Před dvěma lety vydala velký historický román Bílá Voda. Vznikal celých deset let a vzbudil obrovskou pozornost: nejen že zpracovává další bolestné trauma československých dějin, ale také vyšel v nevídaně vysokém nákladu 125 tisíc výtisků. Poslední den Colours rozzářila po strop nabitou stage Reflexu KATEŘINA TUČKOVÁ, jedna z nejoblíbenějších tuzemských spisovatelek, autorka Vyhnání Gerty Schnirch či Žítkovských bohyň.
Kateřina Tučková před plným dvoupatrovým sálem zavzpomínala na svou prvotinu Montespaniáda a rozhovořila se o obsáhlé povídce pro chystanou sbírku nakladatelství Host; text předcházející noc po bezmála půlroční práci konečně dopsala a odevzdala: „Měl se odehrávat v meziválečných časech a popisovat život v Sudetech, v nějaké vybrané lokalitě. Kniha se pravděpodobně bude jmenovat Sudety, ztracený ráj a přispěje do ní více autorů. Ilustrovat ji má Jaromír 99.“
Veze kočárek, jako by vezla pytlík brambor
Spisovatelka se dříve věnovala kurátorování výstav, při tom psala a publikovala knížky, často vystupovala na besedách a autorských čteních u nás i v zahraničí. Jako matka dvou malých dětí už se rozhodla nesedět na více židlích. Během mateřské dovolené však pracovala, jak se svěřila třeba v knize Vlastní pokoje, v níž Jana Poncarová zkoumá podmínky psaní necelé dvacítky českých spisovatelek.
Své děti ale nešidila: „Vidím, jak přede mnou vznikají a formují se noví lidé, to je obrovská cennost. I jako spisovatelka té zkušenosti ještě využiju. Už teď ve svých předchozích knihách vidím, že mě mateřství, celá ta mentální transformace obohatí jako autorku, protože i některé své texty z dřívějška bych po zkušenosti mateřství napsala trošku jinak a trošku líp. Uvědomila jsem si to, když jsem nedávno četla úryvek z Vyhnání Gerty Schnirch. Hned v první kapitole, v prologu, vyháněná brněnská Němka Gerta Schnirch nastupuje strašný pochod s půlročním dítětem, které veze v kočárku. Neví, kam jde, nemá dostatek zásob, je vyháněna. Hlavou jí samozřejmě jdou ty nejhorší myšlenky, jestli nejdou na smrt a tak. A ta Gerta veze kočárek s dítětem, jako kdyby tam vezla pytlík brambor.“
Pořád otravuju nějakými otázkami
Ve Vlastních pokojích Jany Poncarové nakousla Kateřina Tučková i svoje pracovní rutiny. Je podobně jako třeba Karin Lednická typ badatelky, její práce na Bílé Vodě a předtím na Žítkovských bohyních byla vysloveně akademická, sedala v archivech a rešeršovala. Bojí se, že ji historici přesto občas napomenou, že něco přes všechnu snahu napsala špatně, že to neodpovídalo skutečnosti?
„To jeden ze základních momentů, se kterými bojuju. Nejprve já versus text, přesněji ten materiál, který jsem nashromáždila, abych byla schopna čelit osočení, že zkresluju historii. To se mi stává s těmi, kteří nesouhlasí s náhledem na nějaký dějinný moment, který nabízím. Třeba v případě Vyhnání Gerty Schnirch to byly hodně bouřlivé debaty, ale na to jsem připravená. S tím bojuju už ve fázi vzniku. Ověřuju si všechno několikrát, protože fantazie funguje nesmírně. Shromáždím materiál, pak ho od sebe odsunu, napojím na postavy, ony mi ožijí, nějak jednají… Už během shromažďování materiálu oslovuju profesionály, posílám jim pak text. Většinou se během mého bádání spřátelíme, protože je pořád otravuju nějakými otázkami. Takže si text potom docela rádi přečtou, aby věděli, jak to dopadlo.“
Gerta ve filmu a Kunderovo zhrození
Dále jsme mluvily mimo jiné o spisovatelčině Státní ceně za literaturu, o konkurenci mezi tuzemskými literáty nebo o adaptacích jejích románů. V květnu měla premiéru hra režiséra Michala Vajdičky Bílá Voda ve Stavovském divadle; může to být podobný úspěch, jaký měly Žítkovské bohyně v pojetí režiséra Doda Gombára, který je v roce 2014 začal hrát ve Zlínském městském divadle? Od února se Bílá Voda hraje i v Městském divadle Brno, v režii právě Doda Gombára a s hudbou Vladivojny La Chii. Ale jak je to s možným zfilmováním Žítkovských bohyň, které je ve hře už dlouhé roky? Než produkční společnosti Bionaut vypršela opce, vznikl scénář v několika verzích, ale podle produkce pořád nebyl dokonalý. Pak licenci koupil Negativ, který má práva i na zfilmování Vyhnání Gerty Schnirch. Alice Nellis prý napsala výborný scénář ještě před pandemií, ale nějak se to nehýbá… „Práva k Vyhnání Gerty Schnirch byla koupena hned po vydání knihy nebo docela záhy, v roce 2009. Uplynula spousta let… Teprve teď, zrovna když jsem jela na Colours, mi přistál v mailu scénář. Natáčet se má na podzim a na jaře, koncem příštího roku přijde třídílná televizní minisérie.“
Hry i scénáře může Kateřina Tučková poznámkovat, ale velké zásahy prý neprovádí. „Pokud se mi nestane něco takového jako Milanu Kunderovi. Když viděl Nesnesitelnou lehkost bytí (v podání režiséra Philipa Kaufmana, pozn. aut.), tak se natolik zhrozil, že už nikdy nikomu nic nedovolil. Dokud se mi něco takto hraničního nestane, vnímám filmy a hry jako umělecký výstup někoho jiného. Od toho pomyslného dítěte se citově odpoutám, ono už si žije svůj vlastní život.“
A jak to vypadá s autorčiným chystaným románem, na nějž snad čtenáři nebudou čekat deset let jako na Bílou Vodu? „Mám nasbíraný materiál ke dvěma knihám; to šlo dělat, načítat a shromažďovat věci. Teď jde o to, jestli si vydobudu čas na psaní. Šest hodin v kuse to musí být nejméně. A člověk se tomu potom musí věnovat každý den.“
