Karel Zich pocházel z prostředí, kde se hudba a kultura jako takové pěstovaly měrou vrchovatou. Dědeček Otakar Zich byl významným estetikem a hudebním skladatelem. Praprastrýc, barytonista Josef Paleček, se stal historicky prvním sedlákem Krušinou v Prodané nevěstě. Dědeček z maminčiny strany Karel Moravec, violista Ševčíkova-Lhotského kvarteta, studoval u Otakara Ševčíka společně s Janem Kubelíkem. Kubelíkův syn Rafael byl ostatně ve vinohradské vile Zichových častým hostem.
„U nás se každý týden hrála komorní muzika,“ dosvědčuje sestra Karla Zicha, paní profesorka Marie Bořek-Dohalská. „Chodili k nám význační kumštýři a babička – maminčina matka – uměla nazpaměť všechny opery. Když jsem měla poprvé jít na Rusalku, nádherným hlasem mi ji celou přezpívala. V opeře jsem pak žasla: propánakrále, princ je falešnej, tlustej, Rusalka nevytáhne árii o měsíčku… Díky babičce jsem to dovedla rozpoznat, i když jsem byla ještě malá. A stejně vzdělávala Karlíka.“
Pusťte mi Elvise!
Karel Zich přišel na svět 10. června 1949, na sedmé výročí vypálení Lidic. Coby nejmladší ze tří sourozenců se v rodině vymykal. Marie se odmala musela dobře učit a být ukázněná (později se na pražské Univerzitě Karlově stane uznávanou kapacitou přes francouzskou fonetiku a verbální komunikaci). Prostřední Otakar Zich, Karlův starší brácha, se naopak vůbec snažit nemusel, protože mu všechno šlo úplně samo, včetně hraní na housle. Karel Zich byl také ohromně nadaný, přece jen však měl pověst pěkného kvítka.
„Chodil v takovém ošoupaném zimníčku, nenápadný, ale byl u všeho, co se semlelo,“ vypráví sestra Marie. „Jednou například maminka slyšela ze školy naproti hlášení: ,Žádáme důrazně rodiče, aby nedovolovali dětem nosit do školy zbraně.‘ Máma se pokřižovala, no těbůh – kluci a já jsme totiž dostali k Vánocům vzduchovku! Měla přijít do školy, a hlavně se zastavit na policejní stanici, protože Kulíšek (tak jsme Karlovi říkali) si vzal vzduchovku do školy i s těmi kovovými špuntíky, které sice nemohly nikoho zranit, jenže jeho nenapadlo nic lepšího než střílet po pomocnici Veřejné bezpečnosti. Tak máma musela jít na policii; každého oslovovala ,pane majore‘ a slibovala, že se to nebude opakovat.“
Sám Karel se v dospělosti svým vylomeninám podivoval. „Byly doby, kdy moc nechybělo, stačilo slovo a už jsem mu ji bouchnul. Byl jsem taky menší, musel jsem se víc snažit. Dělalo mi dobře, když jsem přepral někoho, kdo byl silnější nebo měl pověst rváče. Dost jsem nesnášel, když někdo někoho zesměšňoval, zvlášť někoho, kdo byl slabší. Nebo kvůli holkám, i když to zrovna nebyly moje holky. Když jsem dostal facku, okamžitě jsem ji vrátil. Teď by mě to vůbec nenapadlo.“
K populární hudbě přivedla Otu a Karla jejich maminka Milada Zichová, poměrně moderní dáma. „To Miláda jim koupila paličky a začala s nimi vytloukat jakýsi rock’n’roll,“ vyslovuje po rodinném způsobu dlouhé A ve tchynině jménu vdova po Karlovu starším bratrovi Dagmar. „Nejednou k nám přišla na kafe a prosila: ,Pusťte mi Elvise!‘ Prý ji to vytáhlo z nejhoršího, když jí krátce po sobě zemřeli oba rodiče.“
Posedlý muzikou
Pro Karla byl jeho o čtyři roky starší brácha vzorem. Právě on ho dovedl ke kytaře, ačkoliv sám byl hlavně houslista. Půjčoval mu elpíčka, naučil ho poslouchat Radio Luxembourg. Později mu nechal poslat z Ameriky desky Elvise a Jerryho Leeho Lewise… Mimochodem, málokdo ví, že Karel Zich ještě více než Elvise Presleyho, k němuž bývá přirovnáván, miloval Lewisovo řádění na klávesách – a sám také uměl výborně na piano. Později se bratři, pokud jde o hudební vkus, v lecčem neshodli. Jisté ale je, že se Karel s Otakarem měli rádi. „Karel staršího bratra uznával a pro Otu byl Kája milovaný bráška, kterého se zastával, nedal na něj dopustit a chránil ho,“ uzavírá Dagmar.
Ota Zich také seznámil svého bratra Káju s dalším Vinohraďákem – Michalem Prokopem. Ten se svým spolužákem Pavlem Křížkem ze školy na dnešním náměstí Jiřího z Lobkovic (tehdejším Čapajeváku) zakládal první verzi skupiny, která se časem proslaví pod názvem Framus Five. Zpívat se mu tehdy ještě nechtělo, a tak hledal někoho, kdo by tu nevděčnou práci dělal za něj. „Karel Zich byl o tři roky mladší, přímo na škole jsme o sobě ještě moc nevěděli,“ vysvětluje Michal Prokop po letech. „Tenkrát mu bylo asi patnáct, na nás byl strašně mladý. Blíž nám byl jeho starší bratr Ota, který nám ho také dohodil. Povídá: ,Hele, já mám bráchu a ten výborně hraje na piano, kytaru, zpívá… Já ho přivedu!‘“
V zárodečné sestavě Framusu si Karel poprvé vyzkoušel, jaké to je, stát na pódiu. „S Karlem u mikrofonu jsme absolvovali pár tancovačkových vystoupení,“ vzpomíná Prokop. „Vybavuju si hlavně náš první koncert v Lucerně, byl to maturitní ples, už nevím, které školy. On už tehdy zpíval v zásadě stejně, jak ho známe z pozdější doby. Byl velký fanda Elvise Presleyho a věci z jeho repertoáru nacvičil i s námi. Já měl v té době na starost sólovou kytaru. Asi po půl roce se naše cesty rozešly, protože jsme čím dál víc inklinovali k jazzem ovlivněnému rhythm’n’blues, což nebyla Karlova parketa.“
O Karlově osobní motivaci, respektive odhodlání stůj co stůj se prosadit, se dozvídáme mnoho zajímavého v jednom z prvních velkých rozhovorů, který poskytl na startu své sólové dráhy v roce 1974. Zde mimo jiné říká: „Když mi bylo sedmnáct, trpěl jsem chronickými angínami, pak jsem měl něco s krví a s játry, ležel jsem dlouho v nemocnici, pořád jsem hubnul. Mě to tenkrát strašně vzalo. Do toho se zamotaly i další maléry, chodil jsem s holkou, miloval jsem ji, a když to bylo úplně maximální, ona umřela. To všechno dohromady způsobilo nějaký předěl, těžko vám vysvětlím, co se se mnou stalo, ale změnil jsem se, zvážněl. Když zažijete situace, ve kterých si říkáte, jestli by nebylo lepší nebýt, tak vás to poznamená. Až potom jsem si uvědomil, co mi vlastně pomohlo: jak strašně důležité je mít o něco hluboký, opravdový zájem – u mě to byla muzika, kterou jsem byl posedlý.“
Od sportu ke Spirituálům
Všichni kluci Zichovi – a to platí dodnes – zuřivě sportovali. „Jsem soutěživý typ,“ svěřil se Karel jen rok před svým předčasným skonem. „Mám příjemný pocit, když zahraju dobrý volej nebo překonám několik desítek kilometrů. A dává mi to hodně i psychicky. Všechno se pak dělá líp.“
Třeba by Zich nakonec udělal slušnou sportovní kariéru. Ale osud to vyřešil za něj. „V devatenácti mi prasklo jedno koleno, ve dvaceti druhé, bylo po atletice, gymnastice, se sportem jsem se musel rozloučit. Že ze mě nebude olympijský vítěz, by mně tak nevadilo. Ale představa, že od dvaceti si už pořádně nezalyžuju nebo nezahraju fotbal, není moc příjemná. Zároveň to ale bylo cosi jako vysvobození, protože ty zájmy o sport a o muziku se tloukly a nešly dohromady.“
V roce 1969, kdy po celém Československu vypukly studentské stávky, došlo v Karlově životě k zásadnímu setkání s Jiřím Tichotou, uměleckým šéfem skupiny Spirituál kvintet. Na půdě Karlovy univerzity to vřelo, mladí lidé tu zůstávali přes noc. „Z každé fakulty na ně měl někdo oficiálně dohlížet a za naši katedru jsem byl do hlavní budovy poslán já – ten nejmladší,“ usmívá se doktor Tichota, tehdejší „asák“ na hudební vědě. „No, a jelikož mi bylo jasné, jak to bude probíhat a že tam budeme mít dlouhou chvíli, vzal jsem s sebou kytaru.“
Po nějaké době, kdy se studenti se svými asistenty všelijak snažili zabavit, si Jiří Tichota všiml, že všude, kde se hraje a zpívá, je tenhle mládenec, kterého neznal. „Za nějakou chvíli ke mně přišel, řekl mi, že se jmenuje Karel Zich a jestli bych mu kytaru půjčil.“ Karel byl po profesorovi Otakaru Zichovi a sestře Marii už třetím z rodu Zichů, jenž na „Karlovce“ působil. Docházel na estetiku a sociologii a nakonec to dotáhl až na doktora filozofie (kromě toho, že tři roky studoval kompozici na pražské Státní konzervatoři).
„Muzikantsky na mě udělal ohromný dojem,“ pokračuje Tichota. „Hrál ty své rock’n’rolly a zpíval jako Elvis. Také mě překvapilo, že zná Spirituál kvintet, který v roce 1968 de facto skončil, protože nám hned tři členové zůstali v zahraničí. Když jsem ho tak poslouchal a příjemně s ním probděl noc, napadlo mě, že by byl možná pro naši kapelu ten pravý. Zeptal jsem se ho: ,Nechtěl by sis s námi třeba zahrát?‘ A on, že moc rád. Ale – a to bylo už během té stávky – řekl, že mě chce upozornit, že by jednou rád zkusil sólovou kariéru. Od samého začátku jsme tedy věděli, že s námi bude hrát jen do té doby, než se rozhodne jít dál.“
První dvanáctka v Čechách
Jejich společná práce začala na jaře roku 1970 – jen několik měsíců poté, co si s Karlem plácli. Spirituál kvintet měl přispět několika písněmi na desku Písně amerického západu, kde dále účinkovaly kapely Greenhorns a White Stars. Jiří Tichota přidělil Karlovi dvě sóla: v písních Kovbojův nářek (slavné Laredo) a Doney Gal. To bylo poprvé, co se Zich ocitl v nahrávacím studiu. Rok nato vzniklo EP s coververzí balady In The Ghetto z repertoáru Elvise Presleyho, kterou Spirituál kvintet nazval Ghetto a na nátlak shora pak upravil na Černošský ghetto. Tady už Zich nezapomenutelným způsobem hraje na dvanáctistrunnou kytaru – nástroj, který je s ním nerozlučně spjat.
Příběh o tom, jak se zpěvák ke své dvanáctistrunce dostal, Jiří Tichota ještě nikomu nevyprávěl: „Při jednom představení v divadélku Ateliér (nyní divadlo Ypsilon) jsme říkali: ,Teď vám Karel zahraje americkou lidovou, my ji známe z originálu, kde se ozývá nástroj, který tady u nás bohužel není k dostání. Víme jen, že má dvakrát tolik strun než normální kytara a zní krásně, jako zvon.‘ Asi za čtrnáct dní nebo za měsíc se na dalším koncertě přihnali na pódium dva mládenci s kytarou zabalenou v papíru a oznámili nám: ,Tohle pro vás vyrobili naši kolegové v Lubech u Chebu.‘ Ve volném čase a zadarmo nám udělali opravdovou dvanáctku! Já jsem ji hned ten večer popadl a povídám: ,To je tady pro Karla.‘ On se na ni velmi rychle naučil a měsíc nato už s ní nahrával Dým, jen dým. Myslím, že to byla vůbec první dvanáctistrunka v Čechách!“
Karel Zich opustil Spirituál kvintet po necelých pěti letech. Jak předem avizoval, rozhodl se vyzkoušet dráhu sólového zpěváka. Předtím ještě stihl svým výkonem okořenit první dlouhohrající desku Spirituál kvintetu Písničky z roku raz dva, která vyšla roku 1973. O rok později si založil vlastní skupinu Flop, s níž potom natočil 50 singlů a patnáct alb. To už byl jiný Zich – hvězda československého středního proudu, poněkud nevyrovnaně balancující mezi polohou folkbluesového kytaristy a mediálním obrazem popíkáře se vším všudy. Hity jako Paráda, Máš chuť majoránky, Alenka v říši divů nebo Mosty (duet s Lenkou Filipovou) mu přinesly na domácí poměry opravdu obří popularitu – ale za jakou cenu?
„Ten jejich popík mě moc nebavil,“ říká otevřeně Zichova první žena Nataša. „Karel se ale vždycky identifikoval s tím, pro co se rozhodl, a pokud snad měl pochybnosti, nedával je najevo. Kritiku nepřipouštěl a se svou kapelou, po které nejspíš dlouho toužil, byl absolutně spokojený.“ Hudební kritik Jiří Černý to formuluje ještě ostřeji: „Karel Zich se nikdy nedovedl rozhodnout, co obětovat. Respektive, lásku k rock’n’rollu a blues obětoval honbě za popularitou, a tudíž také za kšefty.“
V jednom se však absolutně všichni, kdo Karla Zicha znali, shodují: ať už dělal se svou kariérou cokoliv a měl jakékoliv vady, byl to nesmírně pozitivní, pohodový člověk. Skvělý táta, obětavý a ze své podstaty nezištně hodný. Klidně svezl domů autem neznámou babičku, jež se na chodníku táhla s těžkým nákupem. Ochotně se bavil s každým, koho potkal na ulici, rok co rok chodil do Motola hrát na Štědrý den onkologickým pacientům. „Měl ohromný smysl pro humor, cítil se dobře v partě a také uměl party vytvářet,“ přitakává Jiří Černý. „Nikdy se nehandrkoval o peníze. Když se rozhodovalo, kdo bude řídit cestou na koncert a v noci pak rozveze ostatní po Praze, Karel, který byl z celé skupiny nejslavnější, se sám nabídl a tu černou práci dělal.“
Slušný člověk v neslušné době
O to více Natašu zkraje osmdesátých let překvapilo, že její muž – jako jeden z mála českých zpěváků – vstoupil do KSČ. Dozvěděla se to náhodou, Karel to neřekl ani svým nejbližším. „Musel zajistit rodinu, a navíc měl hrozně rád muziku, to je, myslím, hodně silný důvod,“ soudí Zichova dcera Adéla. „Představa, že by šel dělat něco jiného, pro něj asi byla nesnesitelná. Vím, že mi říkal, že kromě komunistů ho lanařili i estébáci. Věděl, že to nepřichází v úvahu. Že kdyby podepsal, už nikdy by se svému tátovi nemohl podívat do očí. Zřejmě byl přesvědčený, že když vstoupí do strany, dá mu StB pokoj.“
Po revoluci se Zichovi tento krok vymstil. Když zájem o jeho sólové koncerty opadl a on se znovu přidal ke Spirituál kvintetu, chodily Jiřímu Tichotovi dopisy, ať s ním nespolupracuje. „Dost mě to štvalo,“ přiznává Tichota. „Karel nezpíval oslavné písničky na stranu, nikomu neškodil, nikoho nevytlačoval. Tak co to bylo za ostudu? To bych se musel přestat stýkat s celou řadou lidí, kterých jsem si vážil: se svými profesory, kolegy, osobnostmi, z nichž mnohé patřily k hlavním aktérům listopadového převratu.“
O Zichově chování za normalizace podává výmluvné svědectví režimem nemilovaný písničkář Vladimír Merta, kterého populární zpěvák vytáhl z bryndy při takzvaných přehrávkách před rekvalifikační komisí. „Zkoušel jsem všechno, zajódlovat, zascatovat, zarenesančnit,“ říká Merta. „Když jsem se chtěl zvednout a jít domů, stoupal jsem po neosvětleném schodišti. Musel jsem minout bar, kde se ležérně rozvaloval skvělý swingař Hála. ,Hele, kdo to tam dole huláká?‘ zeptal se. Někdo mě vtáhnul dovnitř, asi Tichota, nebo Zich? Říkalo se o něm, že to je slušný člověk, vnuk Otakara Zicha, prvního teoretika české hudby. Nebyl jsem si jist, jak se k němu mám chovat. Neseděl tu asi jen tak, dával majzla, aby se na něj nelepil žádný komisař, asi si přišel jenom zapařit… Jako člen komise moc nevypadal. Znal jsem ho spíš z televize, na Spirituál už jsme tehdy nechodili. Stoupnul jsem si do slušnostního předklonu a čekal verdikt. ,Merta, ten je v pořádku, dvě vysoký, intelektuál, super kytarista, v jeho oboru je úplně stejně dobrej jako tady my všichni…,‘ zkusil to Karel a po straně na mě pomrkával. Komisi to stačilo. Přiklepli mi spodní hranici druhé třídy s podmínkou, že si tedy doplním odborné vzdělání. ,Rychle vypadni, než si to někdo z nich rozmyslí,‘ vyprovodil mě Karel až na ulici.“
Časovaná bomba
Samotný fakt, že tak velká star dokázala po roce 1989 bez problémů znovu zaplout do souboru jako jeden z řadových členů, je obdivuhodný a na naší hudební scéně asi nemá obdoby. Zichův comeback v rámci Spirituál kvintetu začal famózní deskou Rajská zahrada z roku 1992 a pokračoval po celý zbytek dekády. Roku 1999 natočil Zich pozoruhodnou sólovou desku Já ti zpívám, která jako by signalizovala, že se nadechuje k něčemu většímu a jinému, že nabral nový vítr. Bohužel, nečekaná nehoda při prázdninovém ponoru u pobřeží Korsiky tuto šanci překazila.
Přivolaný lékař konstatoval, že smrt nastala v důsledku infarktu. Spekulovalo se o bolestech páteře, nemocném srdci… „Patolog, který ho pitval, nám řekl, že v sobě Karel nosil časovanou bombu,“ sděluje zpěvákova druhá žena Jana Zichová, jež ho na osudné dovolené v červenci 2004 doprovázela. „Kdyby se to stalo dnes, určitě by mu udělali zátěžový test. A třeba by se na něco přišlo. Ale když se člověk podívá na hrobku Zichů, zjistí, že všichni chlapi z jejich rodu se dožili přibližně té pětapadesátky. Takže to asi měl dané.“
 odešel naprosto nečekaně pouhý měsíc po svých pětapadesátých narozeninách – ve chvíli, kdy se nadechoval k dalším písničkám a deskám. Coby člen skupiny Spirituál kvintet byl všemi milován, jako sólista se vrátil roku 1999 se zajímavým albem Já ti zpívám. „Po delší době mám velkou chuť do komponování,“ řekl v rozhovoru krátce před smrtí. Kdo ví, co by bylo, nebýt té nešťastné dovolené.){kind=link}