Možná nejdelší závěrečný ceremoniál v historii karlovarského festivalu se nesl na vlně vzpomínání a (sebe)dojímání. Ohlíželo se za třiceti lety prezidentování Jiřího Bartošky, tvůrci se rozněžňovali nad tím, kdo všechno jim s filmem pomohl, nechyběly slzy. V nejdůležitějších kategoriích zvítězily filmy Náhlý záblesk hlubších věcí (Hlavní soutěž) a Cizinec (soutěž Proxima), nejvíc trofejí (5!) si odneslo drama Až na věky, diváckou cenu získalo české retro Vlny.

Dlouhou třicetiletou (zatím!) éru „vlády“ Jiřího Bartošky zrekapituloval opravdu dlouhý sestřih, podobně jako na zahájení letošního ročníku. A dlouhé bylo letos na closingu všechno – od působivých shrnutí kariér herců, kteří na večeru převzali Cenu prezidenta festivalu (Ivan Trojan a Clive Owen) přes Trojanův projev s pokusy o humory („standing owention“ místo „ovation“), montáž zesnulých a šaty dam až po děkovačky. Zejména ty opakovaně shazovaly večeru řetěz a moderátor Marek Eben měl co dělat, aby neúpěl nahlas.

Nešlo jen o délku děkovaček, ale i o jejich plochost a repetitivnost. Formulace „Chtěl/a bych poděkovat celému týmu, zvlášť…“ pokaždé rozsvítila pomyslné červené světlo, že tohle bude na dlouho. Tolik oceněných tvůrců si na pódiu vytáhlo lejstro se jmény, která nelze vynechat, až si z toho udělal legraci i sám Bartoška. Naději přinesla Nelicia Low, oceněná za režii filmu Na kordy, když u mikrofonu vylovila jen titěrný papírek, byla to však naděje falešná: je záhadou, jak na něj filmařka dokázala vměstnat tolik lidí, a proud jejich čtených jmen se časem změnil v nerozlišitelný potůček, do něhož režisérka ještě štkala.

Když peruánskému režiséru Paolu Tizónovi (Když přišla noc, Zvláštní cena poroty soutěže Proxima) došla jména spolupracovníků, začal vypočítávat klasiky kinematografie své rodné země, a rovněž se nemálo dojal. „Film jsem natočila od srdce a je pro mě osobní na mnoha úrovních,“ informovala sál režisérka dramatu Až na věky, Lilja Ingolfsdottir, při přebírání Zvláštní ceny poroty. Dlouze a někdy až nesmyslně mluvili tvůrci k filmům Host a ryba třetího dne (ceny za mužský herecký výkon ex-aequo), k zakončovacímu snímku Nehty a dalším titulům.

Oč nosnější a vtipnější byly děkovačky Jiřího Mádla za Vlny, režiséra Martina Pavola Repky za snímek Od marca do mája, ověnčený Zvláštní cenou v Proximě („Kolik krásných a citlivých filmů jsme neviděli,“ protože se je nepodařilo zafinancovat) nebo Adama Martince, režiséra tragikomedie Mord, oceněné Zvláštním uznáním. „Děkuju tatovi, který neměl na vybranou, musel to hrát, měl z toho špatný spaní. Jsi dobrej tata a teď i dobrej herec,“ vzdal Martinec hold svému otci Karlovi, který v Mordu ztvárnil nevděčnou hlavní roli.

Ocenění tvůrci si samozřejmě svůj prostor zaslouží, ale byla by na místě i určitá soudnost. Zakončení Varů by mohlo oživit diskusi nastartovanou na letošních Českých lvech, na nichž oceněné z pódia při překročení časového limitu vyhánělo „vykuřovadlo“. Kolegy v tomto ohledu proškolil Clive Owen, který tak prokázal, že má s děkovačkami léta praxe. „Na můj život a kariéru měl největší dopad film Krupiér,“ zavzpomínal v až státnickém projevu při přebírání Ceny prezidenta na malý nezávislý snímek, který ho kdysi, v roce 1998, zviditelnil. Owen pak zdůraznil, jak důležitou roli pro tento druh filmů a pro jejich tvůrce mají právě festivaly jako Karlovy Vary, a svou trofej věnoval Bartoškovi právě za to, že ve Varech už třicet let poskytuje příležitost mladým filmařům.

Ale jedno jméno ve vší té záplavě poděkování chybělo. Těch Bartoškových třicet let přece bylo z drtivé většiny i třiceti lety paní doktorky Evy Zaoralové, umělecké ředitelky a poradkyně festivalu.

Možná nejdelší závěrečný ceremoniál v historii karlovarského festivalu se nesl na vlně vzpomínání a (sebe)dojímání. Ohlíželo se za třiceti lety prezidentování Jiřího Bartošky, tvůrci se rozněžňovali nad tím, kdo všechno jim s filmem pomohl, nechyběly slzy. V nejdůležitějších kategoriích zvítězily filmy Náhlý záblesk hlubších věcí (Hlavní soutěž) a Cizinec (soutěž Proxima), nejvíc trofejí (5!) si odneslo drama Až na věky, diváckou cenu získalo české retro Vlny.

Dlouhou třicetiletou (zatím!) éru „vlády“ Jiřího Bartošky zrekapituloval opravdu dlouhý sestřih, podobně jako na zahájení letošního ročníku. A dlouhé bylo letos na closingu všechno – od působivých shrnutí kariér herců, kteří na večeru převzali Cenu prezidenta festivalu (Ivan Trojan a Clive Owen) přes Trojanův projev s pokusy o humory („standing owention“ místo „ovation“), montáž zesnulých a šaty dam až po děkovačky. Zejména ty opakovaně shazovaly večeru řetěz a moderátor Marek Eben měl co dělat, aby neúpěl nahlas.

Nešlo jen o délku děkovaček, ale i o jejich plochost a repetitivnost. Formulace „Chtěl/a bych poděkovat celému týmu, zvlášť…“ pokaždé rozsvítila pomyslné červené světlo, že tohle bude na dlouho. Tolik oceněných tvůrců si na pódiu vytáhlo lejstro se jmény, která nelze vynechat, až si z toho udělal legraci i sám Bartoška. Naději přinesla Nelicia Low, oceněná za režii filmu Na kordy, když u mikrofonu vylovila jen titěrný papírek, byla to však naděje falešná: je záhadou, jak na něj filmařka dokázala vměstnat tolik lidí, a proud jejich čtených jmen se časem změnil v nerozlišitelný potůček, do něhož režisérka ještě štkala.

Když peruánskému režiséru Paolu Tizónovi (Když přišla noc, Zvláštní cena poroty soutěže Proxima) došla jména spolupracovníků, začal vypočítávat klasiky kinematografie své rodné země, a rovněž se nemálo dojal. „Film jsem natočila od srdce a je pro mě osobní na mnoha úrovních,“ informovala sál režisérka dramatu Až na věky, Lilja Ingolfsdottir, při přebírání Zvláštní ceny poroty. Dlouze a někdy až nesmyslně mluvili tvůrci k filmům Host a ryba třetího dne (ceny za mužský herecký výkon ex-aequo), k zakončovacímu snímku Nehty a dalším titulům.

Oč nosnější a vtipnější byly děkovačky Jiřího Mádla za Vlny, režiséra Martina Pavola Repky za snímek Od marca do mája, ověnčený Zvláštní cenou v Proximě („Kolik krásných a citlivých filmů jsme neviděli,“ protože se je nepodařilo zafinancovat) nebo Adama Martince, režiséra tragikomedie Mord, oceněné Zvláštním uznáním. „Děkuju tatovi, který neměl na vybranou, musel to hrát, měl z toho špatný spaní. Jsi dobrej tata a teď i dobrej herec,“ vzdal Martinec hold svému otci Karlovi, který v Mordu ztvárnil nevděčnou hlavní roli.

Ocenění tvůrci si samozřejmě svůj prostor zaslouží, ale byla by na místě i určitá soudnost. Zakončení Varů by mohlo oživit diskusi nastartovanou na letošních Českých lvech, na nichž oceněné z pódia při překročení časového limitu vyhánělo „vykuřovadlo“. Kolegy v tomto ohledu proškolil Clive Owen, který tak prokázal, že má s děkovačkami léta praxe. „Na můj život a kariéru měl největší dopad film Krupiér,“ zavzpomínal v až státnickém projevu při přebírání Ceny prezidenta na malý nezávislý snímek, který ho kdysi, v roce 1998, zviditelnil. Owen pak zdůraznil, jak důležitou roli pro tento druh filmů a pro jejich tvůrce mají právě festivaly jako Karlovy Vary, a svou trofej věnoval Bartoškovi právě za to, že ve Varech už třicet let poskytuje příležitost mladým filmařům.

Ale jedno jméno ve vší té záplavě poděkování chybělo. Těch Bartoškových třicet let přece bylo z drtivé většiny i třiceti lety paní doktorky Evy Zaoralové, umělecké ředitelky a poradkyně festivalu.