si postěžovat, že se mu po hotelích špatně spí. Sigmund jakožto umělec vzkvétá a prosperuje – a Maria má pocit, že na její úkor, protože péče o domácnost a patchworkovou rodinu leží na ní. Sledujeme strmý sešup na cestě od sebejisté, svěží, charismatické ženy k vyčerpanému, hysterickému, umanutému vraku. Sigmund zavelí k odloučení a Maria se se ztrátou musí vyrovnat, stejně jako sama se sebou. Klopýtá k sebepoznání, růstu a smíření se s podvědomými nefunkčními vzorci přemýšlení a chování, které zdědila po rodičovské generaci…
„Jednotlivé scény a konverzace jsou fiktivní, ale emocionální základ, pocity, zkušenosti, to je opravdu osobní,“ řekla v rozhovoru pro Tremples ve středu, den před svým odletem z Česka, Lilja Ingolfsdottir. „Vycházela jsem z krize, kterou jsem prožila s vlastním manželem před mnoha lety. Jsem matkou čtyř dětí, mám dvě děti s jedním mužem a další dvě s mým současným manželem, který je zároveň kameramanem filmu Až na věky (jmenuje se Øystein Mamen; pozn. K. K.). Naše roztržka a následná krize vztahu byla výchozím bodem pro scénář a oba jsme cítili, že je dobrý nápad dělat tento film společně. Byla to terapie, vypsala jsem se z toho, a asi je to tak autentické právě díky hloubce té krize. Opět, bude to znít pateticky, ale jsem pyšná na to, že jsme se dokázali odrazit ze dna a dnes stojíme hrdě před karlovarským publikem a předkládáme jim záblesk světla vykřesaný z temnoty.“
Ženy proměny a všechny ty ceny
Kromě sošek Křišťálových glóbů mají snímky z Hlavní soutěže a soutěže Proxima šanci získat ocenění i od dalších porot. Norské drama režisérky Lilji Ingolfsdottir Až na věky, které svěžím způsobem zkoumá současné představy o romantických vztazích, rovnosti ve vztahu i síle ženství, zaujalo na 58. KVIFF všechny tři nestatutární poroty. Přitom si sama režisérka nejprve nebyla potenciálním úspěchem u diváků jistá: „Můj producent Thomas Robsahm mi tvrdil, že to bude divácký film, že se na něj bude chodit, že jeho tematika i civilní forma zpracování osloví spoustu lidí. Na druhou stranu je to psychologický film, vlastně artový… Až po prvních zkušebních projekcích jsem si uvědomila, že se k němu skutečně zajímavě vztahují různí lidé třeba včetně mladých mužů, kteří nemají čtyři děti a rozhodně nejsou matkami. I těmi projekce hluboce hnula. Včera mě pak někteří diváci snad až šokovali, když mi tvrdili například to, že to pro ně byl transformační zážitek, místy až fyzický.“
Nejprve v sobotu po třetí hodině odpolední dorazil novinářům do schránky e-mail s tím, že Až na věky získává Hlavní cenu ekumenické poroty (ta od roku 1994 „oceňuje filmy z Hlavní soutěže, které mají nejen vysokou uměleckou úroveň, ale zároveň si kladou důležité otázky týkající se společenských, politických, etických a duchovních hodnot, a vyzdvihuje režiséry, kteří kladou důraz na hledání pravdy, spravedlnosti a naděje v souladu s křesťanskou naukou“). Snímek ovšem zcela nestandardně získal všechny tři nestatutární ceny, tedy i cenu Europa Cinemas Label (uděluje se od roku 2003 na pěti evropských festivalech; na MFF KV nejlepšímu evropskému filmu z Hlavní soutěže a ze Soutěže Proxima; rozhoduje o ní porota složená z provozovatelů kin ze sítě Europa Cinemas) a cenu mezinárodní asociace filmových kritiků, tedy Cenu FIPRESCI pro film z Hlavní soutěže, který podle poroty nejlépe reprezentují filmové umění a jeho inovativní podoby.
Během večerního předávání cen si pak tvůrci převzali Zvláštní cenu poroty. Finanční odměnu 15 000 USD si rovným dílem rozdělí režisérka a producenti filmu. Cena za ženský herecký výkon právem připadla oslnivé, a přitom nebývale civilní Helze Guren za ztvárnění protagonistky Marie, která se z role sebejisté a charismatické umělkyně sama uklidí do kouta, kde bojuje se svými slabostmi a závislosti na svém vytouženém muži.
