Černá komedie Beetlejuice Beetlejuice je plnohodnotné pokračování druhého celovečerního snímku filmaře a výtvarníka Tima Burtona z roku 1988. Nejenže nechybí Michael Keaton coby představitel charismatického titulního lumpa; vrací se i kdysi nezaměnitelná a nezkrotná morbidní fantazie, kterou se Burton kdysi proslavil, ale v posledních mnoha letech jako kdyby mu vyschla.

Tim Burton už před časem prohlásil, že pokračování filmu Beetlejuice natočí jen pod podmínkou, že se titulní role opět ujme zmiňovaný Michael Keaton; ten se zase na oplátku nechal slyšet, že dvojka Beetlejuice je jediný sequel, který by ho zajímalo natočit. Beetlejuice, správně psáno Betelgeuse, možná není hlavní postava obou snímků, je to však figura daleko nejvýraznější: duch nebo snad démon v nepřehlédnutelném černobílém obleku s podobně tónovaným makeupem, divokými vlasy, lehce plesnivějící pletí a chováním neřízené střely. Jako ty nejzábavnější mýtické bytosti – třeba hejkal nebo vodník – není ani „hodný“, ani „zlý“, existuje mimo tyhle kategorie a řídí se vlastním úsudkem.

V jedničce se zapletl do sporu dvou manželských párů, Maitlandových a Deetzových, které se přetahovaly o honosný venkovský dům v Nové Anglii; ani jim v tom moc nepřekáželo, že první dvojice byla po smrti. Druhý díl se odpichuje od Lydie Deetzové, minule adolescentky, nyní zralé ženy, neboť v tomhle filmovém světě uteklo stejných šestatřicet let jako v tom našem. Lydia má úspěšnou televizní show Dům duchů, nerozumí si s dospívající dcerou Astrid, stále se jí stýská po manželovi zemřelém kdesi v Amazonii a teď jí ještě zesnul otec v tlamě žraloka. Kvůli pohřbu se zbylí Deetzovi přesunou na ono novoanglické sídlo, kde Lydiin slizký producent začne mluvit o svatbě, Astrid se zakouká do kluka ze sousedství a než by jeden řekl třikrát „Beetlejuice“, ocitne se spousta doposud živých postav v zásvětí.

Tedy ono to vlastně trvá trochu déle, asi hodinu, což je u filmu dlouhého 104 minut opravdu zadlouho. Scenáristé Alfred Gough a Miles Millar se zprvu k ničemu pořádně nemají, pořád přidávají další postavy a vedlejší linie a s prvním překvapivým momentem vyrukují, až když se člověku chce pomalu odejít z kina. Ano, Monica Bellucci vypadá jako nemrtvá vysavačka duší Delores LaVerge působivě a je fajn dozvědět se, co spolu s Beetlejuicem vyváděli během morové epidemie, ale její jediný úkol je posešívat si tělo dohromady sešívačkou. Danny De Vito coby údržbář v zásvětí má ještě nevděčnější roli, Willem Dafoe v roli parodie na detektiva z béčkových kriminálek krade prostor nosnějším postavám.

A těmi jsou právě Lydia, Astrid, její objev Jeremy a samozřejmě Beetlejuice. Jakmile se tihle – a několik dalších figur – dostanou do zmiňovaného zásvětí, jako by mezi tamními legračními mrtvolami Burtonova fantazie po desítkách minut děje (a řadě let průměrných filmů) konečně zase ožila. Protože zatímco se živými je nuda, v zásvětí se dějí věci, jak Burton názorně demonstroval už v prvním Beetlejuicovi nebo v loutkové Mrtvé nevěstě. Čerstvě zemřelí musejí bojovat s byrokracií, každý z nich má do těla jasně vepsaný způsob smrti, duše odváží rozjuchaný vlak Soul Train (česky Cajdák), pojmenovaný podle skutečného televizního pořadu o soulové a R&B hudbě, jeden si může odskočit na jeden z měsíců Saturnu za roztomile dravými písečnými červy…

V těchhle pasážích jako by se Burton probudil z letargie a imitování sebe sama, což zhusta předváděl ve filmech počínaje Alenkou v říši divů (2010), a znovu se napojil na zdroje své brutální i něžné fantasmagorické poetiky, jakou známe z jeho raných snímků – vedle Beetlejuice i ze Střihorukého Edwarda, dvou Batmanů a ve zředěnější formě i z následujících titulů. Krev na plátno stříká proudem podobně jako výtvarné nápady nebo vizuální gagy, křoví hlavním postavám tvoří řada roztomilých vedlejších figurek v čele s Bobem se svrasklou hlavou, pořád se něco děje a je celkem jedno, že to dohromady velký smysl nedává; ostatně co my víme, co jak to probíhá v zásvětí? Velkolepá svatba zpátky mezi živými celému tomu hemžení nasadí korunu.

V roli Lydie se vrací Winona Ryder, Astrid hraje Jenna Ortega, představitelka Wednesday ze stejnojmenného seriálu, pod nímž jsou rovněž podepsaní Burton, Gugh a Millar, ale nejvíc pozornosti pochopitelně přitahuje nesestřelitelný Keatonův Beetlejuice, tvor obdařený neutuchající energií a potměšilostí. Při ohlédnutí za Keatonovou kdysi nadějně rozjetou, ale posléze ne až tak zářivou kariérou lze jen litovat, že tenhle už třiasedmdesátiletý herec nedostal víc příležitostí „prodat“ svůj různorodý talent.

Nemastný neslaný konec filmu Beetlejuice Beetlejuice dává naději, že by mohla vzniknout i trojka. Snad to nepotrvá dalších šestatřicet let – už jen kvůli Keatonovi. Než se tak (doufejme) stane, lze si zkrátit čekání návštěvou výstavy Tim Burton: Návraty do konce září v pražském Obecním domě nebo české verze broadwayského muzikálu Beetlejuice, který poběží od listopadu v Hudebním divadle Karlín.

Černá komedie Beetlejuice Beetlejuice je plnohodnotné pokračování druhého celovečerního snímku filmaře a výtvarníka Tima Burtona z roku 1988. Nejenže nechybí Michael Keaton coby představitel charismatického titulního lumpa; vrací se i kdysi nezaměnitelná a nezkrotná morbidní fantazie, kterou se Burton kdysi proslavil, ale v posledních mnoha letech jako kdyby mu vyschla.

Tim Burton už před časem prohlásil, že pokračování filmu Beetlejuice natočí jen pod podmínkou, že se titulní role opět ujme zmiňovaný Michael Keaton; ten se zase na oplátku nechal slyšet, že dvojka Beetlejuice je jediný sequel, který by ho zajímalo natočit. Beetlejuice, správně psáno Betelgeuse, možná není hlavní postava obou snímků, je to však figura daleko nejvýraznější: duch nebo snad démon v nepřehlédnutelném černobílém obleku s podobně tónovaným makeupem, divokými vlasy, lehce plesnivějící pletí a chováním neřízené střely. Jako ty nejzábavnější mýtické bytosti – třeba hejkal nebo vodník – není ani „hodný“, ani „zlý“, existuje mimo tyhle kategorie a řídí se vlastním úsudkem.

V jedničce se zapletl do sporu dvou manželských párů, Maitlandových a Deetzových, které se přetahovaly o honosný venkovský dům v Nové Anglii; ani jim v tom moc nepřekáželo, že první dvojice byla po smrti. Druhý díl se odpichuje od Lydie Deetzové, minule adolescentky, nyní zralé ženy, neboť v tomhle filmovém světě uteklo stejných šestatřicet let jako v tom našem. Lydia má úspěšnou televizní show Dům duchů, nerozumí si s dospívající dcerou Astrid, stále se jí stýská po manželovi zemřelém kdesi v Amazonii a teď jí ještě zesnul otec v tlamě žraloka. Kvůli pohřbu se zbylí Deetzovi přesunou na ono novoanglické sídlo, kde Lydiin slizký producent začne mluvit o svatbě, Astrid se zakouká do kluka ze sousedství a než by jeden řekl třikrát „Beetlejuice“, ocitne se spousta doposud živých postav v zásvětí.

Tedy ono to vlastně trvá trochu déle, asi hodinu, což je u filmu dlouhého 104 minut opravdu zadlouho. Scenáristé Alfred Gough a Miles Millar se zprvu k ničemu pořádně nemají, pořád přidávají další postavy a vedlejší linie a s prvním překvapivým momentem vyrukují, až když se člověku chce pomalu odejít z kina. Ano, Monica Bellucci vypadá jako nemrtvá vysavačka duší Delores LaVerge působivě a je fajn dozvědět se, co spolu s Beetlejuicem vyváděli během morové epidemie, ale její jediný úkol je posešívat si tělo dohromady sešívačkou. Danny De Vito coby údržbář v zásvětí má ještě nevděčnější roli, Willem Dafoe v roli parodie na detektiva z béčkových kriminálek krade prostor nosnějším postavám.

A těmi jsou právě Lydia, Astrid, její objev Jeremy a samozřejmě Beetlejuice. Jakmile se tihle – a několik dalších figur – dostanou do zmiňovaného zásvětí, jako by mezi tamními legračními mrtvolami Burtonova fantazie po desítkách minut děje (a řadě let průměrných filmů) konečně zase ožila. Protože zatímco se živými je nuda, v zásvětí se dějí věci, jak Burton názorně demonstroval už v prvním Beetlejuicovi nebo v loutkové Mrtvé nevěstě. Čerstvě zemřelí musejí bojovat s byrokracií, každý z nich má do těla jasně vepsaný způsob smrti, duše odváží rozjuchaný vlak Soul Train (česky Cajdák), pojmenovaný podle skutečného televizního pořadu o soulové a R&B hudbě, jeden si může odskočit na jeden z měsíců Saturnu za roztomile dravými písečnými červy…

V těchhle pasážích jako by se Burton probudil z letargie a imitování sebe sama, což zhusta předváděl ve filmech počínaje Alenkou v říši divů (2010), a znovu se napojil na zdroje své brutální i něžné fantasmagorické poetiky, jakou známe z jeho raných snímků – vedle Beetlejuice i ze Střihorukého Edwarda, dvou Batmanů a ve zředěnější formě i z následujících titulů. Krev na plátno stříká proudem podobně jako výtvarné nápady nebo vizuální gagy, křoví hlavním postavám tvoří řada roztomilých vedlejších figurek v čele s Bobem se svrasklou hlavou, pořád se něco děje a je celkem jedno, že to dohromady velký smysl nedává; ostatně co my víme, co jak to probíhá v zásvětí? Velkolepá svatba zpátky mezi živými celému tomu hemžení nasadí korunu.

V roli Lydie se vrací Winona Ryder, Astrid hraje Jenna Ortega, představitelka Wednesday ze stejnojmenného seriálu, pod nímž jsou rovněž podepsaní Burton, Gugh a Millar, ale nejvíc pozornosti pochopitelně přitahuje nesestřelitelný Keatonův Beetlejuice, tvor obdařený neutuchající energií a potměšilostí. Při ohlédnutí za Keatonovou kdysi nadějně rozjetou, ale posléze ne až tak zářivou kariérou lze jen litovat, že tenhle už třiasedmdesátiletý herec nedostal víc příležitostí „prodat“ svůj různorodý talent.

Nemastný neslaný konec filmu Beetlejuice Beetlejuice dává naději, že by mohla vzniknout i trojka. Snad to nepotrvá dalších šestatřicet let – už jen kvůli Keatonovi. Než se tak (doufejme) stane, lze si zkrátit čekání návštěvou výstavy Tim Burton: Návraty do konce září v pražském Obecním domě nebo české verze broadwayského muzikálu Beetlejuice, který poběží od listopadu v Hudebním divadle Karlín.