Institut Nobelovy ceny založil ve své poslední vůli švédský podnikatel a vynálezce dynamitu Alfred Nobel. Jeho největší vynález má i mírové využití, největší množství ho ale odebírají armády a Nobel nechtěl, aby bylo jeho jméno na věčné časy spojováno s výbuchy a oběťmi válek. Před smrtí proto odkázal část svého jmění nadaci a nařídil, aby každý rok vyhlásila jméno člověka, který v uplynulém období nejvíce přispěl lidskému poznání ve fyzice, chemii, lékařství a mírovému hnutí. Nobelova cena je patrně nejprestižnějším vyznamenáním, kterého se může člověk dočkat. V historii se ale přesto vyskytlo několik případů, kdy cena nebyla převzata, nebo ji dokonce laureát odmítl.
Prestiž Nobelovy ceny závisí ve velké míře na faktu, že je udělovaná soukromou nadací, pravidla jsou neměnná a není proti nim odvolání. Cenu například může získat maximálně tříčlenný tým, ve výjimečných případech celá instituce, nemůže být udělena posmrtně a nemůže být ani odebrána. Navržené kandidáty posuzuje několik poradních sborů. Švédská Královská akademie věd rozhoduje o cenách za fyziku a chemii. Laureáta ceny za lékařství vybírá komise stockholmské lékařské univerzity Karolinska Institutet a cena za mír je v kompetenci pětičlenného týmu voleného norským parlamentem (Nobel se tak rozhodl proto, že Norsko nemá na rozdíl od Švédska sklony k válčení). Trochu výjimkou je v sérii Nobelových cen cena za ekonomii. Udělovat se začala až v roce 1968 a nespadá pod Nobelův institut – uděluje ji švédská centrální banka Sveriges Riksbank.
První Nobelovy ceny byly rozdány v roce 1901 a s výjimkou válečných let 1914–1918 a 1939–1945 se udělují každý rok. Pojí se k nim mnoho fám, kontroverzí i dobrodružných historek. Když například v roce 1940 obsadili nacisté Kodaň, propašovali dva židovští fyzikové Max von Laue a James Franck s nasazením života své medaile do laboratoře institutu Nielse Bohra. Chemik Georgy de Hevesy je zde rozpustil v kyselině a nechal nádobu s roztokem stát všem na očích na polici ve skladu. Po válce pak zlato opět vysrážel a poslal do Nobelova institutu k novému vyražení.
Jak je vidět, Nobelova cena představuje pro laureáty mnoho a jsou pro její záchranu ochotni riskovat život. Existují ale i případy, kdy si ji nominovaný člověk nepřevzal, nebo dokonce ocenění odmítl. Jeden z takových případů se odehrál přesně před 60 lety, kdy Institut nominoval na cenu za literaturu francouzského spisovatele a filozofa Jeana-Paula Sartrea. Sartre se ve své filozofii hluboce zabýval smyslem a účelem literatury a považoval ji za nástroj formování pozitivního vývoje společnosti. Nobelovu cenu nezavrhoval, cítil ale, že je udělována, jak sám říkal, „západním spisovatelům a východním rebelům“. Domníval se proto, že pokud by cenu přijal, začali by čtenáři jeho literární tvorbu vnímat v kontextu jisté kategorie, čemuž se vehementně bránil. Nobelovské komisi dokonce napsal dopis, že si nepřeje být nominován, jeho protest se ale minul účinkem. Sartre se proto rozhodl cenu nepřevzít. Prohlásil, že pokud by byl nominován během francouzské imperialistické války v Alžíru, cenu by přijal, protože by publicita přitáhla k jím kritizovanému konfliktu pozornost. V roce 1964 by z něj ale nálepka laureáta udělala zboží, instituci a apolitickou komoditu.
Jean-Paul Sartre nebyl jediným laureátem, který si Nobelovu cenu nepřevzal. Důvody k odmítnutí byly různé.
