Zuzka má starosti o svého tchána, kterého smrt tchyně zdrtila. Dříve veselý a aktivní muž se uzavřel do sebe. Nic ho nebaví ani netěší. A na své okolí je navíc velmi nevrlý. Zuzka je zoufalá, ale nechce to se svojí pomocí vzdát…
Když jsem poznala manželovu rodinu, tchán mě hned okouzlil. Byl to ten typ člověka, který rozdával úsměvy na všechny strany, bavil každou společnost a měl plno energie. Vyrážel s vnoučaty často na výlety, měl spoustu koníčků, a v jeho společnosti jsme se vždycky skvěle bavili. Prostě tchán a dědeček, kterého by si každý přál.
Ztratil smysl života
Jenže, když před dvěma lety náhle zemřela tchyně, jako by z něj zbyl jen stín. Byl to obrovský šok pro všechny, ale tchán se s tím doteď nesrovnal. Vím, že je to pro něj velmi těžké. Prožili spolu intenzivně krásných 45 let. Ale doufala jsem, že čas mu pomůže naučit se se ztrátou nějak žít.
„Zuzko, nech mě být, nemám na nic chuť ani náladu. Nechci mezi lidi,“ říkal mi často, když jsem ho snažila někam vytáhnout. Zkoušela jsem to různými způsoby – nabídla jsem mu, že s ním vyrazím na procházku po Staré Praze, kterou tolik miluje, nebo že vezmeme vnoučata na výlet. Že krásné počasí, zážitky a smích dětí mu určitě zvednou náladu. Ale jeho odpověď byla vždy stejná. Už dva roky se takhle uzavírá do sebe a já jsem z toho zoufalá.
V poslední době to ale začalo být ještě horší. Když jsem za ním přišla na návštěvu, byla jsem v šoku v jakém smradlavém kutlochu žije. A tak jsem skoro tři hodiny gruntovala a ještě mu navařila. A on u toho jen brblal, že je to zbytečné a že o žádnou pomoc nestojí. Ale já se nenechala odradit. Tchán se ale už ani nestará o sebe. Když ho přemluvím, aby aspoň dorazil k nám na návštěvu, je neupravený, často zanedbaný a ve tváři má stále naštvaný výraz. Už jsem si taky vyslechla pár nadávek a nehezkých slov. Ale vždycky jsem to nějak rozdýchala. Vím, že v jádru je to pořád hodný chlap, jen je hrozně nešťastný.
Nedávno jsem ale zaslechla, že je i na naše děti hrubý. „Mami, já nechci k dědovi. Je tak zlý a bojím se, co udělá,“ řekla mi nedávno dcera a mě to docela vyděsilo. Bylo mi to také moc líto, protože vím, jaký byl tchán dřív. Chtěla bych, aby ho děti měly rády stejně jako kdysi, ale chápu, že i pro ně to není jednoduché.
„Tati, neměl bys všechno vzdávat. Pořád tu jsme, abychom ti pomohli,“ snažil se mu domluvit i můj manžel. “ Ale tchán jen mávl rukou a zavrtěl hlavou. „Nemám důvod se snažit.Už to nikdy nebude jako dřív,“ odsekl mu. Cítíme se bezmocně. Víme, že mu nedokážeme mu nahradit manželku, ale nemůžeme se dívat, jak takhle upadá. Teď z něj zůstala jen smutná a ztracená postava, která se odmítá vrátit do normálního života.
Zkoušeli jsme všechno možné, ale nic nepomáhá. Mám pocit, že nám všem už docházejí síly. Trápí ho i nějaké zdravotní problémy, ale k doktorovi ho také nemůžeme dostat. Mluvila jsem o tom i s kamarádkami, některé navrhovaly psychologa, jiné říkaly, že to chce jen čas. Ale dva roky mi už přijde dost na to, aby mohl fungovat dál. Nic se k lepšímu nemění. Naopak, všechno se jen zhoršuje. „Zuzko, nemůžeš ho změnit, musí chtít sám,“ říkají mi často. Ale já nechci vzdát snahu mu pomoct. Když si představím, jak celé dny živoří svůj život vzdává, moc mě to bolí. Jako kdyby to byl můj vlastní otec.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
