Myšlenka, že židovský stát musel nadobro zešílet, se i dříve objevovala v expertních komentářích pojednávajících o podivných krocích Netanjahuovy vlády. Avšak zatímco dříve se ta diagnóza vztahovala k zarážejícím jednotlivým opatřením, kupříkladu k „páchání zločinů proti lidskosti“ během trestné výpravy v Pásmu Gazy, nyní je tímto termínem často označována celá politika a asertivní chování Státu Izrael. I když západní vojenští experti uznávají důležitost likvidace celého vedení teroristických organizací regionu, způsob dosažení výsledku se jim většinou nelíbí. Chybí v něm totiž silná liberální a humanistická komponenta. Veřejnost má pocit, že svými činy přibližuje Izrael povážlivý zlom nejen v této válce, ale v dějinách celého regionu. Proto se tisk plní alarmujícími titulky typu Zešílevší Židé jsou ochotni spálit na popel celý Blízký východ! Pochází to sice z ruského informačního prostředí, avšak každý z vás asi někdy potkal podobný názor také ve vyjádřeních západních autorů.
Ne že by se evropští a američtí přátelé židovského státu nesnažili přivést svého spojence k rozumu. Prakticky pokaždé zahrnovali izraelskou vládu dobrými radami a příklady toho, jak se má v podobných situacích chovat civilizovaný stát. Nic naplat, nikdo v Jeruzalémě je nechtěl vyslyšet. O Evropě ani nemluvím, tam se z toho stal takřka povinný úřední postoj podporovaný uvědomělou širokou veřejností. Ale o racionalizaci izraelského chování nejvíc ze všeho usilovali činitelé americké pokrokové administrativy. Prakticky každý nerozumný krok Izraelců vyvolal umravňující odsudek Bílého domu a přátelské doporučení, jak je to správné. Dobromyslové je většinou nabádali k zastavení palby, stažení na původní postavení a k zahájení jednání. Radili být vstřícnější k požadavkům teroristů, ježto jejich ideje jsou stejně nezničitelné.
Prezident Biden důsledně varoval Izraelce před zahájením odvetného tažení v Pásmu Gazy, pak před obsazením hraničních přechodů na jihu, pak před vstupem do utečeneckých táborů, kde našli útočiště velitele teroristů, před okupací Filadelfského koridoru. Před vpádem do Libanonu je také vážně varoval, i když v obecné poloze uznával jejich právo na odvetu. Přál si, jako ostatně i evropští lídři, aby odveta byla co nejuctivější a Palestince nebolela, nejlépe symbolická, jakože ty, ty, ty. Nic nezabíralo, dobré rady Izraelci ignorovali a přátelé Židů nakonec museli konstatovat, že nad chováním svého spojence naprosto ztratili kontrolu. Nejspíš zešílel.
Mluvčí Bílého domu si postěžoval, že ministr obrany Galant nekomunikoval s kolegou Austinem před útokem na Bejrút a sdělil mu to až poté, co byla operace zahájena. Z prostředí evropských diplomatů se dozvídáme, že: „Vyvíjíme největší možný tlak na Židy s cílem donutit je k zastavení palby, ale zdá se, že žádná síla už nemůže Izrael zastavit.“ Zato íránští blogeři píšou duchovnímu vůdci Peršanů a jeho vládě: „Gratulujeme, dokázali jste Izraelce pořádně naštvat!“
Povážlivě se změnila také rétorika v samotném Izraeli. Zatímco ještě nedávno se donekonečna opakovaly věty o tom, že čas pro diplomatické řešení pomalu vypršel, všichni Izraelci, premiérem počínaje a náčelníkem Generálního štábu konče, místo výmluv a slibů začali mluvit s dobrodinci jazykem podrážděným až hrubým. Kdybychom potřebovali příklady izraelského okatého přehlížení doporučení západních rádců, můžeme uvést ten nedávný: na pozadí probíhajících jednání o zastavení palby Izraelci zlikvidovali šejcha Nasralláha i s celým jeho štábem a pucfleky. Biden před tím rozhodně varoval.
Co se tedy přihodilo a co se dá očekávat příště? Nikdo nepochyboval ani dříve o síle a schopnostech izraelské branné moci – jediné vskutku lidové armády západního světa. Ale po desetiletí se zdála být jaksi krotká, dbající na všechna pravidla slušného chování. Trochu připomínala řádného občana, který přepaden bandou pouličních chuligánů se přece jen snaží zachovávat bonton, a než odpoví na facku ránou, vždycky se slušně optá: Dovolíte? Jako by zkušený bojovník MMA se tak trochu styděl vložit se do boje s celým nasazením a zuřivostí.
I v případě likvidace Fuáda Šukra, náčelníka generálního štábu Hizballáhu, i při nanebevzetí předáka Hamásu Ismaila anijHaniji v Teheránu se přece jen zdálo, že Židé hrají podle pravidel, které jim stanovili jiní, jejich přátelé a nepřátelé. Leč několik posledních dnů ukázalo, že pokud někdo takového bijce opravdu naštve, pak je schopen mlátit hlava nehlava, zuřivě a vztekle, na solár a pod pás a nehledět přitom na doprovodné mravoučné okřiky pozorovatelů. Izrael se stal postrachem regionu, jakýmsi šerifem, se kterým si není radno zahrávat. Pro ránu nejde daleko! Poprvé za mnoho desetiletí převzal Izrael iniciativu do vlastních rukou. A v nepřátelských řadách propukla opravdová panika. Jako biblický Samson válčí najednou s houfem nepřátelských sousedů. A světe, div se! Židovský stát najednou získal mnoho nečekaných příznivců, i když neoficiálních. Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, všichni napjatě čekají na způsob, jakým židovský stát vytrestá Peršany za raketový útok. Lidé v Libanonu, v Sýrii, v Iráku, kteří se po léta cítili být utlačováni a ponižováni Íránem, začali mezi sebou mluvit o Izraeli jako o obránci blízkovýchodního regionu! Protože Izraelci včas zešíleli…
