Před 505 lety vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda flotila pěti lodí s 260 námořníky. Pod velením Portugalce Fernão de Magalhãese měla doplout k indonéskému souostroví Moluky. Místo na východ však vyplula směrem k západu. Záměrem kapitána totiž bylo proplout průlivem napříč nedávno objeveným americkým kontinentem a nalézt pro španělského krále Karla novou cestu k asijským trhům s vzácným kořením. Za svou odvahu zaplatil životem nejen on, ale také většina jeho posádky.

Magalhãesova plavba je jednou z nejzvláštnějších výprav v historii mořeplavectví. Z našeho pohledu je divná už tím, že celou anabázi podnikl právě kvůli koření, kterého je dnes všude dostatek. Pro evropskou šlechtu byl ale tehdy hřebíček, skořice nebo muškátový oříšek vzácnější než zlato a malé souostroví Moluky, kam měl Magalhães namířeno, jimi přímo oplývaly. Boj o přístup ke zdejším plantážím přerostl na konci 15. století do konfliktu mezi evropskými námořními velmocemi – Španělskem a Portugalskem. Smír přinesla až dohoda posvěcená papežem Alexandrem VI., která rozdělila celý svět vedví. Afriku a Asii přisoudila Portugalsku a nedávno objevený Nový svět (s výjimkou budoucí Brazílie) Španělsku.

Španělé tím pádem přišli na „Ostrovy koření“, které sice byly přístupné oběma zemím, ale cesta kolem Afriky vedla výsostnými portugalskými vodami. Když tedy ke králi Karlovi přišel Magalhães s plánem dorazit k nim z druhé strany světa, monarcha mu nechal promptně vystrojit flotilu. Pět starých karavel a posádka poskládaná z nejrůznějších středomořských národů nepředstavovala pro královskou pokladnu velký výdaj a vidina, že vytře Portugalcům zrak, byla až příliš lákavá. O plánu svého poddaného se dozvěděl i portugalský král Manuel I. Ten sice Magalhãese kvůli obchodování s marockými Maury propustil ze svých služeb, nelíbilo se mu ale, že se tak rychle přidal ke konkurenci. Přípravy se snažil sabotovat, a za flotilou dokonce vyslal dvě lodě s rozkazem kapitána zatknout a dopravit ho do Portugalska v řetězech. Magalhãesovi se podařilo vyklouznout. Tím ale jeho štěstí na dlouhou dobu skončilo.

Chybné mapy a mylné představy

Původní plán vypadal jednoduše. Pětice lodí se měla podél západní Afriky vydat na jih a podél rovníku rychle přeplout Atlantský oceán k břehům Jižní Ameriky. Podle map, které měl Magalhães k dispozici, se mělo na pobřeží dnešní Brazílie nacházet ústí průlivu vedoucího napříč kontinentem. Flotila jím měla v jeho představách proplout a vynořit se na dohled Indonésie. Optimismus mořeplavce opustil už během plavby přes Atlantik. Výpravu stíhalo nepříznivé počasí, lodě musely složitě křižovat nepříznivými větry a celých šedesát dní je bičovaly zuřivé bouře. Ukázalo se také, že posádka poskládaná z Portugalců, Španělů, Řeků, Sicilanů, Francouzů, Angličanů, Němců a Arabů rozhodně neoplývá soudržností ani loajalitou. Jednotlivé národy se navzájem nesnášely a všichni včetně kapitánů chovali zášť k Magalhãesovi.

Unavená posádka se dočkala chvíle odpočinku v kotvišti poblíž dnešního Ria de Janeiro. Domorodci byli loděmi fascinováni. V deníku benátského rytíře Antonia de Pigafetty, který se plavby účastnil, se dochovaly četné historky o ženách, které se námořníkům nabízely výměnou za nože a železné hřebíky. Magalhães ale hnal svou flotilu dále. Průzkum vodní cesty vedoucí do vnitrozemí bohužel ukázal, že nejde o průliv napříč kontinentem, ale o ústí řeky Río de la Plata. Admirál proto zavelel zvednout kotvy a vyplout na jih. Námořníky to pochopitelně nepotěšilo. Na jižní polokouli se blížila zima a cesta dolů k jižnímu pólu neslibovala krásné domorodky, ale zimu a hlad. Jejich obavy se potvrdily. Po dlouhé plavbě podél nehostinného pobřeží byly lodě nuceny v březnu 1520 zakotvit v dnešní Patagonii a přezimovat zde. Teplota rychle klesala, jídlo docházelo ještě rychleji a mezi posádkou se šířila vzpurná nálada.

Vzpoura a trest

Jako první proti Magalhãesovi povstal kapitán Juan de Cartagena. Admirála označil za agenta Portugalska, který výpravu cíleně sabotuje, a v dubnu se ho pokusil zabít. Magalhães ale o plánech věděl a povstání krutě potlačil. Námořníky nechal pověsit za nohy na ráhna, důstojníky popravit a rozčtvrtit. Samotného Cartagenu vysadil na malý ostrůvek, kde zemřel hlady. Po dlouhé zimě, kterou přežili jen díky drasticky sníženým přídělům a obchodováním s domorodci (údajně mezi nimi byl záhadný kmen dvoumetrových obrů), se vydali na další cestu.

Loď San Antonio, v jejíchž zásobárnách se skrývala většina zbývajících potravin, jedné noci zvedla kotvy a nabrala kurz zpátky do Španělska. Magalhães se nevzdal a krátce poté v listopadu roku 1520 se na něj konečně usmálo štěstí. Proklouzl mezi nejjižnějším cípem Jižní Ameriky a Ohňovou zemí a po týdnech bojů s bouřemi a ledovým mořem vplul do klidných vod nového oceánu. V slzách a děkovných modlitbách ho pojmenoval „Mar Pacifico“ a věřil, že brzy spatří břehy indonéských ostrovů. Dalších téměř sto dní ale nezahlédl nic než nekonečný oceán.

Mapy přes palubu

Podle zápisků v deníku Antonia de Pigafetty byla situace zoufalá. Námořníci pili žluklou páchnoucí vodu, jedli prach ze sucharů smíchaný s červy a žvýkali kožené obložení stěžňů. Krysy se pod rukou prodávaly za půl dukátu. I Magalhães propadl zoufalství, protože si konečně uvědomil, že jeho drahocenné mapy jsou jen bezcenný cár papíru, a před zraky celé posádky je hodil do moře. Námořníci se domnívali, že je to jejich konec. Ve skutečnosti je ale kapitánovo rozhodnutí zachránilo.

Magalhães byl zkušený mořeplavec, a jakmile se přestal spoléhat na mapy, nabral podle hvězd nejrychlejší kurs přes neznámý oceán. Vítr mu tentokrát přál a v březnu 1521 konečně doplul se zbývajícími loděmi a polomrtvou posádkou do Filipín. Úspěch samozřejmě nepřičítal svým mořeplaveckým schopnostem, ale boží milosti. Na důkaz díků se rozhodl všechny domorodce přivést ke katolické víře, a učinit z nich tak poddané španělského krále. Rozhodnutí se mu stalo osudným.

Osudná bitva

Někteří z místních náčelníků se nechali i s poddanými pokřtít, protože ve spojenectví se Španěly viděli výhody. Jeden z nich, vládce ostrova Mactan jménem Lapu Lapu, ale odmítl. Magalhães výjimky netrpěl. Zavelel svým mužům, aby vypálili jednu jeho vesnici a vzpurné obyvatele na výstrahu povraždili. Poté předložil náčelníkovi ultimátum znovu. Lapu Lapu opět odmítl a Magalhães se rozhodl vyhladit celý ostrov. Jelikož nemohl v mělkých vodách připlout až ke břehu, vylodil se se šedesáti námořníky vyzbrojenými mušketami a samostříly poblíž pláže a brodil se v jejich čele vodou ke břehu. Z džungle se znenadání vyrojilo na 1500 válečníků a výsadek zasypali deštěm kamení, šípů a oštěpů. Magalhães byl zasažen šípem do stehna a kámen mu srazil z hlavy helmici. V nastalé skrumáži zoufale bojoval o život, dokud ho jeden z domorodců neťal šavlí do nohy. Kapitán padl do vody, kde ho houf válečníků ubodal oštěpy. Tělo vítězní domorodci odnesli na ostrov a odmítli ho vydat i po nabídce štědrého výkupného. Na Filipínách se tento okamžik připomíná každého 27. dubna jako národní svátek.

Výprava byla po nešťastné bitvě v troskách. Námořníků zbylo tak málo, že museli jednu z lodí zanechat na místě, protože ji neměl kdo řídit. Dvě zbývající plavidla se v listopadu 1521 dobelhala do cíle na souostroví Moluky. Jedna z nich zde musela zakotvit a podstoupit kompletní opravu. Do domácího přístavu se ale nedostala, byla zajata Portugalci a později se potopila během tropické bouře. Jediná Victoria dokázala obeplout africký mys Dobré naděje a podél západního pobřeží zamířit domů. V přístavu Sanlúcar de Barrameda zakotvila 6. září 1522. Na palubě se potácelo posledních 18 námořníků, kteří z původních 260 cestu kolem světa přežili. Většina z nich se kvůli podvýživě a vyčerpání neudržela na nohou.

Neprávem přisouzené prvenství

Skončila Magalhãesova výprava neúspěchem? Pro španělského krále Karla rozhodně ne. V podpalubí rozbité a sluncem vybělené Victorie se skrýval náklad koření, jehož prodejem se monarchovi vložená investice vrátila více než dvojnásobně. Dostal také do rukou pádný důkaz, že svět je daleko větší, než tehdejší kartografové soudili, a že cestovat do Asie západním směrem se nevyplatí. Pokusil se sice neúspěšně vyslat po stopách Magalhãese ještě jednu flotilu, ale poté raději sporné území Ostrovů koření prodal Portugalcům za 350 000 dukátů.

Sám Magalhães je dodnes připomínán jako první člověk, kterému se podařilo obeplout zeměkouli. Titul mu náleží neprávem, protože zahynul dávno před tím, než se jeho flotile podařilo doplout domů. Prvenstvím se nemůže chlubit ani Juan Sebastian Elcano, který poslední loď do španělského přístavu dovedl. Prvním člověkem, který obeplul svět, byl Magalhãesův sluha, Malajec Enrique. Kapitán ho zakoupil na trhu otroků na Filipínách už v roce 1511 a používal ho jako asistenta a tlumočníka. Enrique svého pána přežil a cesta kolem světa pro něj skončila už v okamžiku, kdy loď Victoria zakotvila v jeho domovské jihovýchodní Asii.

Před 505 lety vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda flotila pěti lodí s 260 námořníky. Pod velením Portugalce Fernão de Magalhãese měla doplout k indonéskému souostroví Moluky. Místo na východ však vyplula směrem k západu. Záměrem kapitána totiž bylo proplout průlivem napříč nedávno objeveným americkým kontinentem a nalézt pro španělského krále Karla novou cestu k asijským trhům s vzácným kořením. Za svou odvahu zaplatil životem nejen on, ale také většina jeho posádky.

Magalhãesova plavba je jednou z nejzvláštnějších výprav v historii mořeplavectví. Z našeho pohledu je divná už tím, že celou anabázi podnikl právě kvůli koření, kterého je dnes všude dostatek. Pro evropskou šlechtu byl ale tehdy hřebíček, skořice nebo muškátový oříšek vzácnější než zlato a malé souostroví Moluky, kam měl Magalhães namířeno, jimi přímo oplývaly. Boj o přístup ke zdejším plantážím přerostl na konci 15. století do konfliktu mezi evropskými námořními velmocemi – Španělskem a Portugalskem. Smír přinesla až dohoda posvěcená papežem Alexandrem VI., která rozdělila celý svět vedví. Afriku a Asii přisoudila Portugalsku a nedávno objevený Nový svět (s výjimkou budoucí Brazílie) Španělsku.

Španělé tím pádem přišli na „Ostrovy koření“, které sice byly přístupné oběma zemím, ale cesta kolem Afriky vedla výsostnými portugalskými vodami. Když tedy ke králi Karlovi přišel Magalhães s plánem dorazit k nim z druhé strany světa, monarcha mu nechal promptně vystrojit flotilu. Pět starých karavel a posádka poskládaná z nejrůznějších středomořských národů nepředstavovala pro královskou pokladnu velký výdaj a vidina, že vytře Portugalcům zrak, byla až příliš lákavá. O plánu svého poddaného se dozvěděl i portugalský král Manuel I. Ten sice Magalhãese kvůli obchodování s marockými Maury propustil ze svých služeb, nelíbilo se mu ale, že se tak rychle přidal ke konkurenci. Přípravy se snažil sabotovat, a za flotilou dokonce vyslal dvě lodě s rozkazem kapitána zatknout a dopravit ho do Portugalska v řetězech. Magalhãesovi se podařilo vyklouznout. Tím ale jeho štěstí na dlouhou dobu skončilo.

Chybné mapy a mylné představy

Původní plán vypadal jednoduše. Pětice lodí se měla podél západní Afriky vydat na jih a podél rovníku rychle přeplout Atlantský oceán k břehům Jižní Ameriky. Podle map, které měl Magalhães k dispozici, se mělo na pobřeží dnešní Brazílie nacházet ústí průlivu vedoucího napříč kontinentem. Flotila jím měla v jeho představách proplout a vynořit se na dohled Indonésie. Optimismus mořeplavce opustil už během plavby přes Atlantik. Výpravu stíhalo nepříznivé počasí, lodě musely složitě křižovat nepříznivými větry a celých šedesát dní je bičovaly zuřivé bouře. Ukázalo se také, že posádka poskládaná z Portugalců, Španělů, Řeků, Sicilanů, Francouzů, Angličanů, Němců a Arabů rozhodně neoplývá soudržností ani loajalitou. Jednotlivé národy se navzájem nesnášely a všichni včetně kapitánů chovali zášť k Magalhãesovi.

Unavená posádka se dočkala chvíle odpočinku v kotvišti poblíž dnešního Ria de Janeiro. Domorodci byli loděmi fascinováni. V deníku benátského rytíře Antonia de Pigafetty, který se plavby účastnil, se dochovaly četné historky o ženách, které se námořníkům nabízely výměnou za nože a železné hřebíky. Magalhães ale hnal svou flotilu dále. Průzkum vodní cesty vedoucí do vnitrozemí bohužel ukázal, že nejde o průliv napříč kontinentem, ale o ústí řeky Río de la Plata. Admirál proto zavelel zvednout kotvy a vyplout na jih. Námořníky to pochopitelně nepotěšilo. Na jižní polokouli se blížila zima a cesta dolů k jižnímu pólu neslibovala krásné domorodky, ale zimu a hlad. Jejich obavy se potvrdily. Po dlouhé plavbě podél nehostinného pobřeží byly lodě nuceny v březnu 1520 zakotvit v dnešní Patagonii a přezimovat zde. Teplota rychle klesala, jídlo docházelo ještě rychleji a mezi posádkou se šířila vzpurná nálada.

Vzpoura a trest

Jako první proti Magalhãesovi povstal kapitán Juan de Cartagena. Admirála označil za agenta Portugalska, který výpravu cíleně sabotuje, a v dubnu se ho pokusil zabít. Magalhães ale o plánech věděl a povstání krutě potlačil. Námořníky nechal pověsit za nohy na ráhna, důstojníky popravit a rozčtvrtit. Samotného Cartagenu vysadil na malý ostrůvek, kde zemřel hlady. Po dlouhé zimě, kterou přežili jen díky drasticky sníženým přídělům a obchodováním s domorodci (údajně mezi nimi byl záhadný kmen dvoumetrových obrů), se vydali na další cestu.

Loď San Antonio, v jejíchž zásobárnách se skrývala většina zbývajících potravin, jedné noci zvedla kotvy a nabrala kurz zpátky do Španělska. Magalhães se nevzdal a krátce poté v listopadu roku 1520 se na něj konečně usmálo štěstí. Proklouzl mezi nejjižnějším cípem Jižní Ameriky a Ohňovou zemí a po týdnech bojů s bouřemi a ledovým mořem vplul do klidných vod nového oceánu. V slzách a děkovných modlitbách ho pojmenoval „Mar Pacifico“ a věřil, že brzy spatří břehy indonéských ostrovů. Dalších téměř sto dní ale nezahlédl nic než nekonečný oceán.

Mapy přes palubu

Podle zápisků v deníku Antonia de Pigafetty byla situace zoufalá. Námořníci pili žluklou páchnoucí vodu, jedli prach ze sucharů smíchaný s červy a žvýkali kožené obložení stěžňů. Krysy se pod rukou prodávaly za půl dukátu. I Magalhães propadl zoufalství, protože si konečně uvědomil, že jeho drahocenné mapy jsou jen bezcenný cár papíru, a před zraky celé posádky je hodil do moře. Námořníci se domnívali, že je to jejich konec. Ve skutečnosti je ale kapitánovo rozhodnutí zachránilo.

Magalhães byl zkušený mořeplavec, a jakmile se přestal spoléhat na mapy, nabral podle hvězd nejrychlejší kurs přes neznámý oceán. Vítr mu tentokrát přál a v březnu 1521 konečně doplul se zbývajícími loděmi a polomrtvou posádkou do Filipín. Úspěch samozřejmě nepřičítal svým mořeplaveckým schopnostem, ale boží milosti. Na důkaz díků se rozhodl všechny domorodce přivést ke katolické víře, a učinit z nich tak poddané španělského krále. Rozhodnutí se mu stalo osudným.

Osudná bitva

Někteří z místních náčelníků se nechali i s poddanými pokřtít, protože ve spojenectví se Španěly viděli výhody. Jeden z nich, vládce ostrova Mactan jménem Lapu Lapu, ale odmítl. Magalhães výjimky netrpěl. Zavelel svým mužům, aby vypálili jednu jeho vesnici a vzpurné obyvatele na výstrahu povraždili. Poté předložil náčelníkovi ultimátum znovu. Lapu Lapu opět odmítl a Magalhães se rozhodl vyhladit celý ostrov. Jelikož nemohl v mělkých vodách připlout až ke břehu, vylodil se se šedesáti námořníky vyzbrojenými mušketami a samostříly poblíž pláže a brodil se v jejich čele vodou ke břehu. Z džungle se znenadání vyrojilo na 1500 válečníků a výsadek zasypali deštěm kamení, šípů a oštěpů. Magalhães byl zasažen šípem do stehna a kámen mu srazil z hlavy helmici. V nastalé skrumáži zoufale bojoval o život, dokud ho jeden z domorodců neťal šavlí do nohy. Kapitán padl do vody, kde ho houf válečníků ubodal oštěpy. Tělo vítězní domorodci odnesli na ostrov a odmítli ho vydat i po nabídce štědrého výkupného. Na Filipínách se tento okamžik připomíná každého 27. dubna jako národní svátek.

Výprava byla po nešťastné bitvě v troskách. Námořníků zbylo tak málo, že museli jednu z lodí zanechat na místě, protože ji neměl kdo řídit. Dvě zbývající plavidla se v listopadu 1521 dobelhala do cíle na souostroví Moluky. Jedna z nich zde musela zakotvit a podstoupit kompletní opravu. Do domácího přístavu se ale nedostala, byla zajata Portugalci a později se potopila během tropické bouře. Jediná Victoria dokázala obeplout africký mys Dobré naděje a podél západního pobřeží zamířit domů. V přístavu Sanlúcar de Barrameda zakotvila 6. září 1522. Na palubě se potácelo posledních 18 námořníků, kteří z původních 260 cestu kolem světa přežili. Většina z nich se kvůli podvýživě a vyčerpání neudržela na nohou.

Neprávem přisouzené prvenství

Skončila Magalhãesova výprava neúspěchem? Pro španělského krále Karla rozhodně ne. V podpalubí rozbité a sluncem vybělené Victorie se skrýval náklad koření, jehož prodejem se monarchovi vložená investice vrátila více než dvojnásobně. Dostal také do rukou pádný důkaz, že svět je daleko větší, než tehdejší kartografové soudili, a že cestovat do Asie západním směrem se nevyplatí. Pokusil se sice neúspěšně vyslat po stopách Magalhãese ještě jednu flotilu, ale poté raději sporné území Ostrovů koření prodal Portugalcům za 350 000 dukátů.

Sám Magalhães je dodnes připomínán jako první člověk, kterému se podařilo obeplout zeměkouli. Titul mu náleží neprávem, protože zahynul dávno před tím, než se jeho flotile podařilo doplout domů. Prvenstvím se nemůže chlubit ani Juan Sebastian Elcano, který poslední loď do španělského přístavu dovedl. Prvním člověkem, který obeplul svět, byl Magalhãesův sluha, Malajec Enrique. Kapitán ho zakoupil na trhu otroků na Filipínách už v roce 1511 a používal ho jako asistenta a tlumočníka. Enrique svého pána přežil a cesta kolem světa pro něj skončila už v okamžiku, kdy loď Victoria zakotvila v jeho domovské jihovýchodní Asii.