Když Češi hodnotí vlastnosti českého národa, tak často zmiňují negativa. Dokonce jsou tací, kteří o Češích soudí, že jsou věční kritikové, skeptikové a pochybovači. V tomto textů budu „jedním z nás“, a to, když podrobím kritice současné politické elity. Nechci se však věnovat často zmiňovaným bodům, jako je třeba kritika nedostatečné odbornosti politických elit, či její neschopnosti reflektovat pravé tužby lidu, anebo vždy přítomnému kšeftářství či korupci. Dozajista to jsou problémy relevantní a po právu kritizované. Myslím, že ale existuje problém ještě větší, který má dalekosáhlé konsekvence.
V české politice jako takové ani mezi samotnými politickými elitami nejsou explicitně definovány „národní zájmy“, jež stojí na vrcholu a nepodrobují se kritice, natož zpochybňování. Na první pohled jde možná o banalitu, ale v jádru to je existenciální prvek naší Republiky. Sami politici se přitom často na ony „národní zájmy“ odkazují – jen stačí vzpomenout na Evropské volby. Problém však je, že kdybyste četli volební programy (relevantních) politických subjektů, tak najdete až rozporuplné závěry: jeden považuje za národní zájem podporu toho, co druhý chce ve jménu národních zájmů odmítnout.
Když pokročíme do čistě národní politiky, tak je to ještě horší: tady neexistuje téměř žádná absolutní shoda na nějakém tématu mezi všemi stranami. Třeba důchody a jejich evidentní katastrofický výhled: vládou prosazená reforma má trvanlivost nejvýše do konce vládního období, a to může být klidně jen do příštího podzimu – pak ji opozice jednoduše zruší. Co se zahraniční politiky týče, tak zde jasný konsensus nenajdeme: to dokazuje sama kampaň koalice Spolu, jež vyobrazuje téměř všechny mimo je za (stoupence) Východ(u) – přitom členství České republiky v západních politických a bezpečnostních organizací nebylo dosud nikdy důležitější. I samotný nákup armádní techniky je předmětem politického sporu: jedni hrdě prosazují nákup letounů F-35, druzí hovoří o předraženém a nesmyslném nákupu, kdy se jde na ruku zbrojařům. Ani na muniční iniciativě, s potenciálem znatelně pomoci napadené Ukrajině, není shoda. Dokonce i proces voleb se stal politickým tématem, potom co vláda protlačila korespondenční volbu. O ní opozice mluví – když dobře – odmítavě, v horším případě již jemně naznačuje potenciální neregulérnost příštích voleb.
Kde tohle skončí? Nejenže je pro Republiku v zásadě nevýhodné, pokud nejsou definované určité témata, o kterých se usiluje nezávisle na tom, kdo právě vládne; nejenže absence takového konsensu zvyšuje polarizaci ve společnosti a neumožňuje tvořit koncepční rozhodnutí s výhledem na několik (desítek) let, tak hlavně riskujeme velký problém: jakmile se přestaneme, resp. samy politické elity, shodovat na regulérnosti a férovosti voleb, tak nás nečekají pěkné zítřky – vždyť jsme všichni mohli 6. ledna živě sledovat, jak takový pokus o odmítnutí voleb vypadá.
Jak to vypadá vedle?
Srovnejme naši pozici s Poláky: u nich by člověk na první pohled řekl, že si jsou politické elity ještě více vzdálené než u nás – staví se barikády u veřejnoprávní televize, anebo prezident ve svém paláci ukrývá odsouzené poslance. Jenže existují témata – třeba nekompromisní přístup k Rusku, maximální důraz na modernizaci a rozvoj armády, anebo důraz na jadernou energetiku –, u kterých jdou stranická trička dolů.
Toto prostě českým politickým elitám chybí. Netvrdím ani si nemyslím, že by bylo správně, kdyby opozice automaticky zcela konformně přebírala návrhy a konkrétní politiku právě vládnoucí většiny ohledně definovaných národních zájmů. Za problematické, nezodpovědné, ne-li nebezpečné, však považuji, pokud tak činí veřejně a často s téměř až zpochybňující rétorikou. To má být předmětem rozhovorů v kuloárech; přece proto máme zastupitelskou demokracie, aby naši zástupci jednak prosazovali naši vůli a jednak jednali s „druhou stranou“ a hledali kompromis. Nemůžeme se přeci smířit s tím, že kompromis nenašli, a proto jsou národní zájmy České republiky předmětem politikaření.
Vinu nesou všichni, jednak ti opoziční, jednak ti vládní. Esenciální součástí politiky jako takové je hledání konsensu, který zahrnuje (někdy tvrdé) ústupky či kompromisy. To, že kompromisy, anebo ústupky nevidíme, je prostě chyba. Měli bychom se však zamyslet, jestli neneseme svůj kus viny i my, tj. voliči – očividně nějak ze současného ne-konsensu samy politické elity těží.
