Zorka ztrácí trpělivost s hledáním životního partnera. Zatím si pokaždé myslela, že je to konečně ono, a vztahy se nakonec rozpadly. Už ji přestává bavit se s někým znovu sbližovat.
Nevím, co dělám špatně.
Na začátku vztahu jsem přesvědčená, že je to navždy a potkala jsem toho pravého. Nicméně už tři vztahy se mi nepovedly a upřímně řečeno se mi nechce to dál zkoušet.
Vyrostla jsem na
romantických filmech
Odmala jsem měla ráda
romantické bijáky s happy endem. Některé z nich mám zhlédnuté nespočetněkrát. Možná to je ale kámen úrazu, protože se mi
stále nepodařilo potkat lásku na celý život. Hledám asi neexistující dokonalost. Už
třikrát jsem si myslela, že jsem ji našla. Nakonec to ale nevyšlo a
já nevím, jestli chci tohle všechno prožívat znovu. Je
to dost frustrující.
S prvním partnerem jsem se
dala dohromady na vysoké, ale znali jsme se od střední.
Byli jsme kamarádi a najednou to mezi námi přerostlo v lásku, což
považuji za velkou romantiku, a myslela jsem si, že je to osud.
Líbila se mi představa, že strávím život s prvním
klukem a měla to celé krásně nalajnované. Po škole se ale
rozhodl odjet do zahraničí a dát si na rok nebo dva pauzu, což
jsem nedokázala akceptovat.
Další přítel byl můj
kolega v práci, který se mi dlouho dvořil, než jsem podlehla.
Potřebovala jsem mít jistotu, že o mě doopravdy stojí. Líbilo
se mi, jak se kvůli mně mohl přetrhnout. Lichotilo mi to, a
když jsem s ním začala chodit, brzy jsem v tom byla až po uši.
Opravdu hodný kluk, co o mě stál a nebál se závazků. Do vztahu
šel na plno, jenže jsem po dvou letech zjistila, že je gay.
Do třetice všeho dobrého i zlého?
Posledního
partnera jsem si vyhlédla na seznamce, ale nejprve jsme si asi
tři měsíce psali. Teprve když jsem si byla jistá, že jsme na jedné
vlně, sešli jsme se. Ihned jsme se do sebe zamilovali, ale
tentokrát jsem nikam nespěchala. Chtěla jsem si být jistá, že
je to opravdu ono.
Dočkala
jsem se zásnubního prstenu a všechno se zdálo být zalité sluncem. Něco mi ale chybělo. Tentokrát jsem to byla já,
kdo si uvědomil, že nám to ve skutečnosti neklape. Tak moc jsem
si přála potkat toho pravého, že jsem celý náš vztah trochu
přehrávala.
Během
jednoho momentu na dovolené, kde jsem měla čas přemýšlet, mi to došlo. Nepatřili jsme k sobě, a i kdybychom se
vzali, nebude to ten pravý pro mě. Rozešli jsme se nedávno
a já teď uvažuju nad tím, jestli má vůbec smysl hledat
dokonalou lásku. Připadá mi, že něco takového existuje snad jen
ve filmech anebo to trvá pouze dočasně. Jindy si zase něco nalháváme a já už tak pokračovat nemůžu.
Nemám sílu se už snažit
Kamarádka
se mi snažila někoho dohodit, brácha mě seznámil s kolegou a v
práci máme nového šéfa, který je mi sympatický. Ale já už se
nechci dokola s někým seznamovat, sbližovat a všemu se
přizpůsobovat. Žít pak v naději, že nám to vyjde. To zklamání je pro mě příliš velké.
Nebo
že to alespoň potrvá déle než tři roky. Ztratila jsem tolik
energie, iluzí a s každým rozchodem i kus srdce. Přeci to
takhle nemůže jít donekonečna… Pokud bych se opět zamilovala, snad bych ani nemohla brát svoje city vážně. Třeba jsem předurčená k tomu, abych byla sama.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
