Gestapo zatklo oba Rošické 18. června 1942. Informaci o údajném telefonátu však jejich přátelé nevěřili. Syn s otcem totiž kvůli vzájemným, dlouhotrvajícím neshodám mluvil pouze sporadicky. Nehledě na to, že odposlouchávání telefonátů nebylo za okupace snadné. Evžena Rošického sebrali v jeho bytě a zatčení zřejmě neproběhlo dramaticky. Na psacím stole mohl nechat vzkaz své matce.
Maminko, odešel jsem s dvěma pány od gestapa. Líbá Tě Evžen, napsal tužkou na druhou stranu rozepsaného rukopisu.
Podrobnosti o Jaroslavově zatčení nebyly známy.
Evžena vyslýchali v Pečkárně, poté ho věznili na Pankráci a už za týden, 25. června 1942, ho na střelnici v Praze-Kobylisích spolu s otcem popravili. Ve zprávě ČTK toho dne stálo, že „Rošický Jaroslav, majitel obchodu, a Rošický Evžen, redaktor, byli rozsudkem stanného soudu v Praze odsouzeni k smrti zastřelením“.
Muž „října 1918“
Jaroslav Rošický (19. 9. 1884–25. 6. 1942) pocházel z chudé polské šlechty a po absolvování důstojnické školy sloužil v rakousko-uherské armádě. Během 1. světové války bojoval v Rusku a učil na pražské vojenské kadetce. Když pochopil, že je éra c. a k. monarchie u konce, vstoupil do Maffie, organizace sjednocující protirakouský odboj. A protože se ve správnou dobu ocitl na správném místě, stal se po vzniku republiky generálním inspektorem československé armády. Novou vojenskou kariéru zahájil coby kapitán slibně: 28. října 1918 vyhlásil na Staroměstském náměstí vznik Československé republiky. Počátkem roku 1919 velel jednotce, jež se v Chebu zmocnila německých vojenských letadel. Šlo o odvážnou akci na sice nepřátelském, ale nikoli cizím území. Němečtí obyvatelé tzv. Deutsch-Böhmen se chtěli totiž připojit k Německu, což nebylo reálné. Německé letouny na československém území byly tudíž kořistí naší armády. Na to však německá rozvědka nezapomněla a je možné, byť přímé důkazy neexistují, že si své účty s Jaroslavem Rošickým vyřídila právě za heydrichiády. Ale to poněkud předbíháme… Ve dvacátých letech minulého století důstojníka Rošického čekal podobný osud jako mnohé kolegy. Zapojili se sice do událostí 28. října 1918, ale záhy – na rozdíl od československých legionářů – neuspěli v „boji o historické zásluhy“. Důvod? Sloužili Rakousko-Uhersku. A tak Jaroslav Rošický, byť byl po akci v Chebu povýšen na majora, opustil armádu s pocitem křivdy a věnoval se obchodu.
Atlet a novinář
Jaroslavův syn Evžen se narodil 15. října 1914 v Olomouci a vyrůstal v Praze. Už jako školák našel zalíbení v četbě novin. „Zase v nich ležíš? Jestli chceš být redaktor, tak si pamatuj, že jsou to ti nejprotivnější lidi na světě!“ dobíral si ho často jeho strýc Zdeněk Fierlinger, matčin bratr, později nechvalně známý politik. Evžen studoval reálné gymnázium a na letenském hřišti běhal v dresu Slavie. Prvního atletického úspěchu dosáhl roku 1933, kdy v Praze v souboji s evropskou elitou skončil v běhu na 800 metrů druhý. Překonával československé rekordy a při mistrovství ČSR vítězil v bězích na 400 i 800 metrů. Sportoval, studoval, zajímala ho politika a snil o dráze literáta. V levicových Haló novinách kritizoval například ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy: „A nemajíce ani na tretry, ani na trenýrky, běhali by naši atleti bosi a nahatí po hřištích ve šlépějích svých slavných antických předchůdců…“ Na ironický text reagovalo ministerstvo neobratnou argumentací v pravicovém listě Národ: „Syn vlastence a národovce hraje v této těžké době trapnou roli.“
Mezi otcem a synem panovalo dlouhodobé napětí. Jaroslav Rošický řekl například Evženovi, že pokud zanechá studia přírodních věd a přejde na práva, přestane ho finančně podporovat. Evžen si však stál za svým a práva na Univerzitě Karlově vystudoval. Každý – otec i syn – zastával odlišný světonázor. Evžen měl nejvíc přátel mezi redaktory Rudého práva a Haló novin, coby plamenný diskutér byl oblíbený. Zpočátku ho sice jako syna jednoho z „mužů října 1918“ brali s rezervou, ale záhy jejich důvěru získal. Evžen si vážil interbrigadistů, kteří odcházeli bojovat do Španělska, a pomáhal Němcům, kteří utíkali z nacistického Německa do demokratického Československa. Byl ale rovněž osobností se silným názorem, takže po podání přihlášky do komunistické strany se nakonec jejím členem de iure patrně nestal. Řeč archívů je v tomto směru nejasná. Nechápal změnu politiky KSČ, jež v roce 1939 schvalovala podpis německo-sovětské smlouvy (pakt Ribbentrop–Molotov o neútočení mezi nacistickým Německem a SSSR).
Na začátku okupace patřil Evžen stále k našim nejlepším běžcům, leč netrénoval příliš intenzívně a závodil jen příležitostně. Jeho povahu po válce výstižně vykreslil trenér Otakar Jandera: „Na počátku kariéry se ve Slavii objevil jako všestranně nadaný kluk, který však jednou přišel na trénink ve skvěle střižených trenýrkách a tričku zářícím čistotou, ale příště ve zmačkaném a špinavém triku… Vždy však veselý, rozesmátý. Kdyby víc trénoval, mohl být světový rekordman. V tom ho ale brzdily všestranné zájmy. Rád chodil spolu s ostatními atlety k nám domů na návštěvu. Z mé knihovny si vypůjčil a přečetl celého Londona, zářil nad četbou Voltaira a Dostojevského, neustále pročítal Karla Čapka.“
Sympatický, štíhlý a 185 centimetrů vysoký mladík těžce prožíval rozchod se slovenskou studentkou, kterou v roce 1939 zatklo gestapo za napomáhání k emigraci. Po propuštění dívka nechtěla zůstat v protektorátní Praze ani ve fašistickém Slovenském štátě, získala vízum do Itálie a odjela. Její rozhodnutí, že bude raději žít v Mussoliniho fašistické zemi, což brala za přijatelné zlo, Emila zasáhlo.
Věrnou družku atletiku po čase opustil. Majitel sedmi titulů mistra ČSR – pěti v běhu na 800 metrů, dvou na 400 metrů překážek, držitel šesti národních rekordů – vedl ještě koncem roku 1939 pořadí našich nejlepších běžců na 800 metrů, ale o rok později jeho jméno z tabulek zmizelo a objevilo se jen v ročence Slavie, a to jen díky tomu, že běhal štafetové závody.
Za protektorátu se Evžen stal redaktorem Národní práce. V redakci psal reportáže, fejetony, povídky a doma po večerech připravoval román. Měl literární ambice. Snažil se zapojit do odboje, jenomže byl příliš známým sportovcem. Jeho tvář znala jak česká, tak německá široká veřejnost, proto se mu nepodařilo navázat spojení s komunistickým odbojem. Jeho popularita představovala pro odbojáře neúměrné riziko.
Setkání v Pečkárně
Tady je na místě zmínit, že se na počátku německé okupace do vojenské odbojové organizace Obrana národa zapojil Evženův trenér Jandera. Ve svém dejvickém bytě rozmnožoval letáky, které jeho atletičtí svěřenci ze Slavie roznášeli po Praze. Evžen jim chtěl pomáhat, ale trenér jeho nabídku odmítl s tím, že má příliš známou, tudíž nebezpečnou tvář. Nicméně samotný Jandera byl navzdory své opatrnosti odhalen a zatčen. Právě v červnu 1942 se s Evženem náhodou setkal v gestapácké Pečkárně. Po válce o tom podal věrohodné a barvité svědectví:
„Za heydrichiády jsem byl několikrát vyslýchán a jednoho dne, kdy Němci zrovna přiváželi do Pečkárny k výslechům nové vězně, jsem najednou zaslechl dvakrát jméno Rošický. My, starší kriminálníci, jsme zrovna čekali ve vedlejší místnosti na to, až začne rozdělování zatčených k odvozu do věznice na Pankráci. Když bylo vyvoláno mé jméno, vyběhl jsem z místnosti zvané loď a zařadil se těsně za oba Rošické. Uměl jsem v tom chodit, takže jakmile to bylo možné, pošeptal jsem Evženovi, aby po povelu ‚Nasedat do auta‘ utíkal chodbou za mnou, abychom tak jako první naskočili do automobilu. Schováni před natlačenými postavami vězňů a skryti před hlídkou na zádi náklaďáku jsme měli přece jen chvilku popovídat si. Dával jsem mu užitečné rady, ale on hleděl nepřítomně. ‚Posloucháš mě vůbec?!‘ ptal jsem se. Odpověděl, jako by procitl: ‚Teď se mi to teprve bude psát. Škoda jen, že mně gestapáci překazili pracovní schůzku!‘ odpověděl a opět se zasnil. Za chvíli se však vrátil do reality. ‚Stalingrad znamená přelom! Za dva měsíce, nejdéle za půl roku fašisté poznají nemožnost dalšího boje,‘ dodal velmi přesvědčivě. Když jsme jeli ulicemi do pankráckého kopce, rychle jsem mu dával další rady – jak se chovat ve vězení. Pak jsme si naposledy stiskli ruce. Asi za dva dny přišel do naší cely dozorce Kolínský (muž, jenž tajně vynesl z Pankráce Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce; pozn. red.) a vykládal o Evženovi: ‚Je to zvláštní chlapec, netuší blízký konec. Zpívá a stále si něco vymýšlí. Měl by se raději soustředit na výslech. Je zatčen za schvalování atentátu na Heydricha. U výslechu mu tvrdili, že prý vyslechli jeho rozhovor s otcem. A to že je dostatečný důvod k zastřelení.‘ V naší cele jsme každé odpoledne napjatě poslouchali hlasité vyvolávání jmen vězňů k popravě. Na ten okamžik, kdy zaznělo jeho jméno, jsem nikdy nezapomněl… Bohaté, moc bohaté byly, Evžene, tvé zkušenosti posledních dnů, ale tvé pero už je nenapíše…“
Tak svou vzpomínku na Evžena ukončil Otakar Jandera, jenž byl v prosinci 1942 odsouzen ke čtyřletému žaláři a v roce 1945 přežil v Německu pochod smrti. Jestliže dozorce Kolínský prohlásil, že Evžen netušil svůj blízký konec, mohlo to víceméně znamenat, že do odboje nebyl zapojen.
Tady uveďme ještě jednu okolnost smutného příběhu. Podle podoby populárního atleta Evžena Rošického vytvořil sochař Jiří Ducháček sochu nazvanou Vítěz, jejíž bronzový odlitek stál od roku 1937 u paláce Elektrických podniků v pražských Holešovicích. Sochu však odtud Němci v roce 1939 odvezli a nejspíš ji roztavili. Jako by to předznamenalo tragický atletův osud.
Německá odplata?
Skutečné důvody rozsudku smrti nad Evženem a Jaroslavem Rošickými byly podle všeho jiné než schvalování atentátu. Mohlo jít o udání nepřátel otce obchodníka a syna atleta-novináře. Velmi pravděpodobná je však hypotéza o odplatě Němců bývalému československému důstojníkovi Rošickému za jeho aktivitu v roce 1919. Nacisté pak mohli připojit k otci i syna-komunistu, jenž se netajil, že v Československu pomáhal předválečným německým běžencům. Především však německá justice během stanného práva nemusela zdůvodňovat žádný svůj rozsudek…
Pokud jde o zapojení obou Rošických do protinacistického odboje, naše historiografie sice zmiňuje ilegální skupinu Kapitán Nemo a uvádí, že byla napojena také na majora Jaroslava Rošického. Evženovo jméno však mezi odbojáři nefiguruje.
Řada českých sportovců v odboji působila, například fotbalista František Kloz, boxer Václav Procházka, kterého nacisté popravili, gymnasta Ladislav Vácha, jejž umučilo gestapo, či boxer Vilda Jakš, palubní střelec 311. československé bombardovací peruti, a další. Na ně se po válce sice úplně nezapomnělo, protože však – na rozdíl od Evžena Rošického – nezastávali levicové názory, komunistická propaganda je tolik neoslavovala. Skoro se nabízí konstatování, že je spíš nepotřebovala.
Evženův případ byl jiný. Už v roce 1947 se na strahovském stadiónu konal první ročník Memoriálu Evžena Rošického. Šlo o mediálně podporovaný atletický mítink, vrchol atletické sezóny, jenž později desítky let uctíval atletovu památku a zároveň až přespříliš zdůrazňoval, že byl komunistickým novinářem i odbojářem, přičemž o jeho odbojové činnosti nebyly dostatečné, spíš tedy žádné důkazy.
Pokud by se někdo odvážil tvrdit, že v poválečné době musel mít i náš sport „svého Julia Fučíka“, se zlou by se potázal. Přitom bylo zcela zjevné, že se o vznik a konání monstrózního strahovského Memoriálu Evžena Rošického zasloužil atletův strýc Zdeněk Fierlinger, rozporuplná postava naší novodobé historie. Za druhé světové války velvyslanec v SSSR a po osvobození československý premiér. Jeho jméno je spojeno se zradou ČSSD, kterou jako její předseda po únoru 1948 připojil ke komunistům, načež se stal až do roku 1966 členem předsednictva ÚV KSČ.
Oslava památky Rošického trvala desítky let, i když časem slábla. Nicméně Evženova sympaticky optimistická tvář shlížela nadále na četná hřiště nebo ze stěn nejedné sportovní školy. Na dávnou propagandistickou režimní pachuť sportovci zvolna zapomínali. V roce 1975 byl přejmenován dosavadní Stadión Čs. lidové armády, jenž patřil Dukle Praha, na Stadión Evžena Rošického. Poslední ročník memoriálu se konal v roce 1989.
