Můj přítel nějaký čas pracoval v zahraničí a z našeho vztahu se stal vztah na dálku. Vypadalo to úplně jednoduše, ale mně se podařilo si ho během té doby zromantizovat a těžko se smiřuji s tím, že se mi domů vrátil stejný muž, který před rokem odjel.
Byli jsme pořád v kontaktu
Můj partner odjel na misi do jedné rozvojové země. V té
době už jsme spolu nějaký čas bydleli, ale oba jsme byli pracovně tak
zaneprázdnění, že se náš vztah nijak zvlášť nevyvíjel. To si uvědomuji ale
teprve dnes. Takže když přišel a řekl mi: „Na rok odjedu do Afriky, nevadí ti to? Je to mimořádná příležitost… zvládneš to beze mě?“ Nijak
zvlášť mi to nevadilo. Měla jsem před sebou náročné zkoušky, spoustu dalších
plánů, děti jsme neplánovali a ani jsem se nebála, že budu nějak zvlášť smutnit.
Máme internet, ne?
Rozloučili jsme se během vášnivé noci s tím, že budeme v
kontaktu – a to jsme také byli. Nepronásledovali jsme se, jeden druhého jsme informovali
o své práci, občas jsem se zmínila o společných přátelích. Téměř denně jsme si
volali přes WhatsApp a bylo to fajn.
Na vše špatné jsem zapomněla
Přiznávám se, že jsem se ze začátku obávala, že náš vztah
ochladne, stal se ale pravý opak. Čím déle jsme byli od sebe, tím víc jsem na
svého přítele myslela. Dřív jsem nesnášela některé z jeho zvyků – třeba
to, že srkal horký čaj – a když nebyl u mě, tak se mi po nich stýskalo. Mnohé,
co našemu vztahu ubližovalo, mi vyvanulo z mysli. (Třeba se rád otočil za
pěknou sukní a mně to vadilo, ne že ne.) K tomu, abych se chovala tak,
jako nikdy předtím, přispívaly i hovory, které byly plné horoucích slov. Nebo
sex přes net… Úplně jsem zapomněla na to, že nebýval právě uspokojivý; teď
fungoval.
Začala jsem si svého přítele romantizovat a zapomínala jsem na to, co
jsem mu vytýkala. Když se přiblížil čas jeho návratu, připadala jsem si
poblázněná jako malá holka, došla jsem si ke kadeřníkovi, prohrabala šatník,
nalíčila se – a nemohla se dočkat, až mě sevře v náručí. A rozhodně
jsem zapomněla sundat si růžové brýle, přes které jsem ho v posledních
měsících viděla.
Budoucnost jsem viděla jen růžově
„Miláčku, lásko!“ vrhla jsem se na něj, jen co mi
vyšel na letišti z haly. Už v té chvíli se ošil – nikdy jsem mu
tak neříkala, byla jsem docela uzavřená. Nejednou tam stál, muž, kterého jsem
sem před rokem vyprovodila a já čekala nejspíš nějakou chiméru, kterou jsem si
vysnila. Než můj partner odjel, věděla jsem dobře, jaký je, ale všechno špatné
vyvanulo, a to hezké nabobtnalo do obřích rozměrů. „Nevezmeme se v létě? Jsme už spolu dlouho, je nejvyšší čas,“ vyrazila jsem do boje
ještě ten večer. Myslela jsem i na dítě, o kterém jsem dříve neuvažovala. Budoucnost
jsem viděla jenom v růžových barvách.
Zapomněla jsem úplně na to, že můj přítel
není vůbec domácký typ. „Tohle téma jsme už dávno probrali,“ odvětil
muž, kterého bych měla znát – ale já za ten rok úplně zapomněla, kdo je a
dokonale jsem si ho zromantizovala. Zkrátka jsem si vysnila nejen „nového,
lepšího“ muže, ale i společnou budoucnost s ním. Bez něho. Bez toho, abych počítala s úskalími, na která jsem dříve spolu narazili a která jako
mávnutím proutku – na krátkou dobu – z mé mysli zmizela.
Nerozešli jsme se a já jsem o něco moudřejší. Chvíli mi to
trvalo, ale dnes už vím, že je třeba si vztah na dálku – náš dočasný –
neromantizovat a bavit se nejen o radostech, ale i strastech. A nezapomenout na
to, kdo jsme a jací jsme byli. Pak by to mohlo fungovat i po návratu domů, do
všedních dnů.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
