„Rusko nemusí být milováno, ale musí z něho jít strach,“ vystihl na konci 90. let ruský postoj k sousedským vztahům tehdejší premiér Jevgenij Primakov. Jedním z jeho důsledků je fakt, že dějiny této země jsou dějinami nemilosrdně se opakujících expanzí a kontrakcí. Tolik při pohledu zpoza hranice. Na domácí scéně se stejně neúprosně střídají období uvolňování a přitahování mocenských šroubů.
Je údělem sousedů Ruska jeho rozpínavosti čelit a smršťování využívat co nejrozumněji. Stejně tak mnohé země považují za svůj zájem podporu těch ruských politických sil, které mají sklon tamní poměry uvolňovat, v jejich nerovném boji s utahovači šroubů. Obojí se činí lépe, chápeme-li příčiny procesů, které v Rusku etablovaly jeho současné mocenské prostředí.
Lhostejná krutost
Ruský stát charakterizuje ve vztahu dovnitř i navenek jeho lhostejná krutost k osudu jednotlivce; nekonečný šlendrián, korupce, neschopnost a další tradiční výdobytky mocenských vertikál. Mnoho jeho kritiků proto propadá dojmu, že Rus je jakýsi podčlověk předem odsouzený k životu vedenému řádově absurdněji, než je ve světě jinak zvykem.
Pozornosti těchto kritiků zhusta uniká, že to vše má kořeny hluboko vězící v danosti geografické, prakticky nezměnitelné. Kdyby na ní něco změnit šlo, byli by Rusové patrně první, kdo by tak učinil. Ona hrozba, která jejich prostřednictvím tolik znervózňuje celou východní Evropu (a měla by znervózňovat Evropu celou), totiž tíží především jejich zemi.
Ta hrozba má původ v neuvěřitelně nešťastném zeměpisném uspořádání Ruska. Osud – Rusové sami by nejčastěji řekli Bůh – nastavil tamní hory a řeky tak, že s tou obrovskou zemí nejde moc dobře vyjít. Podle toho se Rusové za zhruba 1500 let naučili chovat sami k sobě, jeden k druhému i k ostatním. Říká-li Vladimir Vysockij, že „osudu nevěřím a sobě ještě méně“, doplňuje Primakovovu pravdu o Rusku o její zásadní vnitřní rozměr.
Prokletí a požehnání se jako obvykle špatně navzájem oddělují. Jednoduše řečeno, bránit Rusko je práce pro vraha – do slova a do písmene. Dnes to nemusí vypadat tak samozřejmě jako v době, kdy si většina evropských národů svoji státnost teprve hledala. Prvním imperativem každého státu, klíčovým kritériem jeho nároku na existenci, je schopnost ubránit se napadení zvenčí.
Nejlepší ochranu poskytují oceány a velehory. Velké řeky a menší hory však také nejsou k zahození. Evropské země buď mají takové přírodní dary k dispozici (třeba Itálie nebo Španělsko), nebo mají problém. Ten je dobře vidět například na německo-francouzské hranici: od Alp na jihu až po Holandsko na severu se táhne šest set kilometrů roviny jako stvořené pro invazi. Není divu, že si tam vojenského provozu proudícího v obou směrech za posledních tisíc let užili až až.
Od Oděsy po Kaliningrad
Na západní hranici Ruska je to ještě horší. Od Baltu na severu po Černé moře na jihu zeje díra zvíci téměř 1200 kilometrů bez jediného pohoří, které by případnému nájezdu bránilo. A to počítáme nejkratší vzdálenost mezi Kalinigradem a Oděsou – není náhoda, že obě tato města jsou předmětem velkého ruského zájmu i dnes, ač jedno je ukrajinské a druhé je coby exkláva vklíněno mezi Polsko a Litvu.
Právě mezi Kaliningradem a Oděsou vede linie, kterou musejí mít Rusové tak či onak pod kontrolou, chtějí-li na účinnou obranu vůbec pomýšlet. Zeměpisná zlomyslnost tomu chtěla, že čím dále na východ by jejich obrana ustoupila, tím širší prostor by musela hájit. A že jej v takové šíři docela hájit nejde, se za posledních 200 let Rusové přesvědčili dvakrát: Napoleon i Hitler se dostali až téměř k Moskvě bez větších potíží.
Tím geostrategické prokletí Rusů zdaleka nekončí. Na severozápadě je jejich země (především její jádro, tedy zhruba okolí Moskvy, které kdysi tvořilo moskevské knížectví) otevřená nájezdům ze Skandinávie. Na jihovýchodě to není o nic lepší: mezi jižním koncem Uralu a Kaspickým mořem, zhruba od Orenburgu k Astrachanu, se rozprostírá osm set kilometrů široká dálnice pro útočníky ze Střední Asie a Mongolska.
Kde nefungují přírodní překážky, nastupuje model nárazníkové zóny. To má několik zjevných výhod i nevýhod. Když je taková zóna dostatečně rozlehlá, postup přes ni nájezdníka z různých důvodů vyčerpá. Ztěžuje mu například zásobování, jež mu lze všelijak narušovat ještě dříve, než se vůbec dostane do nebezpečné vzdálenosti. Na druhou stranu vytvoření nárazníkové zóny znamená podrobit si její obyvatele, kteří obvykle nemají náladu dělat někomu nárazník. Rusové se naučili neptat se.
Nestřílejte v sedmi jazycích
Život v takovém nárazníkovém pásmu není nic pro slabé povahy. „Můj otec se narodil ve městě, kterému se dnes říká Užhorod,“ píše zakladatel amerického serveru Stratfor.com George Friedman. „Říkal, že umí sedm jazyků, a já ho za jeho učenost obdivoval. Kdo dnes mluví maďarsky, slovensky, ukrajinsky, polsky, rusky, rumunsky a jidiš? Až později vyšlo najevo, že ve většině těch jazyků umí říct především ‚Prosím, nestřílejte‘, protože to byla fráze, kterou nejvíce potřeboval. (…) Život na Ukrajině byl tak blízko peklu, jak se mu jen na Zemi lze přiblížit.“
A skutečně, kdo prožil 20. století v Užhorodu, měnil občanství jedno za druhým, aniž z rodného města vytáhl paty. Nejprve byl poddaným rakousko-uherského císaře, po první světové válce se stal Čechoslovákem, poté za nacistické okupace na jediný den občanem Slovenského štátu a tři následující dny se mohl těšit ze samostatnosti své republiky Karpatská Ukrajina, než ji ruče anektovalo maďarské království. Pokud se během války vyhnul transportu do koncentráku, stal se už v roce 1944 občanem Sovětského svazu. V květnu 1945 pak byl na sedm týdnů znovu Čechoslovákem, než jej 29. června Praha postoupila Sovětskému svazu. Následovalo šestačtyřicet let sovětských a pak samostatnost Ukrajiny (a aby se neřeklo, někteří obzvlášť silnomaďarští politici v Budapešti si dnes pinkají s myšlenkou připojit Zakarpatí k Orbánországu nanovo). Tak vypadalo rozpínání a smršťování ruské nárazníkové zóny v praxi.
Sousední země na tom nejsou o mnoho lépe: Pobaltí, Bělorusko, Polsko, Moldávie, Arménie a Gruzie. (Poslední dvě země sice mají pěknou horskou hranici, ale hory vás chrání jen v případě, že je máte pod kontrolou, což není jejich případ). V dobách obzvlášť neveselých do této zóny spadá i střední Evropa včetně Česka, jak jsme se mohli relativně nedávno přesvědčit.
Mongolská lekce
Ten zákon je neúprosný: aby si zajistili základní bezpečnost, mají Rusové pocit, že musejí expandovat všemi směry. Vzhledem k jejich historii to není pocit docela nesmyslný. Když Čingischánův vnuk Batuchán (jehož jméno dalo vzniknout pěknému ruskému slovu „báťuška“) a jeho mongolská Zlatá horda obsadili v roce 1240 tehdejší Kyjevskou Rus, první státní útvar na ruském území, polovina domácích přitom pomřela. V přeživších to zanechalo silné povědomí o tom, že invaze je třeba odrážet za každou – skutečně každou – cenu.
Když se Rusové Mongolů postupně zbavovali, kníže Ivan III. řečený Veliký, jeho syn Vasilij III. a zejména vnuk Ivan IV. Hrozný, jinak první ruský car, měli výše zmíněnou poučku velmi dobře na paměti. Tak je třeba vnímat ruský práh citlivosti vůči bezpráví: i ty nejkrvavější čistky Ivana Hrozného i ty nejstrašlivější důsledky Stalinovy paranoie jsou v porovnání s mongolskou hrůzou jen taková menší otrava. Že Putin nehraje podle pravidel demokracie? Co má být?
Držet nárazníkové pásmo ovšem není nic jednoduchého. Vždy je to nákladná záležitost, ať už se prodraží ve formě vojenské přítomnosti, uplácení místních mocipánů nebo ekonomických subvencí. Jen co se tedy Rusům povede takové pásmo vytvořit, zjistí, že na jeho dlouhodobé udržení nemají peníze. V tu chvíli má Moskva na krku vnitřní odpor a povstání, donskými kozáky počínaje a čečenskými teroristy konče. Pak stačí málo a je třeba se stáhnout – jako to udělal v roce 1917 Vladimir Lenin nebo v 90. letech Boris Jelcin.
Vláda velmi tvrdé ruky
Je to hrozný, nezastavitelný kolotoč: prvním imperativem je bezpečnost a k té vede jedině jednota všech Rusů (a přidružených etnik a národů), jakkoli by byla násilně vynucená. To si žádá silné centrální vedení, které se nesmí rozpakovat sem tam popravit neposlušného knížete nebo předat polovinu státní moci tajné policii. Tak jak jsou karty rozdány, nemá jinou možnost – a většina Rusů mu to toleruje.
Z toho plyne, že ruská poptávka po extrémně silné centrální vládě tvrdé ruky se vším, co to obnáší, je reálná, a navíc svého druhu racionální. Co hůř, existují dva další mechanismy, které onu tvrdou ruku u moci drží.
První z nich tkví v odpovědi na otázku, která se po přečtení předcházejících odstavců zrovna nabízí. Jestliže je severoevropská planina od Paříže po Moskvu tak zhoubně otevřenou cestou pro invazi směrem do Ruska, pak to jistě funguje i obráceným směrem. A jestliže Rusy její obrana tolik vyčerpává, proč stejně nevyčerpává i Němce, kteří mají tentýž problém, totiž nepřátele po všech stranách vlastní přírodně nechráněné země?
Tu odpověď zde nabízí druhé geografické prokletí Ruska, stejně bolestné jako to první. Od Uralu na Dálný východ je Rusko masa země nacpaná organickými i anorganickými zdroji od ropy přes nikl po zlato, co se vám zlíbí. Problém je v tom, že každý z těch čtrnácti milionů kilometrů čtverečních je obydlen v průměru necelými třemi lidmi (pro srovnání, v Česku žije na jednom kilometru čtverečním průměrně 133 lidí). Dopravit cokoli kamkoli, nejlépe samozřejmě na světový trh, je tedy životně důležitá věc.
Jakýkoli jiný způsob dopravy než po řekách je absurdně drahý; pro zemi permanentně vyčerpávanou vojenskými výdaji to samozřejmě platí dvojnásob. Jejich řeky, jichž mají více než kterákoli jiná země s výjimkou Číny (102 000 kilometrů splavných řek – pro srovnání Čína jich má 110 000, Německo 7700 a Česko 670 kilometrů), totiž tečou právě obráceně, než by bylo užitečné.
Na dosah, ale úplně jinde
Jako na potvoru tečou všechny ty úžasné mohutné sibiřské řeky do Arktidy, kde jsou namísto obchodních partnerů leda tak lední medvědi. Ty řeky mají svůj význam pro průzkum, případně pro zřizování vězeňských kolonií, ale i pro mezinárodní obchod. K tomu, co by Rusové potřebovali nejvíce, se toky nehodí o nic víc než studna u vás na chalupě.
Tolik tedy asijské Rusko, ale o mnoho lépe na tom není ani jeho evropská část. Rusové samozřejmě mají nejdelší evropskou řeku Volhu. Naneštěstí se vlévá do jezera, byť velikého. Pramení západně od Moskvy a odtud svádí veškerou vodu do Kaspického moře. Těžko si představit lepší vyjádření vztahu Ruska k Západu – je na dosah, a přece úplně jinde.
Rusové s touto geografickou nepřízní vycházejí, jak to jde. Za obrovských obětí budují kanály (bělomořský, moskevský a Volha-Don) nebo stavějí města, jako je Norilsk. V téhle součásti někdejšího gulagu se úžasně těží nikl, měď a palladium. Nikdo se tam však nedostane jinak než letadlem.
Co zbývá? Například Don. Ten ale ústí jen do Azovského moře, které s Černým mořem spojuje jen uzounký – a neustále se zmenšující – čtyřkilometrový Kerčský průliv. Nemluvě ani o tom, že nad výjezdem z Černého moře bdí Turci, historicky Rusům nijak zvlášť nakloněná mocnost a dnes součást NATO.
Zbývají řeky spojující Rusko s Baltickým mořem. A to je prakticky jenom Něva, čtyřiasedmdesátikilometrový úsek toku vedoucí z Ladožského jezera do Petrohradu. I tady mají Rusové při plavbě na otevřený oceán handicap v podobě úžiny Skagerrak, jež je v rukou tří členských zemí NATO.
Padesát kilometrů k oceánu
To vše ještě posiluje požadavek centralismu. Nikdo jiný než stát na investice do podniků, jako je neustálý letecký most do Norilsku nebo budování kanálů, nemá peníze. Mohl by mít – ale z takových lidí má Kreml instinktivní hrůzu z důvodů výše popsaných. Kdo by měl možnost a chuť pouštět se do takových megainvestic, mohl by se stát mocenským konkurentem. A na to nejsou v Moskvě zvědaví.
To je v příkrém kontrastu se situací v Německu. V té zemi nejste nikdy dále než padesát kilometrů od řeky splavné až do oceánu. Je obtížné pochopit, že postupem doby se Němci naučili přebírat odpovědnost za vlastní rozhodování podstatně lépe než Rusové? Možná právě tady se narodil rozdíl ve výsledku výše popsaného oboustranného bezpečnostního tlaku: Němce donutil k disciplíně a nadprůměrné výkonnosti, Rusy uvrhl do fatalistické apatie.
A konečně třetí faktor, jež dodává tvrdé ruce ruské vlády na síle, je efekt známý i jinde po světě jako ropná kletba. Tam, kde ze země začalo tryskat bohatství dříve, než se lidé naučili držet vlastní vlády na uzdě, se ono bohatství nezúročilo ve zvýšenou životní úroveň, vzdělanost, kulturu a vědu a další měřítka úspěšnosti civilizace. Naopak zakonzervovalo status quo, což neomylně vede k opulentnosti paláců a chudobě ducha. Jestliže řeky učí rybařit, pak ropa rozdává ryby – s očekávatelným výsledkem. Moskva se z tohoto zorného úhlu mnoho neliší (Petroleum industry in Russia – Wikipedia) od Rijádu nebo Kuvajtu.
Chápat neznamená tolerovat
Je dobře tyto souvislosti chápat. To neznamená, že by Západ měl ruskou expanzivnost tolerovat. Ale jeho – naši – mocní by udělali dobře, kdyby si byli vědomi ruských politických priorit a jejich naléhavosti. Kdyby tak činili, mohla by jejich politika vůči Rusku být účinnější.
Kdyby například takto přistupovali evropští vůdci v roce 2013 (a poté znovu na přelomu let 2021‒2022) k diplomaticko-ekonomicko-vojenské tahanici s Moskvou (Ukraine crisis of 2013-14 | Euromaidan, Annexation of Crimea, & War in the Donbas | Britannica) o Ukrajinu, byla by měla zcela odlišný průběh. Lépe by chápali, že pro Putina je Ukrajina doslova životně důležitá. Mohli se cynicky dohodnout, že jim je osud Kyjeva lhostejný, a do pře s Moskvou se vůbec nepouštět.
Nebo mohli ruskému prezidentovi dát najevo, že u Kyjeva se bojuje o Berlín, Varšavu a Řím a že pokud jediný ruský voják vkročí do Doněcka, dopadne velice špatně on i jeho prezident. Nestalo se ani jedno; následky nesou dnes Ukrajinci, zítra budou následovat další. A to stačilo jen podívat se do mapy.
