Pane doktore, občas jezdím vlakem a vždy mne udivuje, když si velká část cestujících dá na vedlejší sedadlo tašku. Asi aby si nikdo vedle nich nesedl… Proč Češi nechtějí, aby někdo cizí vedle nich seděl? Děkuju za pozornost. Píšu z vlaku. Dobeš T.
Chování, kdy si lidé pokládají tašku na vedlejší sedadlo, není časté jen u nás, ale je běžné v mnoha kulturách. Člověk je tvor teritoriální a často má sklon zabírat pro sebe víc místa a soukromí, než mu přísluší. Pokud si vedle něho někdo sedne, bude se cítit omezován na svobodě a nesvůj, zejména ve společnosti neznámých osob, kdy může docházet k dotekům nebo k omezení osobní zóny. Cestování může také být pro někoho časem, kdy si chce odpočinout a mít klid. Položení tašky na vedlejší sedadlo může být mimoslovním pokynem, jak si nerušený prostor zajistit. Velikost osobního prostoru či „komfortní zóny“ je částečně také otázka kulturních zvyklostí, jež se mohou v různých částech světa lišit.
K zemím s menším osobním prostorem patří například Brazílie, Mexiko a Argentina, kde je tělesná blízkost běžnější a lidé si během konverzace častěji potřásají rukama, dotýkají se a různě se oplácávají. Také na Středním východě (Egypt, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Izrael) bývá blízkost při komunikaci považována za projev přátelství a důvěry. Někdy máte dojem, že vás ze samé družnosti při rozhovoru hodlají namasírovat. V jihovýchodní Asii, zvláště v Indii a dalších hustě obydlených zemích, je menší osobní prostor běžný zřejmě proto, že s ohledem na populační hustotu jsou lidé zvyklí na těsnější kontakt.
Naopak v severní Evropě si lidé více cení soukromí a většího fyzického odstupu. Při rozhovorech běžně udržují větší vzdálenost a fyzický kontakt je omezenější. Ve Spojených státech a Kanadě je jistý odstup také důležitý. I když jsou tam lidé většinou vřelí a přátelští, preferují mezi sebou určitou vzdálenost zejména při čekání ve frontách nebo při rozhovoru. Podobně je tomu v Austrálii a na Novém Zélandu.
V jižní a západní části Evropy je těsný kontakt sice častější, například polibky na tváře při pozdravech, ale zároveň si lidé stále uchovávají určitou míru osobního prostoru, především ve veřejné dopravě nebo při běžných činnostech. Neznalost těchto rozdílů může cestovatelům přivodit nejednu nepříjemnost či nedorozumění, zejména jsou-li příslušné signály špatně pochopeny.
Jinými slovy, položení tašky na vedlejší sedadlo je nonverbální komunikace ve službách teritoriálního chování, která má nafouknout komfortní zónu dotyčného pasažéra. Nota bene je to ještě hodně civilizovaný způsob. V některých částech světa včetně té naší se totiž můžete v této situaci setkat s komunikací pomocí pachových signálů, přičemž o kouř jde v tom lepším případě. Tak si vyberte.
