Na povídání o tom, jak to všechno bylo, jsme se posadili do
obývacího prostoru, i když by mu slušelo spíš přízvisko světnice. Hostitel ke mně hned přisunul koláč se slovy: „Upekl jsme ho sám, musíš ochutnat! Je to recept mé bývalé paní: Vajíčko, polohrubá mouka, cukr, ovoce a drobenka.“ Zdeněk tedy neumí jenom stavět domy, ale otáčí se i v kuchyni!
Ateliér na blátivém dvoře a bez papírů
Byla jsem tady před lety, Zdeňku, a koukám, že se mnohé změnilo!
To ano, tady, kde sedíme, byl původně
blátivý dvůr a vedle, kde je teď moje zkušebna, nebylo nic, jen taková
polorozbořená zídka. Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem potřeboval někam nastěhovat
celý ateliér loutek po tátovi, prostě spoustu věcí, tak jsem se domluvil
s majitelem, který mi ten domeček prodával, že tady, jak sedíme, postavím
ateliér. Zainvestoval jsem 200 tisíc a postavil ateliér, který nebyl schválený, zkolaudovaný, to se snad po
letech může říct, už je to dlouho…
Přeruším tě, potřebuju se zorientovat – tady, jak teď sedíme, byla jen blátivá zem? A nahoře byl seník?
Tady
nebylo nic. Postavil jsem všechno vlastníma rukama – před třiceti lety. Pak jsem
řešil, že bych to tady zastřešil, protože se pořád nosilo bláto do baráku, pak
jsem si říkal, když už to zastřeším, tak bych to mohl udělat jako zimní zahradu, a když už to udělám jako zimní zahradu, tak by to mohlo být obytné… a už to
bylo.
Zdeňku, tebe nikdo takhle nezná, neví, že jsi takový pracant!
V jeden čas jsem chtěl dělat
architekturu, respektive design, bavilo mě dělat bary – v každém bytě, ve kterém
jsem bydlel, jsem postavil bar.
O koupi celého domu rozhodly schody
V kolika bytech jsi bydlel? Já si pamatuji byt v Lazarské ulici…
V Lazarské a Spálené jsem vyrůstal,
to vlastně byla půda, ze které byl udělaný byt, a ten byl spojený
s ateliérem. A tam byl zádrhel. Byt patřil OPBH a ateliér Fondu výtvarných
umělců. A kdybych tam býval chtěl zůstat, ještě za minulého režimu, tak jsem
musel být ve fondu – a to jsem nebyl. Takže jsme dokonce přemýšlel o tom, že
budu kvůli tomu studovat další školu, a pak přišla revoluce a vyřešilo se to
samo, byt dostali bývalí majitelé…
Ale bydlel jsi i na Žižkově, ne?
Ano, byl to docela
hezký byt, ale protože Markéta, moje bývalá žena, malovala a docela to smrdělo,
tak jsem říkal: „Hele, ty bys potřebovala nějaký aťas, jednu svoji místnost, potřebujeme větší byt.“ Hledali jsme různé výměny, nepodařilo se. Dokonce jsme zkoušeli i
vícesměny! Po roce útrap jsem prohlásil: „Teď už jenom barák!“ A pak jsem dodal: „Ale nemám na něj peníze…“
Tenhle dům je určitě lepší než byt. Prý jsi ho koupil díky schodům…
To je pravda, ale nerozhodli jsme se s Markétou
hned. Než jsme sem totiž dojeli, měli jsme pocit, že je to konec světa, potom,
co jsem bydlel v centru! Propadlá střecha, popraskaný štít… povídám: „Ty bláho, tolik práce!“ Vešli jsme dovnitř, tam to bylo rozparcelované vevnitř na
malé místnůstky… a pak jsme viděli schody, přes 100 let staré. Večer přijedeme
domů a najednou Markéta říká: „Hele, ty schody byly hezký, že jo? „ Byly…“ A už
to bylo.
Proč má Zdeněk vanu na půdě
Když jste sem přišli, byla tady koupelna?
Byla, ale jenom taková kóje… ale hlavně tady nebyla voda. I když tu je roubená studna, 9 metrů
hluboká, bylo v ní 5 cm vody, a když jsme nechali udělat expertizu, tak
nám řekli, že v ní nemůžeme ani mýt nádobí, natož abychom se v tom
koupali, protože tady stékalo z polí všechno. A studna hlavně nedotékala. Chtěl
jsem ji prohloubit. Vlezu do ní s kladivem, nejde to. Koupil jsem bodce, nešlo to. Tak jsem pozval firmu, ti mi řekli, že je to černá opuka a že
by to museli odstřelit.
Tak jste byli bez vody?!
Nakonec jsme vozili vodu v kanystrech a po půl roce dotáhli
vodu na pole a já tam natáhl hadice a jimi jsem si plnil studnu. Tak týden to na mytí a sprchování to stačilo. Po roce sem zavedli vodovod.
Jak tě napadlo dát na půdu vanu?
Chtěl jsem si udělat radost. Kamarád mi ji přitáhl z Polska. Povídám: „Musí být velká, abych se v ní mohl natáhnout.“ Když ji vyložili před domem, tak si říkám: „No jo, jak ji ale dostanu do baráku?“ Zavolal jsem kamaráda a začali jsme vanu rozebírat.
Sundali jsme nožičky. Prošli do domu. Pak jsme sundali motor a po schodech jsme už šli jen
s tím skeletem. A seklo se nám to na dvou místech. Na tom prvním jsem
průchod vyboural kladivem a pak nahoře, na dřevěných schodech, které vedou na půdu, už jsem byl běsný:
„Tak, a já ty schody rozštípu!“ Po třech hodinách práce tohle?! Nakonec jsme ji
nahoře postavili a já povídám: „Jiříčku, já ji tady nechci.“ A on se mi
rozplakal. „Všechno zaplatím, ale mně se tady nelíbí,“ trval jsem na svém. Nakonec jsem tam s tou
vanou přes noc zůstal, hýbal jsem s ní, až jsem našel místo, kde je. A
pak jsem si řekl, že ji obložím kameny a udělám z ní románskou lázeň, a
pak, když jsem se do ní konečně položil, jsem řval na celý dům, jak jsem
spokojený a šťastný.
Co se ještě ve videoreportáži z obytného prostoru v domě u Zdeňka Podhůrského dozvíte:
- Jaký má vztah k baru ve svém bytě
- Zda stál dům na
samotě, nebo ne - Kdo v těchto
končinách žil - Jak to bylo s
jídelním stolem - Co pořádá na
Vánoce
Na fotky z natáčení rozhovoru v domě Zdeňka Podhůrského se podívejte do naší galerie.
