Zora se velice bála komplikací při porodu, a tak zvolila plánovaný císařský řez. Její kamarádka má ohledně přirozených prodů jasný názor a Zora jí nechtěla přiznat pravdu. Raději si vymyslela, jak vše probíhalo přirozeně a manžel jen kroutil hlavou.
Nevím, zda jde o nějakou mateřskou rivalitu. Žaneta (34) bojuje za přirozené porody, jenže já se příliš bála. V rodině jsme měli jen komplikace, a tak jsem se domluvila na „císaři“. Kamarádce bych to nepřiznala.
Kamarádka Žaneta už má dvouletého chlapečka, takže když jsem otěhotněla, zasypala mě radami. Sama měla jasno ohledně porodu, který se jí vydařil přesně podle jejích představ. Nebylo potřeba zásahů lékaře a dítě se spokojeně přisálo k prsu téměř ihned. Snad bych věřila i tomu, že u toho Žaneta zpívala prožila oŕgasmus.
„Důležitý je nenechat si nic namluvit a nechat všechno na přírodě. Nechtěla jsem ani nástřih, žádný vyvolávačky a podobný hrůzy. Akorát to zkomplikuje porod a hlavně začátek mateřství,“ sdělovala mi důrazně kamarádka, jako bych snad chtěla pro svoje dítě to nejhorší, když nechám průběh na lékařích.
Chápala jsem její stanovisko a záviděla jí tříhodinový porod, který si nemohla vynachválit. Já měla ale celkem komplikované těhotenství a přirozeného porodu jsem se velice bála. Moje matka, sestra i babička navíc prožily dlouhé a nebezpečné porody. Celý život jsem o tom dopodrobna slýchávala, takže bylo jedno, že během mého těhotenství se o tom u nás doma nemluvilo. Když se mě lékařka ptala, zda budu volit raději porod císařským řezem, byla jsem pro a to všema deseti.
Uznávám, že nemám vážné důvody k tomuto rozhodnutí. Zvážila jsem pro a proti. Poté, co jsem se dohodla na termínu plánovaného porodu, ulevilo se mi. Jakmile opadl stres, bylo mi hned krásně. A to je, myslím, pro miminko také důležité. Nebudily mě noční můry a netvrdlo mi břicho díky neustálým obavám.
Možná jsem srab a bojím se podstoupit dramatický porod, jako moje matka. Ale jsem ještě větší srab v tom, že jsem se nedokázala Žanetě přiznat. Když jsem přivedla dceru na svět, svojí nejlepší kamarádce jsem napsala o den později a poslala jí fotku. Záměrně jsem vybrala takovou, která nebyla pořízena přímo na porodním sále.
Hned chtěla vědět, jak jsem porod zvládla a jestli může přijít na návštěvu do porodnice. Nakonec jsem se vymluvila na řádící chřipky a pozvala Žanetu na návštěvu domů až po pár týdnech. Už jsem mohla chodit vzpřímená a jizva po císaři mě naštěstí nezlobila. Jenže jsem musela Žanetě bohužel vyprávět, jak probíhal můj přirozený porod. Nepodařilo se mi tomu vyhnout, chtěla vědět každý detail.
Snažila jsem se to zamluvit s tím, že se mi ty vzpomínky zamlžily. Bylo mi trapně, když mě manžel slyšel. Mluvila jsem proto potichu a vypadalo to, jakobych se styděla.
„Nechápu, proč k ní nejsi upřímná, vždyť o nic nejde,“ namítl po odchodu mojí kamarádky.
„Ty to nechápeš. Ona by mě odosudila a já bych si připadala jako špatná matka,“ řekla jsem a zároveň si uvědomila, jak hloupě to asi zní. Jenomže já už to nemůžu vzít zpět, připadala bych si totálně hloupě. Štve mě, že se vůbec musí taková soukromá záležitost s někým rozebírat. Prostě jsem porodila a hotovo!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
