Při pohledu na současné politické kolbiště, levicové politické strany těžko pohledat. To přímo neznamená, že by levicoví voliči z Česka zmizeli, pouze se odklonili ke stranám, které levicové nejsou. Co se to stalo?

Do roku 2021 jsme byli zvyklí na dvojí přítomnost levice v Parlamentu: jednak sociálnědemokratické levice prosazující levicově-středový program zastávající pozici jedné z hlavních politických stran ve státě; jednak komunistická levice s radikálně levicovým programem umístěná na politickém okraji kvůli její neschopnosti provést kategorický rozchod s bývalým komunistickým režimem. Mimo tyto proudy, zpravidla zastoupené na půdě Parlamentu, působí i progresivní / postmarxistická levice orientující se především na kulturní témata obecně spjatá s tématem rovnosti a útlaku.

V současnosti však nemůžeme říct, že by byť jeden z těchto proudů měl patřičné zastoupení, zatímco myslím žije v České republice stále mnoho levicových voličů.

Nejprve pár slov k sociálnědemokratickému proudu – tito voliči nezmizeli, jen jejich podporu dostává hnutí ANO a hnutí SPD, tedy subjekty, které bezesporu těžko označíme za levicové. Nicméně témata s levicovým programem spjatá jsou bezesporu stále aktuální a pro českého voliče lákavá – zpravidla se bavíme o životní úrovni zaměstnanců a lidí s nižšími příjmy, o postavení důchodců nebo o dostupnosti veřejných služeb. Není překvapením, že jsou tato témata stále aktuální. Za prvé ve společnosti stále existují nerovnosti (majetkové, sociální…), což se levice obecně pokouší zmírňovat, a za druhé se od roku 2020 svět nachází v různých krizích. Sociální demokracie (SOCDEM) však na to jaksi není schopna reagovat, její zmrtvýchvstání těžko očekávat.

V proudu komunistickém, jehož voliče rovněž převážně získaly ANO a SPD, lze po Evropských volbách vidět určitý impuls života. Základní otázkou však je, zda tento výsledek dokážou přenést i na parlamentní volby, resp. zda Kateřina Konečná má výtlak i mimo Evropské volby, které se v lecčem liší od voleb do Poslanecké sněmovny.

Nejmenší český levicový proud je progresivní / postmarxistický, jenž nelze zaměňovat (!) s liberalismem. Kromě „liberálního“ přístupu ke kulturním tématům zaujímá progresivní levice až radikálně levicový přístup k socioekonomickým tématům. V odborné literatuře se lze setkat i s termíny jako „neomarxismus“ či „postmarxismus“. I tento proud usiluje o politické zastoupení, avšak v zásadě neúspěšně. Pohledem volebních výsledků jsem toho názoru, že témata postmarxismu jako rovnost pohlaví, gender obecně či open-border policy jednoduše nereflektují poptávku českých voličů. Neúspěch totiž zaznamenali progresivci i v komunálních volbách v roce 2022 v Praze, když koalice Budoucnost získala 2 %.

Slova výše sice obecně, avšak myslím věrně, popisují stav české levice, a to pohledem levicových proudů. Je politováníhodné, že sociálnědemokratická levice není schopna znovu oslovovat statisíce voličů, ačkoliv – vzhledem k současné době – by to měla mít v zásadě jednoduché. Takto přenechává voliče, jak již bylo řečeno, hnutí ANO a hnutí SPD – skutečnost, že voliči mění preference, by nebyl problém. Ovšem zde přenechala voliče stranám nikoliv levicovým a v jádru nezodpovědným. Tato hnutí jsou často označována jako populistická (ANO) a extremistická (SPD). Hodnocení jejich charakteru je mnoho, takže tento bod opomenu; jen musím konstatovat, že jde o hnutí v jádru „nezodpovědná“ zejména vzhledem k budoucnosti. Jejich politika míří primárně na přítomnost nebo krátkodobou budoucnost, přičemž dlouhodobější výhled ignorují. Jako důkaz stačí jejich vize o snižování daní spolu s navyšováním výdajů rozpočtu.

Komunistická levice je neodpovědná minimálně ve stejné míře, přičemž u ní ještě těžko pochybovat o elementárním demokratickém smýšlení – holt zkušenosti jsou zkušenosti. O postmarxistické levici toho moc nevíme, jelikož téměř nikdy nevládla – a pravděpodobně v českém prostoru ani nikdy nepovládne.

Při pohledu na stav české levice si pokládám otázku, zda zde opravdu není nikdo, kdo by sociálnědemokratický proud mohl zodpovědně prosazovat a přitom byl schopen získat relevantní voličskou podporu. A došel jsem k závěru, že by to mohla být mise Pirátů. Piráti často schytávají „nálepky“ extrémních levičáků, kterými – kromě určitých menších proudů – nejsou, v zásadě o nich můžeme mluvit jako o liberální straně. Mají však, myslím jako jediní, možnost otočit kormidlo lehce vlevo a prosazovat liberální levicovou (sociálnědemokratickou) politiku. Jednoduše mají více prosazovat tradiční levicová témata spjatá s prácí, životní úrovní, kvalitou života (atp.), ale zároveň neubírat na tématech, které jim nesou přibližně desetiprocentní podporu.

Proč zrovna Piráti? Vidím téměř jen u Pirátů – minimálně po fiasku v Evropských volbách – volání po určité „ideové konsolidaci“: nechť situaci využijí a přidají více na tradičních levicových tématech. Opravdu by však neměli zvýrazňovat svoje progresivní křídlo, resp. ať dělají, co uznají za vhodné, ovšem voliče takto nezískají: stačí fiasko v červnových volbách, kde za Piráty kandidovalo především právě ono progresivní křídlo. Mimo to mohou pirátská témata bydlení a ekonomické transformace vzhledem ke klimatické změně, pokud je umně odkomunikují, oslovovat právě levicové voliče, jichž se tato významná transformace zásadně dotkne.

Kdyby takto Piráti úspěšně přebrali pár procent levicových voličů z opozičního, tzv. Česko B tábora, tak dost možná zásadně změní politické kolbiště. Jednak by takto Pětikoalice získala šanci vyhrát volby – ty opravdu bez těchto levicových voličů nevyhraje, jednak by to mohl být počátek konce souboje AntiBabiš vs. Antifiala. Žijeme totiž v době, kdy Petr Fiala působí jako hlavní vyzyvatel Andreje Babiše a vůdčí persona tzv. Česko A tábora, a to přestože mu důvěřuje takřka 20 % obyvatel. Pouze nezkousnutelnost Babiše pro voliče z tábora Česko A umožňuje takto nepopulárnímu kabinetu reálně usilovat o další vládní angažmá. Takto by se konečně prolomily ledy a voliči by (možná) začali migrovat mezi tábory Česko A a Česko B. A to je věc, kterou jako společnost potřebujeme: směřovat politický souboj výhradně na program a nelimitovat se Antifialou a Antibabišem.

Ještě jedna poznámka: může se vám zdát, že srovnání Fialy s Babišem je nesrovnatelné, že to je nebe a dudy apod. Nechci toto hodnotit, jen musím poznamenat, že v zájmu vás všech vládních voličů je vznik / vzkříšení nějaké silné levicové strany. Výsledek je jinak téměř jasný: hnutí ANO bezkonkurenční vítěz  a spolu s SPD, popř. jinou menší stranou, dá dohromady parlamentní většinu. Početně to jednoduše jinak nevychází, protože šance, že znovu propadne milión hlasů, je limitně se blížící nule.

Při pohledu na současné politické kolbiště, levicové politické strany těžko pohledat. To přímo neznamená, že by levicoví voliči z Česka zmizeli, pouze se odklonili ke stranám, které levicové nejsou. Co se to stalo?

Do roku 2021 jsme byli zvyklí na dvojí přítomnost levice v Parlamentu: jednak sociálnědemokratické levice prosazující levicově-středový program zastávající pozici jedné z hlavních politických stran ve státě; jednak komunistická levice s radikálně levicovým programem umístěná na politickém okraji kvůli její neschopnosti provést kategorický rozchod s bývalým komunistickým režimem. Mimo tyto proudy, zpravidla zastoupené na půdě Parlamentu, působí i progresivní / postmarxistická levice orientující se především na kulturní témata obecně spjatá s tématem rovnosti a útlaku.

V současnosti však nemůžeme říct, že by byť jeden z těchto proudů měl patřičné zastoupení, zatímco myslím žije v České republice stále mnoho levicových voličů.

Nejprve pár slov k sociálnědemokratickému proudu – tito voliči nezmizeli, jen jejich podporu dostává hnutí ANO a hnutí SPD, tedy subjekty, které bezesporu těžko označíme za levicové. Nicméně témata s levicovým programem spjatá jsou bezesporu stále aktuální a pro českého voliče lákavá – zpravidla se bavíme o životní úrovni zaměstnanců a lidí s nižšími příjmy, o postavení důchodců nebo o dostupnosti veřejných služeb. Není překvapením, že jsou tato témata stále aktuální. Za prvé ve společnosti stále existují nerovnosti (majetkové, sociální…), což se levice obecně pokouší zmírňovat, a za druhé se od roku 2020 svět nachází v různých krizích. Sociální demokracie (SOCDEM) však na to jaksi není schopna reagovat, její zmrtvýchvstání těžko očekávat.

V proudu komunistickém, jehož voliče rovněž převážně získaly ANO a SPD, lze po Evropských volbách vidět určitý impuls života. Základní otázkou však je, zda tento výsledek dokážou přenést i na parlamentní volby, resp. zda Kateřina Konečná má výtlak i mimo Evropské volby, které se v lecčem liší od voleb do Poslanecké sněmovny.

Nejmenší český levicový proud je progresivní / postmarxistický, jenž nelze zaměňovat (!) s liberalismem. Kromě „liberálního“ přístupu ke kulturním tématům zaujímá progresivní levice až radikálně levicový přístup k socioekonomickým tématům. V odborné literatuře se lze setkat i s termíny jako „neomarxismus“ či „postmarxismus“. I tento proud usiluje o politické zastoupení, avšak v zásadě neúspěšně. Pohledem volebních výsledků jsem toho názoru, že témata postmarxismu jako rovnost pohlaví, gender obecně či open-border policy jednoduše nereflektují poptávku českých voličů. Neúspěch totiž zaznamenali progresivci i v komunálních volbách v roce 2022 v Praze, když koalice Budoucnost získala 2 %.

Slova výše sice obecně, avšak myslím věrně, popisují stav české levice, a to pohledem levicových proudů. Je politováníhodné, že sociálnědemokratická levice není schopna znovu oslovovat statisíce voličů, ačkoliv – vzhledem k současné době – by to měla mít v zásadě jednoduché. Takto přenechává voliče, jak již bylo řečeno, hnutí ANO a hnutí SPD – skutečnost, že voliči mění preference, by nebyl problém. Ovšem zde přenechala voliče stranám nikoliv levicovým a v jádru nezodpovědným. Tato hnutí jsou často označována jako populistická (ANO) a extremistická (SPD). Hodnocení jejich charakteru je mnoho, takže tento bod opomenu; jen musím konstatovat, že jde o hnutí v jádru „nezodpovědná“ zejména vzhledem k budoucnosti. Jejich politika míří primárně na přítomnost nebo krátkodobou budoucnost, přičemž dlouhodobější výhled ignorují. Jako důkaz stačí jejich vize o snižování daní spolu s navyšováním výdajů rozpočtu.

Komunistická levice je neodpovědná minimálně ve stejné míře, přičemž u ní ještě těžko pochybovat o elementárním demokratickém smýšlení – holt zkušenosti jsou zkušenosti. O postmarxistické levici toho moc nevíme, jelikož téměř nikdy nevládla – a pravděpodobně v českém prostoru ani nikdy nepovládne.

Při pohledu na stav české levice si pokládám otázku, zda zde opravdu není nikdo, kdo by sociálnědemokratický proud mohl zodpovědně prosazovat a přitom byl schopen získat relevantní voličskou podporu. A došel jsem k závěru, že by to mohla být mise Pirátů. Piráti často schytávají „nálepky“ extrémních levičáků, kterými – kromě určitých menších proudů – nejsou, v zásadě o nich můžeme mluvit jako o liberální straně. Mají však, myslím jako jediní, možnost otočit kormidlo lehce vlevo a prosazovat liberální levicovou (sociálnědemokratickou) politiku. Jednoduše mají více prosazovat tradiční levicová témata spjatá s prácí, životní úrovní, kvalitou života (atp.), ale zároveň neubírat na tématech, které jim nesou přibližně desetiprocentní podporu.

Proč zrovna Piráti? Vidím téměř jen u Pirátů – minimálně po fiasku v Evropských volbách – volání po určité „ideové konsolidaci“: nechť situaci využijí a přidají více na tradičních levicových tématech. Opravdu by však neměli zvýrazňovat svoje progresivní křídlo, resp. ať dělají, co uznají za vhodné, ovšem voliče takto nezískají: stačí fiasko v červnových volbách, kde za Piráty kandidovalo především právě ono progresivní křídlo. Mimo to mohou pirátská témata bydlení a ekonomické transformace vzhledem ke klimatické změně, pokud je umně odkomunikují, oslovovat právě levicové voliče, jichž se tato významná transformace zásadně dotkne.

Kdyby takto Piráti úspěšně přebrali pár procent levicových voličů z opozičního, tzv. Česko B tábora, tak dost možná zásadně změní politické kolbiště. Jednak by takto Pětikoalice získala šanci vyhrát volby – ty opravdu bez těchto levicových voličů nevyhraje, jednak by to mohl být počátek konce souboje AntiBabiš vs. Antifiala. Žijeme totiž v době, kdy Petr Fiala působí jako hlavní vyzyvatel Andreje Babiše a vůdčí persona tzv. Česko A tábora, a to přestože mu důvěřuje takřka 20 % obyvatel. Pouze nezkousnutelnost Babiše pro voliče z tábora Česko A umožňuje takto nepopulárnímu kabinetu reálně usilovat o další vládní angažmá. Takto by se konečně prolomily ledy a voliči by (možná) začali migrovat mezi tábory Česko A a Česko B. A to je věc, kterou jako společnost potřebujeme: směřovat politický souboj výhradně na program a nelimitovat se Antifialou a Antibabišem.

Ještě jedna poznámka: může se vám zdát, že srovnání Fialy s Babišem je nesrovnatelné, že to je nebe a dudy apod. Nechci toto hodnotit, jen musím poznamenat, že v zájmu vás všech vládních voličů je vznik / vzkříšení nějaké silné levicové strany. Výsledek je jinak téměř jasný: hnutí ANO bezkonkurenční vítěz  a spolu s SPD, popř. jinou menší stranou, dá dohromady parlamentní většinu. Početně to jednoduše jinak nevychází, protože šance, že znovu propadne milión hlasů, je limitně se blížící nule.