Zuzanina maminka je praktická žena. Do restaurace chodí zřídkakdy, a tak s ní Zuzana při jednom takovém posezení zažila pořádný trapas.
„Zuzanko, letos tě zvu do restaurace. Oslavíme moje narozeniny takhle netradičně,“ pronesla se slavnostním tónem v hlase moje mamka.
Mamince jsem se narodila, když jí bylo skoro čtyřicet let. Jsem vymodlené dítě. Tatínek mi zemřel, když mi bylo dvacet. Maminka žije na vesnici, kde je spokojená. Do města vůbec nejezdí. Nakupuje v místním obchůdku a o dnešním světě ví jen málo. Vlastně veškeré informace má z televize, neboť do invalidního důchodu odešla ještě před revolucí. Každý den si spolu telefonujeme, ale hovory to jsou převážně o její zahrádce.
Maminka je opravdu neskutečně hodný člověk. Každou neděli chodí do kostela a s kamarádkami občas podrbe na ulici. Aby něco zažila, jezdím s ní každý rok na týden na dovolenou. Jenže maminka je povahou konzervativní, a tak jezdíme celé roky na stejné místo, do stejného hotelu. Kdyby to šlo, maminka by nejraději bydlela i na stejném pokoji. Zájezd ode mě dostává každý rok k Vánocům. A každý rok si vyslechnu: „Zuzanko, kdybys radši šetřila. Stačila by mi drobnost. To muselo stát peněz.“ Ale dovolenou si pokaždé užijeme.
Já sama děti nemám. Maminka moje rozhodnutí špatně nesla, ale jak je jejím zvykem, svůj názor mi řekla a víc se o tom nezmínila. A za to si jí neskutečně vážím. Dlouhé roky jsem měla neperspektivní vztahy, ale poslední tři roky jsem spokojená. Mám partnera, i když spolu nežijeme. Navštěvujeme se, trávíme spolu volný čas a je nám hezky. A to mi stačí. Už jsem starší a mám ráda i své stereotypy.
Letos mě maminka překvapila. Už jsem chtěla koupit zákusky a chlebíčky, abych k ní zajela oslavit její narozeniny, když maminka při jednom telefonátu povídá: „Zuzanko, letos tě zvu do restaurace na oběd. Vyber nějakou parádní a v sobotu mě vyzvedni. Užijeme si to.“ Byla jsem z maminčina návrhu v šoku. Maminka a dobrovolně do města? Nevídané!
V sobotu jsem maminku vyzvedla, měla na sobě své sváteční šaty a boty sladěné s kabelkou. Hned po nástupu do auta mi ukazovala, že bude platit kartou, kterou jsme před několika lety spolu zřídily, aby si mohla v bankomatu na náměstí vybírat peníze. Usmála jsem se na ni a vyrazily jsme do Brna. Vybrala jsem restauraci s výhledem na Špilberk. Obě jsme se usadily a začaly si vybírat z menu. Maminka si kupodivu nedala svíčkovou s knedlíkem, ale vybrala si těstoviny s lososem ve smetanové omáčce.
Po večeři jsme si daly kávu a zákusek. Hezky jsme si u jídla povídaly a byl to moc milý večer. Maminka se usmívala na personál a byla dobře naladěná. Chtěla jsem večeři zaplatit, ale maminka trvala na tom, že mě pozvala. Pokrčila jsem rameny a poděkovala.
Když se blížil číšník, pošeptala jsem mamince, ať mu dá spropitné. Maminka zaplatila platební kartou, usmála se na obsluhu a poděkovala za skvělé jídlo. Pár vteřin jsem čekala, zda se bude něco dít. Zdálo se mi, že vteřinku čekal i číšník. Ale maminka se k ničemu neměla, a tak jsem se na obsluhu usmála, vytáhla z peněženky stovku a položila ji na stůl s poděkováním, že večeře byla opravdu výborná. Vtom maminka rychle sebrala peníze ze stolu a podívala se na mě: „Zuzanko, nic mu nedávej. Je to jeho práce. A vůbec, je to hodně peněz. Za to bys měla deset rohlíků a salám.“ Ve mně by se krve nedořezal. Číšník se uklonil a odešel s úsměvem. Ale myslím, že jsme pár peprných označení schytaly.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
