Richard Gasperotti je v bikové komunitě známý pod přezdívkou Gaspi. Jako první Evropan v historii startoval na nejtěžším freerideovém závodě Red Bull Rampage. Nebojí se ani dalších výzev. Stanovil světový rekord, když se na letišti v Příbrami nechal roztáhnout motorkou na rychlost 211,5 km/h, a jako první člověk na světě se projel na elektrokole po stěně smrti, což je stará cirkusová atrakce provozovaná francouzskou skupinou nového cirkusu Mur de la Mort. Kromě toho se podílí na vývoji nových komponentů, spolu s agenturou BESIP pomáhá zvyšovat bezpečnost jízdy na elektrokolech nebo se nechá najímat jako bikový guide. Co si nikdy nezapomene přibalit do batohu a jaké tipy mu pomáhají dovést skupinu v pořádku?

Vzpomenete si, kdy jste měl naposledy namále?

Během svého posledního velkého dobrodružství jsem kličkoval mezi kameny velkými jako nákupní tašky, které při nečekané erupci chrlila jedna z nejčinnějších sopek světa, guatemalská Fuego. Myslím, že už to bylo docela za hranou, byl jsem rád, že jsem to přežil. Vedle cestování se podílím na vývoji bikových komponentů a věnuji se organizaci bikových výletů a výuce ježdění.

Co vás přivedlo k tomu, že se věnujete i výuce ježdění?

Rád předávám své zkušenosti dál. Věnuji se koučování bikerů a organizuji bikové výlety pro veřejnost, protože mě baví vidět, jak si lidé užívají jízdu a zároveň se učí nové věci. Abych mohl svou činnost provozovat podle pravidel, získal jsem akreditaci pro terénní cyklistiku a výuku instruktorů cykloturistiky od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Proč si mám vůbec najmout průvodce?

Když je to aspoň trochu možné, na novém místě si i já sám beru průvodce, protože právě ten ví věci, které z mapy nevyčtete a na internetu je budete hodiny hledat a spojovat, jako například na kterých trailech je větší zábava při jízdě z kopce a které se spíš hodí ke stoupání. Guide poradí, které traily jsou technicky náročné a jaké zvládnou i začátečníci, a během dne dokáže upravovat trasu tak, aby odpovídala dovednostem a momentální kondici skupiny. Vedle toho doporučí nejlepší výhledy, kde se dá hezky vykoupat nebo restauraci, kde mají nějakou specialitu, jako třeba borovicovou zmrzlinu.

Jaké vybavení si s sebou obvykle berete na výlety?

Beru si vybavení podle složení skupiny a počtu účastníků. Mám vždy lékárničku s prostředky první pomoci, nářadí na opravu kol a izotermickou fólii. Tahle malá věc dokáže zázraky. Je nepromokavá, neprofoukne a odráží teplo, a když se do ní zabalíte, udržuje vaši tělesnou teplotu. Schováte se pod ní, když vás přepadne průtrž mračen, v krajní nouzi pod ní i přespíte, ale její hlavní přínos je v případě úrazu, kdy dokáže zraněného ochránit před podchlazením, a případně se v ní dá odnést až pět litrů vody.

Jak vypadá vaše příprava na vedení skupiny?

Vždy přijíždím na místo několik dní předem, abych si naplánované trasy osobně projel a zjistil, jestli odpovídají očekáváním. Bezpečnost je pro mě prioritou, takže si zjistím čísla na horskou službu nebo první pomoc a ukládám si je do mobilu. Navštěvuji turistická střediska, kde získávám aktuální mapy a brožury. Například v oblasti Salzkammergut, známé mezi cyklisty díky závodu Salzkammergut Trophy, jsou úzké traily vyhrazeny pěším turistům, takže pro bikery jsou zde široké šotolinové cesty, které jsou vhodné zejména pro elektrokola kvůli velmi prudkým výjezdům a celkově hodně velkému převýšení.

Jako guide jste navštívil řadu zajímavých míst po celém světě. Na které destinace vzpomínáte?

Vedl jsem skupiny bikerů na různých místech – v Beskydech kolem Babí hory, v rumunských Karpatech, v Kanadě, Maroku, Španělsku nebo na legendárních trailech v Moabu v Utahu. Organizoval jsem bikové kempy i v horách kolem Lago di Garda nebo na Ukrajině. Jednou jsou to spíš individuální workshopy zaměřené na zlepšení techniky jízdy, jindy velké skupiny, kterým dělám klasického guida. Letos v létě jsem měl v rakouském Gosau na starost víc jak čtyřicetičlennou skupinu dodávkářů z karlovarské firmy S. & W. Automobily. Ukočírovat takhle početnou partu je už docela mazec.

Co považujete za klíčové při vedení větších skupin?

Důležité je udržet skupinu pohromadě a zajistit, aby si všichni užili výlet bezpečně. U větších skupin, jako byla ta v Gosau, vytipuji nejzdatnější účastníky a rozdělím je tak, aby byl vždy někdo na čele a někdo skupinu uzavíral. Všem přidělím vysílačky, abychom byli ve spojení, protože v horách často nefunguje mobilní síť a komunikace vysílačkami je mnohem rychlejší a pružnější, než kdybychom se svolávali po telefonech. Horský vůdce není od toho, aby se před klienty předváděl, ale aby jim zprostředkoval hezký zážitek. Lidi si chtějí dobře zajezdit, něco vidět, něco dobrého ochutnat a hlavně se v pořádku vrátit. O to jde vždy především.

Richard Gasperotti je v bikové komunitě známý pod přezdívkou Gaspi. Jako první Evropan v historii startoval na nejtěžším freerideovém závodě Red Bull Rampage. Nebojí se ani dalších výzev. Stanovil světový rekord, když se na letišti v Příbrami nechal roztáhnout motorkou na rychlost 211,5 km/h, a jako první člověk na světě se projel na elektrokole po stěně smrti, což je stará cirkusová atrakce provozovaná francouzskou skupinou nového cirkusu Mur de la Mort. Kromě toho se podílí na vývoji nových komponentů, spolu s agenturou BESIP pomáhá zvyšovat bezpečnost jízdy na elektrokolech nebo se nechá najímat jako bikový guide. Co si nikdy nezapomene přibalit do batohu a jaké tipy mu pomáhají dovést skupinu v pořádku?

Vzpomenete si, kdy jste měl naposledy namále?

Během svého posledního velkého dobrodružství jsem kličkoval mezi kameny velkými jako nákupní tašky, které při nečekané erupci chrlila jedna z nejčinnějších sopek světa, guatemalská Fuego. Myslím, že už to bylo docela za hranou, byl jsem rád, že jsem to přežil. Vedle cestování se podílím na vývoji bikových komponentů a věnuji se organizaci bikových výletů a výuce ježdění.

Co vás přivedlo k tomu, že se věnujete i výuce ježdění?

Rád předávám své zkušenosti dál. Věnuji se koučování bikerů a organizuji bikové výlety pro veřejnost, protože mě baví vidět, jak si lidé užívají jízdu a zároveň se učí nové věci. Abych mohl svou činnost provozovat podle pravidel, získal jsem akreditaci pro terénní cyklistiku a výuku instruktorů cykloturistiky od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Proč si mám vůbec najmout průvodce?

Když je to aspoň trochu možné, na novém místě si i já sám beru průvodce, protože právě ten ví věci, které z mapy nevyčtete a na internetu je budete hodiny hledat a spojovat, jako například na kterých trailech je větší zábava při jízdě z kopce a které se spíš hodí ke stoupání. Guide poradí, které traily jsou technicky náročné a jaké zvládnou i začátečníci, a během dne dokáže upravovat trasu tak, aby odpovídala dovednostem a momentální kondici skupiny. Vedle toho doporučí nejlepší výhledy, kde se dá hezky vykoupat nebo restauraci, kde mají nějakou specialitu, jako třeba borovicovou zmrzlinu.

Jaké vybavení si s sebou obvykle berete na výlety?

Beru si vybavení podle složení skupiny a počtu účastníků. Mám vždy lékárničku s prostředky první pomoci, nářadí na opravu kol a izotermickou fólii. Tahle malá věc dokáže zázraky. Je nepromokavá, neprofoukne a odráží teplo, a když se do ní zabalíte, udržuje vaši tělesnou teplotu. Schováte se pod ní, když vás přepadne průtrž mračen, v krajní nouzi pod ní i přespíte, ale její hlavní přínos je v případě úrazu, kdy dokáže zraněného ochránit před podchlazením, a případně se v ní dá odnést až pět litrů vody.

Jak vypadá vaše příprava na vedení skupiny?

Vždy přijíždím na místo několik dní předem, abych si naplánované trasy osobně projel a zjistil, jestli odpovídají očekáváním. Bezpečnost je pro mě prioritou, takže si zjistím čísla na horskou službu nebo první pomoc a ukládám si je do mobilu. Navštěvuji turistická střediska, kde získávám aktuální mapy a brožury. Například v oblasti Salzkammergut, známé mezi cyklisty díky závodu Salzkammergut Trophy, jsou úzké traily vyhrazeny pěším turistům, takže pro bikery jsou zde široké šotolinové cesty, které jsou vhodné zejména pro elektrokola kvůli velmi prudkým výjezdům a celkově hodně velkému převýšení.

Jako guide jste navštívil řadu zajímavých míst po celém světě. Na které destinace vzpomínáte?

Vedl jsem skupiny bikerů na různých místech – v Beskydech kolem Babí hory, v rumunských Karpatech, v Kanadě, Maroku, Španělsku nebo na legendárních trailech v Moabu v Utahu. Organizoval jsem bikové kempy i v horách kolem Lago di Garda nebo na Ukrajině. Jednou jsou to spíš individuální workshopy zaměřené na zlepšení techniky jízdy, jindy velké skupiny, kterým dělám klasického guida. Letos v létě jsem měl v rakouském Gosau na starost víc jak čtyřicetičlennou skupinu dodávkářů z karlovarské firmy S. & W. Automobily. Ukočírovat takhle početnou partu je už docela mazec.

Co považujete za klíčové při vedení větších skupin?

Důležité je udržet skupinu pohromadě a zajistit, aby si všichni užili výlet bezpečně. U větších skupin, jako byla ta v Gosau, vytipuji nejzdatnější účastníky a rozdělím je tak, aby byl vždy někdo na čele a někdo skupinu uzavíral. Všem přidělím vysílačky, abychom byli ve spojení, protože v horách často nefunguje mobilní síť a komunikace vysílačkami je mnohem rychlejší a pružnější, než kdybychom se svolávali po telefonech. Horský vůdce není od toho, aby se před klienty předváděl, ale aby jim zprostředkoval hezký zážitek. Lidi si chtějí dobře zajezdit, něco vidět, něco dobrého ochutnat a hlavně se v pořádku vrátit. O to jde vždy především.