Každý premiér si do londýnské Downing Street číslo 10, kde britský předseda vlády bydlí (a vedle má i úřad vlády), přináší vlastní přístup. Herbert Asquith, který byl premiérem na počátku 20. století, to popsal přesně: „Být premiérem je o tom, co si jeho držitel vybere a co z toho dokáže udělat.“ V obou věcech zatím panují v případě Keira Starmera dohady, jedna spekulace střídá druhou. Po 14 letech někdy hodně rozporuplné moci konzervativců, kteří ve čtvrtek utrpěli katastrofickou volební porážku, to ani jinak být nemůže. Zatím můžeme odpovědi hledat především v tom, jak Starmer vystupuje v politice, jaký prožil život a co říká, že chce udělat. Zda to skutečně udělá a bude moci udělat, jen uvidíme.
Jaké má zázemí
Keir Starmer působí jako klidný a zkušený muž. Rád hovoří o hodnotách. „Když vidím něco špatného nebo spatřím nespravedlnost, chci to napravit,“ prohlásil před časem. Podobnou větu by mohl vyslovit kterýkoli politik z kterékoli strany a v kterékoli době, ale u Starmera se v tom podle všeho odráží jeho bývalá práci, kdy působil jako významný právník, který se často vyskytoval i u kauz, které se věnovaly lidským právům nebo pak zastupoval i státní moc.
Starmer se narodil 2. září 1962. Jeho otec Rodney původně pracoval jako nástrojář v továrně, matka Josephine byla zdravotní sestra. Keir byl druhé ze čtyř dětí. Po jeho narození se rodina přestěhovala do domu v Hurst Green nedaleko Oxtedu, na který nový premiér často vzpomíná. Jeho mladší sestra Katy ale říkala, že peněz měla rodina málo, že dům jednou vytopila voda a trvalo několik let, než si mohli dovolit vymalovat, a když Keir prokopl oknem fotbalový míč, jeho otec ho zabednil, protože nemohl zaplatit za sklenáře.
Jeho matka Josephine trpěla Stillovou chorobou, vzácným typem zánětlivé artritidy, kvůli které jí museli dvakrát vyměnit kyčle a kolena a v pozdějším věku se stala vozíčkářkou. Někteří přátelé Starmera naznačili, že pokud se zdá, že postrádá emoce, je to možná důsledek toho, že vyrůstal s rodičem, který trpěl vážnou nemocí, což vede dítě k potlačování vlastních potřeb a pocitů. Od té doby se datoval i složitý vztah s jeho otcem, který věnoval velkou péči své nemocné ženě, ale nedbal tolik o děti. Starmer s otcem léta nemluvil, prý se s ním dokonce ani nerozloučil před jeho smrtí.
Přestože Keir Starmer působí jako slušňák, v dětství se občas pral s lidmi, kteří šikanovali jeho bratra, s kterým podle britských médií sdílel patrovou postel vyzdobenou plakáty americké zpěvačky Debbie Harry z postpunkové kapely Blondie. Harry byla v té době velmi sexy…
Rodina trávila opakovaně dovolenou v Lake District, kam vyráželi svým Fordem Cortina, ve kterém se tísnili rodiče, čtyři děti a čtyři psi.
Keir Starmer byl vždy premiantem ve škole. V jeho jednom životopise se dokonce tvrdí, že mu šlo všechno – učení, hra na flétnu i fotbal. U jeho studia na výběrovém gymnázium v Reigate se ovšem zastavme, protože je to věc z dnešního pohledu kontroverzní. V roce 1976, kdy zde byl studentem, byla škola přeměněna na nezávislé placené vzdělávací zařízení. Podmínky přeměny byly takové, že jeho rodiče nemuseli platit za jeho školní docházku, dokud nedosáhl 16 let, a když tohoto věku dosáhl, škola mu udělila stipendium, které mu umožnilo dokončit vzdělání bez jakéhokoli příspěvku. To umožňovalo nařízení, které předtím přijala budoucí britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová, když byla ministryní školství. Nyní chce nový levicový premiér zrušit daňovou úlevu pro soukromé školy, zavést dvacetiprocentní sazbu DPH na školné a získané peníze využít na platy většího počtu státních učitelů. Deník Daily Mail mu za to udělil „jedničku s hvězdičkou za pokrytectví“.
Starmer vystudoval práva na univerzitě v Leedsu a pak následovalo jednoroční bakalářské studium občanského práva na St Edmund Hall na Oxfordské univerzitě. Na začátku kariéry poskytoval bezplatné právní poradenství ženám, které pracovaly v masážním salonu pod jeho bytem. Od té doby se vesele spekuluje, zda to byl „jen“ masážní salon… Dnešní premiér v době počátků své právní kariéry proslul liberálními názory, jeden jeho známý vzpomíná, že „nevěří ve věznění za nic a nikdy“. To se samozřejmě postupně vyvíjelo.
Ve svém bývalém povolání to Keir Starmer dotáhl hodně daleko a byl velmi úspěšný. I za to mu byl udělen titul Sir. V letech 2008 až 2013 byl ředitelem státního zastupitelství (Director of Public Prosecutions, DPP), což je třetí nejvýše postavený státní zástupce v Anglii a Walesu, hned po generálním prokurátorovi a generálním advokátovi. Možná se tato jeho zkušenost projeví i v budoucnosti. Snad bude méně politikařit a více se zaměří na řešení konkrétních problémů a snad bude od kolegů a kolegyň čekat, že se doberou i nějakého výsledku. To by vlastně nemělo být nic nového a převratného, ale po určitém chaosu a krátkodechosti posledních let za vlády konzervativců by i to mohlo voličům stačit.
Po právnické kariéře se Starmer už zaměřil jen na politiku.
U labouristů
Názory Keira Starmera jsou ovlivněny i tím, že do vysoké politiky vstoupil ve svých 52 letech, tedy relativně pozdě. Na druhou stranu měl oproti jiným už dostatečné životní zkušenosti. V roce 2015 byl zvolen poslancem Dolní sněmovny a až do současných dní trávil politickou kariéru v opozici. Nemá vůbec žádné vládní zkušenosti. Otázkou je, zda je někomu předchozí zkušenost například s prací ministra něco platná v pozici premiéra. Jeho nedávní konzervativní předchůdci ve funkci předsedy vlády, Theresa Mayová, Boris Johnson a Lizz Trusová, měli konkrétní předchozí zkušenosti s vládou, ale v Downing Street nepřesvědčili.
Starmerovo působení v parlamentu bylo přitom poměrně intenzivní, přestože ještě před krátkým časem ho ve světě jen málokdo registroval. V roce 2016 byl proti Brexitu, tedy vystoupení z Evropské unii. V poslední kampani před volbami ale o Brexitu téměř nehovořil, protože lovil i v konzervativních vodách, tedy u těch, kteří Brexit podporovali. A to se mu podařilo.
V květnu 2020 byl zvolen předsedou Labouristické strany, která se pod vedením ultralevičáka Jeremyho Corbyna dlouho potácela v problémech. Svůj vítězný stranický projev pronesl Starmer ze svého obývacího pokoje kvůli pandemii Covidu. V projevu označil antisemitismus prezentovaný Corbynem za „skvrnu na naší straně“ a slíbil, že „vytrhne tento jed z kořenů a úspěch bude posuzovat podle návratu židovských členů a těch, kteří měli pocit, že nás už nemohou podporovat“. Starmer navedl Labouristickou stradu do od extrémní levice do politického středu. Do ledna 2022 bylo ze strany vyloučeno asi tři sta členů, často po stížnostech na antisemitismus, a tisíce Corbynových příznivců odešlo. Což straně pomohlo. Starmer očistil stranu od jejích nejtoxičtějších prvků, a tím odstranil největší překážku volitelnosti labouristů. A dosáhl v posledních volbách fantastického výsledku.
Za jeho šéfování Labouristů viděl jako člen parlamentu také odvolání dvou konzervativních premiérů a sehrál významnou roli (využil u toho zkušenosti právníka) při jejich odstranění. Třetího, Rishiho Sunaka, smáznul teď ve volbách.
Jak bude vládnout?
Spolupracovníci Keira Starmera upozorňují, že má určitý sklon k „nesdílení“. V překladu – nevěří jen tak někomu, chtěl by pracovat s menší skupinou důvěrníků. Což zejména členové velkých stran neradi vidí. Navíc u britských Labouristů jsou tradičně různé frakce a každá chce trochu něco jiného. Jeden z jeho příznivců pro web The Telegraph řekl, že „jednou z Keirových největších předností ale je to, že nikdy nepocházel z určité frakce labouristické strany ani jí nebyl zavázán“.
Každý politik na postu premiéra si ale vytvoří „svoji sektu“, protože schopnost vznášet se nad stranickými spory nevydrží navždy. To se dá čekat i od Starmera. U toho ale připomeňme jedno vtipné varování (pochází z britského tisku) slavného amerického boxera Mika Tysona: „Každý má plán, dokud nedostane přes ústa“.
Pevná rodina
Keir Starmer má zatím výhodu i v tom, že ho nestíhají aféry týkající se jeho soukromého života. S manželkou Victorií, bývalou advokátkou a dnešní zaměstnankyní státní zdravotnické organizace NHS v oblasti pracovního lékařství, se seznámil v roce 2000. Po jejich prvním rozhovoru údajně řekla: „Kdo si kurva myslí, že je?“
O čtyři roky později se ale zasnoubili a 6. května 2007 se vzali na panství Fennes v Essexu. Mají spolu syna a dceru. Bydleli zatím v Kentish Town v severním Londýně a jejich děti byly vychovávány v židovské víře své matky. Prarodiče manželky byli totiž Židé z Polska, kteří utekli před druhou světovou válkou do Anglie. Starmer v jednom rozhovoru prohlásil, že v případě zvolení premiérem by se proto vyhýbal práci v pátek po 18. hodině, aby mohl dodržovat šabatovou večeři a trávit čas s rodinou. To se mu ale určitě nepodaří.
Premiér Starmer je pescatarián, tedy nekonzumuje maso savců ani drůbež, ale může ryby, mléko, vejce a podobně. Jeho paní je vegetariánka a svým dětem umožnili jíst maso až od jejich 10 let. V tomto případě to vypadá na pořádně tuhou progresivistickou rodinu. Starmer je ateista (stejně jako dnes mnoho Britů), ale tvrdí, že „věří v sílu víry, která dokáže lidi spojovat“. To je dost líbivé heslo mnoha bezbožníků.
Angličanům je pak velmi sympatická jeho velká vášeň pro fotbal, nejpopulárnější sport v zemi. Kdysi hrál za amatérský tým Homerton Academicals v severním Londýně. Pokud může, zahraje si někdy jen tak i dnes. Fandí prvoligovému týmu Arsenal.
Jak se ale Keiru Starmerovi povede v první lize domácí a světové politiky, to uvidíme brzy. Kdekdo do něj vkládá velké naděje. Ale politika dokáže byt mimořádně vrtkavá. To, co se dnes jeví jako jasná a úspěšná věc, je zítra katastrofální problém. Před Starmerem je cesta, která ho buď pozvedne do výšin, anebo ho navede do propasti.
Starmer a Fiala
A v čem je Keir Starmer podobný Petru Fialovi? Oba vyzařují klid. Chtějí se domlouvat, pokud je to možné. Oba vedli předtím velkou veřejnou organizaci. Oba vyhráli volby, i když nemají médii a politology tolik vzývané charisma. Mají někdy podobné brýle, Starmer mává rukama stejně často jako český premiér. Podporují Ukrajinu. A oba jsou dnes spíše v politickém středu, i když jeden tvrdí, že je socialista a druhý, že je konzervativec a je napravo.
, nový britský premiér, o sobě prohlašuje, že je socialista. Má ale rád kapitalistické vymoženosti a elitní postavení. Proto se kroutí, když se jej někdo zeptá na jeho rytířský titul a rodinný dům na severu Londýna, který má hodnotu 2 miliony liber (kolem 60 milionu korun). Hledání vodítek, jakým bude po famózním volebním vítězství své Labouristické strany premiérem, je složité. Před časem byl tento fanoušek fotbalového Arsenalu popsán jako „metodický, velmi pracovitý, klidný, profesionální, dobrý v detailech, ale bez vkusu“. Nebude chrlit překvapivé vize, ani nás neoblaží ohnivými vystoupeními. Ostatně to první v roli premiéra to prokázalo. Má ale parlamentu jasnou většinu. Trochu to připomíná českého premiéra Petra Fialu.){kind=link}