Zdroj: Freepik

Navázat intimní vztah pouze s člověkem, který je pro nás přitažlivý a jsme do nějž zamilovaní, je logické. U Zory jde však prožívání vztahů do nepříjemného extrému.

Hned na začátek musím říci, že nejsem asexuální, divná,
ošklivá, vybíravá, namyšlená ani jakkoliv jinak zvláštní. Většina lidí mě
popisuje jako atraktivní, o sebe pečující ženu, která má dobrou
práci a jasné názory. Jenže ty se bohužel anebo snad bohudík týkají i
mého sexuálního života.

Už mi dávno není dvacet a nezastírám, že bych si ráda alespoň
občas užila romantický večer ve dvou. Jenže v tom je háček. Jsem demisexuální
a partner, kterého bych byla schopna k sobě pustit, musí být člověk, do
něhož budu zamilovaná a k němuž budu chovat hluboký vnitřní cit.

Jenže tady
je zásadní problém. Dvěma mužům jsem z náruče (i postele) už
doslova utekla, protože to z mé strany zkrátka nešlo, a během života
se mi naopak líbili jen tři muži, kteří zase nejevili zájem o mě, protože byli výrazně starší a ženatí. Mladí mě nepřitahují a nemůžu přece balit nějakého souseda nebo pasažéra v metru jen proto, že mu je
padesát. Takový postup mi přijde na hlavu a prostě nepochopím, že jiným lidem
vztahy typu „cena útěchy“ nevadí.

Například kolegyně z práce Jana se často nechává slyšet,
jak ji to s tím jejím obtloustlým manželem vůbec nevzrušuje a jak si musí
při sexu představovat, že má v posteli minimálně půl Hollywoodu. Proč
tedy spolu ti dva jsou? Pochopila bych, že z ekonomických důvodů, ale ani
tady mi rovnice příliš nevychází. Janin manžel totiž dlouhodobě nevydělává a pracuje pouze
za příležitostné výdělky…

Jiný případ mi zase předvedla sousedka Veronika. Ta je malá a prostorově výrazná. Přesto si před nějakým časem našla vysokého, štíhlého a celkem hezkého kluka. Jednou jsem je omylem zahlédla z okna, jak se na ulici líbají, a musela vyprsknout smíchy, protože ten
kluk, aby jí tu pusu mohl dát, se k ní musel ohýbat v kolenou,
zatímco Veronika, když trochu popustila uzdu vášně, ho málem svým mohutným
hrudníkem odstrčila metr daleko.

Bylo to legrační a vypadali spíše jako matka a
syn… Ale budiž. Přesto za nějaký čas následovala „překvapivá“ zpráva. Rozešli
se, prý si moc nerozuměli a ten její „fešák“ údajně zkoušel, jaké to je s baculkou… Tak proč se ti dva vůbec kdy scházeli? Nerozumím.

Jistěže omyly existují a někdy lidi prostě
neprokouknete na první dobrou, přesto mám pocit, že experimentovat jen tak s někým je
divné. Možná, že si lidé při takovém pokusu říkají „aspoň něco“, ale v mém
případě tohle prostě neplatí. Buďto půjdu do postele s člověkem, kterého
skutečně znám a miluji celým srdcem, nebo raději zůstanu sama. Pro demisexuála
je totiž všechno lepší, než se pokoušet líbat a osahávat s někým
jen proto, že mu sex s druhým člověkem prostě chybí.

Další příběhy ze života →

Zdroj: Freepik

Navázat intimní vztah pouze s člověkem, který je pro nás přitažlivý a jsme do nějž zamilovaní, je logické. U Zory jde však prožívání vztahů do nepříjemného extrému.

Hned na začátek musím říci, že nejsem asexuální, divná,
ošklivá, vybíravá, namyšlená ani jakkoliv jinak zvláštní. Většina lidí mě
popisuje jako atraktivní, o sebe pečující ženu, která má dobrou
práci a jasné názory. Jenže ty se bohužel anebo snad bohudík týkají i
mého sexuálního života.

Už mi dávno není dvacet a nezastírám, že bych si ráda alespoň
občas užila romantický večer ve dvou. Jenže v tom je háček. Jsem demisexuální
a partner, kterého bych byla schopna k sobě pustit, musí být člověk, do
něhož budu zamilovaná a k němuž budu chovat hluboký vnitřní cit.

Jenže tady
je zásadní problém. Dvěma mužům jsem z náruče (i postele) už
doslova utekla, protože to z mé strany zkrátka nešlo, a během života
se mi naopak líbili jen tři muži, kteří zase nejevili zájem o mě, protože byli výrazně starší a ženatí. Mladí mě nepřitahují a nemůžu přece balit nějakého souseda nebo pasažéra v metru jen proto, že mu je
padesát. Takový postup mi přijde na hlavu a prostě nepochopím, že jiným lidem
vztahy typu „cena útěchy“ nevadí.

Například kolegyně z práce Jana se často nechává slyšet,
jak ji to s tím jejím obtloustlým manželem vůbec nevzrušuje a jak si musí
při sexu představovat, že má v posteli minimálně půl Hollywoodu. Proč
tedy spolu ti dva jsou? Pochopila bych, že z ekonomických důvodů, ale ani
tady mi rovnice příliš nevychází. Janin manžel totiž dlouhodobě nevydělává a pracuje pouze
za příležitostné výdělky…

Jiný případ mi zase předvedla sousedka Veronika. Ta je malá a prostorově výrazná. Přesto si před nějakým časem našla vysokého, štíhlého a celkem hezkého kluka. Jednou jsem je omylem zahlédla z okna, jak se na ulici líbají, a musela vyprsknout smíchy, protože ten
kluk, aby jí tu pusu mohl dát, se k ní musel ohýbat v kolenou,
zatímco Veronika, když trochu popustila uzdu vášně, ho málem svým mohutným
hrudníkem odstrčila metr daleko.

Bylo to legrační a vypadali spíše jako matka a
syn… Ale budiž. Přesto za nějaký čas následovala „překvapivá“ zpráva. Rozešli
se, prý si moc nerozuměli a ten její „fešák“ údajně zkoušel, jaké to je s baculkou… Tak proč se ti dva vůbec kdy scházeli? Nerozumím.

Jistěže omyly existují a někdy lidi prostě
neprokouknete na první dobrou, přesto mám pocit, že experimentovat jen tak s někým je
divné. Možná, že si lidé při takovém pokusu říkají „aspoň něco“, ale v mém
případě tohle prostě neplatí. Buďto půjdu do postele s člověkem, kterého
skutečně znám a miluji celým srdcem, nebo raději zůstanu sama. Pro demisexuála
je totiž všechno lepší, než se pokoušet líbat a osahávat s někým
jen proto, že mu sex s druhým člověkem prostě chybí.

Další příběhy ze života →