Na stole máte knihu Petra Čorneje o Janu Žižkovi. Je to kvůli tomu, že se zajímáte o historii, nebo se od slavného husitského válečníka může současný voják také něco přiučit?

Učit se z minulosti má smysl, ne nadarmo se říká, že není nic nového pod sluncem. Historie mě chytila už na základní škole. Nebyl jsem sice dobrý žák ani student, nejsem studijní typ, ale dějepis byl jediný předmět, který mě bavil, tedy kromě tělocviku. Nejvíc mě zajímal středověk: zejména období husitských válek a potom – jak jinak – první světová válka, vznik Československa a druhá světová válka. Asi deset patnáct let jsem se ale nemohl dívat na knížky a snímky, které se týkaly doby Mnichova a kapitulace Československa.

Proč?

Vysloveně mě iritovalo, že jsme se tehdy vzdali, bez odporu přijali mnichovský diktát. Pořád jsem přesvědčený, že kdybychom nekapitulovali a bojovali, tak máme jako Češi jiný charakter.

Co vám o husitech říkali na střední vojenské škole v Martině?

Tak to si vůbec nepamatuji. Je možné, že nám vyučující něco vykládal, nic z toho mi však v paměti neutkvělo. Na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově jsme o husitech nepřekvapivě poslouchali samé jalové plky v duchu marxismu-leninismu. Řekl bych, že mou generaci si přívrženci kalicha získali už na základní škole. Četli jsme Proti všem od Jiráska, prožívali Vávrovu trilogii, nevnímali jsme, jak je poplatná době. Jan Žižka byl pro nás nezpochybnitelný kladný hrdina. Jako kluk jsem nepřemítal o tom, že nic není černobílé. Se třídou jsme jezdili na výlety spjaté s husitstvím – například o bitvě u Domažlic, z níž se křižáci dali na úprk před husitským vojskem pod velením Prokopa Holého, jsme si povídali přímo v místech, kde se vše odehrálo. Samozřejmě jsme byli také na pražském Vítkově, kde Žižka v důležité bitvě porazil rakouské a míšeňské křižáky. Pochopitelně jsme navštívili Maroldovo panoráma Bitva u Lipan. Nejen pro kluky to byl tehdy nezapomenutelný zážitek. V roce 2004 jsme o způsobu boje husitů debatovali i na Com­mand and General Staff College v americkém Kansasu, kde jsem rok ­studoval.

To je slavná vysoká škola s dlouhou tradicí a významnými absol­venty – patří mezi ně například Dwight Eisenhower, George Marshall, George Patton nebo Norman Schwarzkopf. Co jste se tam o husitech dozvěděl?

Zabývali jsme se jejich vojenskou taktikou. Na Command and General Staff College jsme měli každý týden v rozvrhu také dvě hodiny vojenské historie. V nich jsme probírali, jak probíhaly jednotlivé války, věnovali se dobovým taktickým činnostem. Ve středověku jsme se dostali k tomu, jak husité využívali vozovou hradbu. Traduje se, že ji stvořil Žižka, jenomže tomu tak není. Dle všeho ji vymyslel už o několik let dřív Konrad Kyeser. Žižka ji však dovedl k dokonalosti, z vojenského hlediska z ní vytěžil maximum. Nadšenci i historici se dodnes přou o to, jak přesně vozy vypadaly, jak měly vysoká kola. Rozhodně se nejednalo o nějaké žebřiňáky, byly to bytelné „krabice“. Díky pohyblivé oji mohli boží bojovníci stavět vozovou hradbu do různých formací. Oproti křižáckým vojskům, jež upřednostňovala útok jezdectvem, husité výrazně spoléhali na palné zbraně, v té době to vůbec nebylo běžné. Kališníci čekali na útok, mezi vozy měli bombardy, tedy těžká děla a tarasnice. S velkým úspěchem používali ruční palné zbraně – píšťaly a hákovnice. Není bez zajímavosti, že české slovo píšťala dalo název pistoli. Střelba z píšťal sice nebyla moc přesná, její účinek, a nejen psychologický, byl přesto značný. Umíte si asi představit, co dokáže splašený kůň. Pod vozy se za pavézami kryli střelci z kuší, přesně mířili také lučištníci. Vozová hradba, palné zbraně a vysoká bojová morálka dělaly z husitů obávané bojovníky. Dokázali zachytit první nápor útoku a prchající nepřátele pak pronásledovali. Žižka poprvé prokazatelně použil vozovou hradbu na přelomu let 1419 a 1420 u Nekmíře.

Obhajoval jste v diskusi na škole husity?

Probírali jsme věcně jejich vojenskou taktiku, nehodnotilo se, zda bojovali za správnou věc.

Kdo podle vás byl Jan Žižka?

Byl to velmi zkušený a schopný voják, ovládal vojenskou taktiku. Není divu, od svého raného mladí se zabýval de facto jenom bojem. Mnoho věcí o něm nevíme nebo se pouze domníváme. Na více než dvacet let totiž doslova zmizel z precizních jihočeských záznamů. Není pochyb o tom, že byl žoldnéř a zúčastnil se mnoha střetů. Sto let po Žižkově smrti se objevují zmínky, že například bojoval v roce 1396 u Nikopole, kde osmanští Turci drtivě porazili křižáckou výpravu, z níž se zachránila jen hrstka včetně Zikmunda Lucemburského. Dobové prameny, potažmo výplatnice žoldnéřů však o Žižkově účasti v této bitvě mlčí. Jisté je, že se mnohokrát ocitl na hraně a za hranou zákona – když vypověděl nepřátelství pánovi z Rožmberka a když se připojil k ozbrojené skupině Matěje Vůdce. Matěje a další lapky pověsili, Žižkovi udělil Václav IV. amnestii v plném rozsahu. Král omilostnil muže, nižšího šlechtice, jehož skutky bohatě stačily na šibenici. Loupil, neváhal zabít, unášet a vymáhat výkupné. Ze sympatií, pro Žižkovo hezké oko to panovník jistě nedělal. Zeman z Trocnova, kde už mu nepatřil ani ten lán, co získal věnem, musel mít mocného přímluvce a ten zase musel mít pádný důvod, proč Žižku dostat na svobodu. Jediné, co mě napadá, je skutečnost, že Žižka se jako voják vymykal, a stálo za to, mít ho ve svých službách. V roce 1410 se podle všeho zúčastnil po boku Jana Sokola z Lamberka bitvy u Grunwaldu proti řádu německých rytířů, jako žoldnéř bojoval v Pobaltí a pak se stal členem stráže Václava IV. Do okamžiku, než vypukly husitské bouře, však zůstává plno neznámých. Od první pražské defenestrace až do své smrti byl však Žižka všem na očích a v čele zástupů. Byl horlivý bojovník, který chtěl prosadit Boží zákon a odčinit svoje smrtelné hříchy.

Setkal se s Janem Husem?

No to bych taky rád věděl. Není to vyloučené, ovšem není to nijak doložené. Záleží na tom, jestli se do Prahy vrátil z Pobaltí dřív, než se Hus uchýlil do ústraní. O desítky let později se píše, že Žižka doprovázel královnu Žofii na Husova kázání, ale kdo ví. Přání otcem myšlenky je zrovna v Žižkově případě dost časté. Jisté ovšem je, že se z Žižky stal hluboce věřící člověk, přijal za své Husovo učení. Boží zákon však prosazoval se zbraní v ruce. Považoval to za správné, vždyť Jozue i další hrdinové ze Starého zákona taky s nepřáteli nakládali tvrdě. Petr Chelčický s nelítostným prosazováním kalicha nesouhlasil, byl zastánce výhradně duchovního boje. Husův přítel a následovník Jakoubek ze Stříbra se navíc pohoršoval nad tím, že mezi božími bojovníky jsou také ženy a výrostci. Válčení bylo výsadou mužů, nebylo obvyklé, aby ženy bojovaly v první linii a nahrazovaly nedostatek mužských bojovníků. Zpočátku to muselo být překvapivé i pro protivníka, že se mu postavila žena s úmyslem poslat ho do horoucích pekel. Než se z údivu vzpamatoval, už možná jednu schytal cepem. Tehdejší husitské vojsko mělo jinou strukturu, nenajímalo žoldnéře.

Žižka žádnou bitvu neprohrál a v deseti zvítězil – u Nekmíře, u Sudoměře, na Vítkově, u Malého Boru, u Kutné Hory, u Německého Brodu, u Hořic, u Strauchova dvora, u České Skalice a u Malešova. V šesti bitvách přitom už svým bojovníkům velel slepý nebo se zbytky zraku. Je v historii jiný takový válečník?

Nevím o tom. Vojevůdců, kteří neprohráli žádnou bitvu, je několik, ale nevím o tom, že by ně­koho jiného navíc limitovala ztráta ­zraku.

Žižka se jako vojevůdce proslavil až před šedesátkou, tedy ve věku, kdy jeho vrstevníci často hleděli na dveře, které vedou do věčnosti. To také nebylo obvyklé.

Rudolf I. Habsburský zvítězil na Moravském poli, když mu bylo šedesát, takže nelze tvrdit, že by v tomto věku už nikdo neválčil. Za bojeschopné byli považováni muži od čtrnácti do šedesáti let. Bez nadsázky se dá říci, že Žižka v závěru života zúročil desítky let svých vojenských zkušeností. Byl odvážný, statečný, horlivý, možná až prchlivý. Co řekl, o tom se nediskutovalo. Vojáci ho respektovali, bylo na něm patrné, že prošel lítými boji. Byl nepřehlédnutelný už jen kvůli tomu, že měl jedno oko. Při druhém obléhání Rabí v roce 1421 pak utrpěl poranění druhého dosud zdravého oka.

Jako polní velitel se svými bojovníky sdílel jejich úděl, dohlížel na to, aby jim nic nechybělo, byl přísný a spravedlivý. Nevyžadoval pro sebe žádné výhody, v bitvě stál v čele svého vojska. To na vojáky muselo dělat dojem. Dnes by to asi bylo stejné?

To, co jste vyjmenovala, jsou principy leadershipu, řízení a velení na taktické úrovni. Velitel musí být se svou jednotkou. Pokud se vede nějaká operace, musí být se svými vojáky, nemůže se nikde schovávat. Musí být férový a rovný. Kdybychom dnes měli hodnotit Žižku jako člověka, klady by zřejmě nepřevažovaly, nebyl vzorem všech ctností. Neměl problém někoho zabít, ve své éře lapkovství oloupit a unést. Osoboval si právo, které mu nenáleželo, vynést rozsudek nad duchovními. On to však viděl jinak. S nepřáteli a heretiky zacházel nelítostně, byť ctil tehdejší válečná pravidla, byl to šlechtic. Z čistě vojenského pohledu měl vlastnosti dobrého velitele – byl se svými vojáky, měl autoritu a charisma, v průběhu bitvy se dokázal rychle a správně rozhodnout. Dokázal dobře číst a využít terén, vycházel ze znalosti prostředí. Vyhýbal se bojům ve městě, to je totiž noční můra každého velitele, hrozí velké ztráty, za každým rohem se může skrývat nebezpečí. Žižka nejednal šablonovitě, pokaždé zvolil trochu jinou taktiku. Bohužel se ale o průběhu bitev nedochovalo příliš záznamů. Také nepodceňoval, ale ani nepřeceňoval svoje síly, to znamená, že se nepouštěl do předem prohraného boje. Pravda je, že nebyl diplomat a nebyl náchylný ke kompromisu.

Když na Vítkově probíhá slavnostní nástup nebo se připomínají významná výročí, uvědomujete si, jakou má žižkovský vrch slavnou historii?

Pro mě jako vojáka je to téměř posvátné místo. Na Vítkově se prolíná vojenská historie od středověku po současnost. Je to místo důležité bitvy, památník byl vybudován, aby připomínal československé legionáře, na Vítkově je hrob Neznámého vojína, jsou zde pamětní desky českých vojáků, novodobých válečných veteránů, kteří přišli o život při zahraničních operacích. Husitská tradice, tedy vědomí, že Češi neohroženě bojovali, byla zjevná i v tom, že za první a druhé světové války byly některé jednotky pojmenovány po husitských velitelích. Na úpatí Vítkova bylo před devadesáti lety postaveno vojenské muzeum. Dobu husitských válek tam nyní přiblížuje rekonstrukce vozové hradby a samozřejmě palcát, hákovnice, ale i unikátní tříhlavňová puška z konce patnáctého století.

K Vítkovu samozřejmě ne­odmyslitelně patří jezdecká socha Jana Žižky.

Nevím, jak to vnímá nejmladší generace vojáků, ale já mám v sobě od dětství, že se husité postavili přesile, mnohem lépe vyzbrojeným vojskům, ubránili se zlu. Kdybych v té době žil a byl katolík, viděl bych to jinak… Je bez debat, že husité vyplenili řadu kostelů, které pro ně představovaly centra moci, ničili gotické umění. To, že někteří historikové vidí působení husitů kriticky, je v pořádku. Nelze však na středověk uplatňovat dnešní lidskoprávní měřítka. Důležité je, aby se historie nepřekreslovala a nezatěžovala ideologií. Husité měli smůlu, že si je přisvojili komunisté. Sochař Bohumil Kafka pracoval na Žižkově soše už od začátku třicátých let. Práci zdržovaly spory o to, jestli byl Žižka víc voják, nebo státník, a zda má v ruce držet palcát, a ne bibli. Nakonec byla socha slavnostně odhalena až osm let po Kafkově smrti, na výročí bitvy na Vítkově v roce 1950, a tehdejší ministr národní obrany Čepička řečnil o tom, že Žižka bojoval proti reakcionářům a je vzorem pro komunisty i vojáky československé armády. Mrtvý se bránit nemůže. Takhle si komunisté přivlastnili i hrdinu od Sokolova Otakara Jaroše, který „hvězdáře“, jak komunistům tehdy u jednotky říkali, nemohl vystát.

Vyplývá z husitských válek nějaké poučení pro současnost?

Podle mě je poučením to, že odhodlání a přesvědčení jsou důležitější než jakákoliv sebedokonalejší výzbroj a převaha.

Na stole máte knihu Petra Čorneje o Janu Žižkovi. Je to kvůli tomu, že se zajímáte o historii, nebo se od slavného husitského válečníka může současný voják také něco přiučit?

Učit se z minulosti má smysl, ne nadarmo se říká, že není nic nového pod sluncem. Historie mě chytila už na základní škole. Nebyl jsem sice dobrý žák ani student, nejsem studijní typ, ale dějepis byl jediný předmět, který mě bavil, tedy kromě tělocviku. Nejvíc mě zajímal středověk: zejména období husitských válek a potom – jak jinak – první světová válka, vznik Československa a druhá světová válka. Asi deset patnáct let jsem se ale nemohl dívat na knížky a snímky, které se týkaly doby Mnichova a kapitulace Československa.

Proč?

Vysloveně mě iritovalo, že jsme se tehdy vzdali, bez odporu přijali mnichovský diktát. Pořád jsem přesvědčený, že kdybychom nekapitulovali a bojovali, tak máme jako Češi jiný charakter.

Co vám o husitech říkali na střední vojenské škole v Martině?

Tak to si vůbec nepamatuji. Je možné, že nám vyučující něco vykládal, nic z toho mi však v paměti neutkvělo. Na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově jsme o husitech nepřekvapivě poslouchali samé jalové plky v duchu marxismu-leninismu. Řekl bych, že mou generaci si přívrženci kalicha získali už na základní škole. Četli jsme Proti všem od Jiráska, prožívali Vávrovu trilogii, nevnímali jsme, jak je poplatná době. Jan Žižka byl pro nás nezpochybnitelný kladný hrdina. Jako kluk jsem nepřemítal o tom, že nic není černobílé. Se třídou jsme jezdili na výlety spjaté s husitstvím – například o bitvě u Domažlic, z níž se křižáci dali na úprk před husitským vojskem pod velením Prokopa Holého, jsme si povídali přímo v místech, kde se vše odehrálo. Samozřejmě jsme byli také na pražském Vítkově, kde Žižka v důležité bitvě porazil rakouské a míšeňské křižáky. Pochopitelně jsme navštívili Maroldovo panoráma Bitva u Lipan. Nejen pro kluky to byl tehdy nezapomenutelný zážitek. V roce 2004 jsme o způsobu boje husitů debatovali i na Com­mand and General Staff College v americkém Kansasu, kde jsem rok ­studoval.

To je slavná vysoká škola s dlouhou tradicí a významnými absol­venty – patří mezi ně například Dwight Eisenhower, George Marshall, George Patton nebo Norman Schwarzkopf. Co jste se tam o husitech dozvěděl?

Zabývali jsme se jejich vojenskou taktikou. Na Command and General Staff College jsme měli každý týden v rozvrhu také dvě hodiny vojenské historie. V nich jsme probírali, jak probíhaly jednotlivé války, věnovali se dobovým taktickým činnostem. Ve středověku jsme se dostali k tomu, jak husité využívali vozovou hradbu. Traduje se, že ji stvořil Žižka, jenomže tomu tak není. Dle všeho ji vymyslel už o několik let dřív Konrad Kyeser. Žižka ji však dovedl k dokonalosti, z vojenského hlediska z ní vytěžil maximum. Nadšenci i historici se dodnes přou o to, jak přesně vozy vypadaly, jak měly vysoká kola. Rozhodně se nejednalo o nějaké žebřiňáky, byly to bytelné „krabice“. Díky pohyblivé oji mohli boží bojovníci stavět vozovou hradbu do různých formací. Oproti křižáckým vojskům, jež upřednostňovala útok jezdectvem, husité výrazně spoléhali na palné zbraně, v té době to vůbec nebylo běžné. Kališníci čekali na útok, mezi vozy měli bombardy, tedy těžká děla a tarasnice. S velkým úspěchem používali ruční palné zbraně – píšťaly a hákovnice. Není bez zajímavosti, že české slovo píšťala dalo název pistoli. Střelba z píšťal sice nebyla moc přesná, její účinek, a nejen psychologický, byl přesto značný. Umíte si asi představit, co dokáže splašený kůň. Pod vozy se za pavézami kryli střelci z kuší, přesně mířili také lučištníci. Vozová hradba, palné zbraně a vysoká bojová morálka dělaly z husitů obávané bojovníky. Dokázali zachytit první nápor útoku a prchající nepřátele pak pronásledovali. Žižka poprvé prokazatelně použil vozovou hradbu na přelomu let 1419 a 1420 u Nekmíře.

Obhajoval jste v diskusi na škole husity?

Probírali jsme věcně jejich vojenskou taktiku, nehodnotilo se, zda bojovali za správnou věc.

Kdo podle vás byl Jan Žižka?

Byl to velmi zkušený a schopný voják, ovládal vojenskou taktiku. Není divu, od svého raného mladí se zabýval de facto jenom bojem. Mnoho věcí o něm nevíme nebo se pouze domníváme. Na více než dvacet let totiž doslova zmizel z precizních jihočeských záznamů. Není pochyb o tom, že byl žoldnéř a zúčastnil se mnoha střetů. Sto let po Žižkově smrti se objevují zmínky, že například bojoval v roce 1396 u Nikopole, kde osmanští Turci drtivě porazili křižáckou výpravu, z níž se zachránila jen hrstka včetně Zikmunda Lucemburského. Dobové prameny, potažmo výplatnice žoldnéřů však o Žižkově účasti v této bitvě mlčí. Jisté je, že se mnohokrát ocitl na hraně a za hranou zákona – když vypověděl nepřátelství pánovi z Rožmberka a když se připojil k ozbrojené skupině Matěje Vůdce. Matěje a další lapky pověsili, Žižkovi udělil Václav IV. amnestii v plném rozsahu. Král omilostnil muže, nižšího šlechtice, jehož skutky bohatě stačily na šibenici. Loupil, neváhal zabít, unášet a vymáhat výkupné. Ze sympatií, pro Žižkovo hezké oko to panovník jistě nedělal. Zeman z Trocnova, kde už mu nepatřil ani ten lán, co získal věnem, musel mít mocného přímluvce a ten zase musel mít pádný důvod, proč Žižku dostat na svobodu. Jediné, co mě napadá, je skutečnost, že Žižka se jako voják vymykal, a stálo za to, mít ho ve svých službách. V roce 1410 se podle všeho zúčastnil po boku Jana Sokola z Lamberka bitvy u Grunwaldu proti řádu německých rytířů, jako žoldnéř bojoval v Pobaltí a pak se stal členem stráže Václava IV. Do okamžiku, než vypukly husitské bouře, však zůstává plno neznámých. Od první pražské defenestrace až do své smrti byl však Žižka všem na očích a v čele zástupů. Byl horlivý bojovník, který chtěl prosadit Boží zákon a odčinit svoje smrtelné hříchy.

Setkal se s Janem Husem?

No to bych taky rád věděl. Není to vyloučené, ovšem není to nijak doložené. Záleží na tom, jestli se do Prahy vrátil z Pobaltí dřív, než se Hus uchýlil do ústraní. O desítky let později se píše, že Žižka doprovázel královnu Žofii na Husova kázání, ale kdo ví. Přání otcem myšlenky je zrovna v Žižkově případě dost časté. Jisté ovšem je, že se z Žižky stal hluboce věřící člověk, přijal za své Husovo učení. Boží zákon však prosazoval se zbraní v ruce. Považoval to za správné, vždyť Jozue i další hrdinové ze Starého zákona taky s nepřáteli nakládali tvrdě. Petr Chelčický s nelítostným prosazováním kalicha nesouhlasil, byl zastánce výhradně duchovního boje. Husův přítel a následovník Jakoubek ze Stříbra se navíc pohoršoval nad tím, že mezi božími bojovníky jsou také ženy a výrostci. Válčení bylo výsadou mužů, nebylo obvyklé, aby ženy bojovaly v první linii a nahrazovaly nedostatek mužských bojovníků. Zpočátku to muselo být překvapivé i pro protivníka, že se mu postavila žena s úmyslem poslat ho do horoucích pekel. Než se z údivu vzpamatoval, už možná jednu schytal cepem. Tehdejší husitské vojsko mělo jinou strukturu, nenajímalo žoldnéře.

Žižka žádnou bitvu neprohrál a v deseti zvítězil – u Nekmíře, u Sudoměře, na Vítkově, u Malého Boru, u Kutné Hory, u Německého Brodu, u Hořic, u Strauchova dvora, u České Skalice a u Malešova. V šesti bitvách přitom už svým bojovníkům velel slepý nebo se zbytky zraku. Je v historii jiný takový válečník?

Nevím o tom. Vojevůdců, kteří neprohráli žádnou bitvu, je několik, ale nevím o tom, že by ně­koho jiného navíc limitovala ztráta ­zraku.

Žižka se jako vojevůdce proslavil až před šedesátkou, tedy ve věku, kdy jeho vrstevníci často hleděli na dveře, které vedou do věčnosti. To také nebylo obvyklé.

Rudolf I. Habsburský zvítězil na Moravském poli, když mu bylo šedesát, takže nelze tvrdit, že by v tomto věku už nikdo neválčil. Za bojeschopné byli považováni muži od čtrnácti do šedesáti let. Bez nadsázky se dá říci, že Žižka v závěru života zúročil desítky let svých vojenských zkušeností. Byl odvážný, statečný, horlivý, možná až prchlivý. Co řekl, o tom se nediskutovalo. Vojáci ho respektovali, bylo na něm patrné, že prošel lítými boji. Byl nepřehlédnutelný už jen kvůli tomu, že měl jedno oko. Při druhém obléhání Rabí v roce 1421 pak utrpěl poranění druhého dosud zdravého oka.

Jako polní velitel se svými bojovníky sdílel jejich úděl, dohlížel na to, aby jim nic nechybělo, byl přísný a spravedlivý. Nevyžadoval pro sebe žádné výhody, v bitvě stál v čele svého vojska. To na vojáky muselo dělat dojem. Dnes by to asi bylo stejné?

To, co jste vyjmenovala, jsou principy leadershipu, řízení a velení na taktické úrovni. Velitel musí být se svou jednotkou. Pokud se vede nějaká operace, musí být se svými vojáky, nemůže se nikde schovávat. Musí být férový a rovný. Kdybychom dnes měli hodnotit Žižku jako člověka, klady by zřejmě nepřevažovaly, nebyl vzorem všech ctností. Neměl problém někoho zabít, ve své éře lapkovství oloupit a unést. Osoboval si právo, které mu nenáleželo, vynést rozsudek nad duchovními. On to však viděl jinak. S nepřáteli a heretiky zacházel nelítostně, byť ctil tehdejší válečná pravidla, byl to šlechtic. Z čistě vojenského pohledu měl vlastnosti dobrého velitele – byl se svými vojáky, měl autoritu a charisma, v průběhu bitvy se dokázal rychle a správně rozhodnout. Dokázal dobře číst a využít terén, vycházel ze znalosti prostředí. Vyhýbal se bojům ve městě, to je totiž noční můra každého velitele, hrozí velké ztráty, za každým rohem se může skrývat nebezpečí. Žižka nejednal šablonovitě, pokaždé zvolil trochu jinou taktiku. Bohužel se ale o průběhu bitev nedochovalo příliš záznamů. Také nepodceňoval, ale ani nepřeceňoval svoje síly, to znamená, že se nepouštěl do předem prohraného boje. Pravda je, že nebyl diplomat a nebyl náchylný ke kompromisu.

Když na Vítkově probíhá slavnostní nástup nebo se připomínají významná výročí, uvědomujete si, jakou má žižkovský vrch slavnou historii?

Pro mě jako vojáka je to téměř posvátné místo. Na Vítkově se prolíná vojenská historie od středověku po současnost. Je to místo důležité bitvy, památník byl vybudován, aby připomínal československé legionáře, na Vítkově je hrob Neznámého vojína, jsou zde pamětní desky českých vojáků, novodobých válečných veteránů, kteří přišli o život při zahraničních operacích. Husitská tradice, tedy vědomí, že Češi neohroženě bojovali, byla zjevná i v tom, že za první a druhé světové války byly některé jednotky pojmenovány po husitských velitelích. Na úpatí Vítkova bylo před devadesáti lety postaveno vojenské muzeum. Dobu husitských válek tam nyní přiblížuje rekonstrukce vozové hradby a samozřejmě palcát, hákovnice, ale i unikátní tříhlavňová puška z konce patnáctého století.

K Vítkovu samozřejmě ne­odmyslitelně patří jezdecká socha Jana Žižky.

Nevím, jak to vnímá nejmladší generace vojáků, ale já mám v sobě od dětství, že se husité postavili přesile, mnohem lépe vyzbrojeným vojskům, ubránili se zlu. Kdybych v té době žil a byl katolík, viděl bych to jinak… Je bez debat, že husité vyplenili řadu kostelů, které pro ně představovaly centra moci, ničili gotické umění. To, že někteří historikové vidí působení husitů kriticky, je v pořádku. Nelze však na středověk uplatňovat dnešní lidskoprávní měřítka. Důležité je, aby se historie nepřekreslovala a nezatěžovala ideologií. Husité měli smůlu, že si je přisvojili komunisté. Sochař Bohumil Kafka pracoval na Žižkově soše už od začátku třicátých let. Práci zdržovaly spory o to, jestli byl Žižka víc voják, nebo státník, a zda má v ruce držet palcát, a ne bibli. Nakonec byla socha slavnostně odhalena až osm let po Kafkově smrti, na výročí bitvy na Vítkově v roce 1950, a tehdejší ministr národní obrany Čepička řečnil o tom, že Žižka bojoval proti reakcionářům a je vzorem pro komunisty i vojáky československé armády. Mrtvý se bránit nemůže. Takhle si komunisté přivlastnili i hrdinu od Sokolova Otakara Jaroše, který „hvězdáře“, jak komunistům tehdy u jednotky říkali, nemohl vystát.

Vyplývá z husitských válek nějaké poučení pro současnost?

Podle mě je poučením to, že odhodlání a přesvědčení jsou důležitější než jakákoliv sebedokonalejší výzbroj a převaha.