Žaneta by ráda svou babičku přiměla k větší aktivitě. Snažila si ji vytáhnout na procházky a za kulturou. Babička jí s tím však poslala „do háje“ s tím, že se nezajímala dlouhé roky a teď si jen léčí špatné svědomí.
Moje babička (79) má ráda svůj klid a nehrne se mezi lidi. Nejraději je doma, což jsem nechtěla pochopit a snažila se ji dostat ven. Vysvětlila mi, že už chce mít svůj klid a taky mi vyčetla, že jsem se začala zajímat dost pozdě.
Když jsem byla úplně malá, babička mě pořád hlídala. Máma byla svobodná a musela pracovat, tudíž jsem nechodila do jeslí ani do školky. Babička se o mě totiž starala denně a já mám na dětství hezké vzpomínky. Byla trochu přísná, ale z toho jsem si nikdy nic nedělala. Během dospívání jsem se pak s babičkou trochu odcizila.
Nechápala nějaké moje názory a já byla dost urážlivá. Vídaly jsme se celkem málo a když jsem to pak po dvacítce chtěla napravit, nebylo zas tolik času. Dva roky jsem studovala v cizině, pak jsem žila hodně mimo svoje rodné město a domů se vracela jen svátečně. Když přišla první vážná známost a svatba, babička patřila samozřejmě mezi lidi, kteří se o všem dozvěděli jako první.
Náš vztah byl ale přesto spíš takovou vzpomínkou, nijak zvlášť jsem na něm nepracovala. Babička zatím stárla a chátrala. Prošla si nemocemi, jež jsme celá rodina se zatajeným dechem promodlili. Všechno ustála, ale byla už hodně odtažitá a osamělá. Teprve po svatbě jsme se zklidnila a usadila a začala si na ni dělat víc času. Jenže ona už neměla zájem nic podniknout.
V jejím malém bytě je to sice útulné, ale nechtělo se mi tam s ní pořád vysedávat. Bláhově jsem si myslela, že budu babičku vodit po procházkách zákoutími Starého Města. Nebo ji pozvu na výstavu, do divadla nebo na koncert. Ona ale málokdy kývla. Většinou se vymluvila anebo mi rovnou řekla svoji oblíbenou větu: „To už není pro mě.“
Blížily se jí teprve osmé kulatiny a já nechtěla přistoupit na to, že by už zůstala doma jako pecka. Nejraději si pustí seriály nebo luští křížovky. Vrchol kultury je poslech rádia nebo čtení historických románů. Dala jsem si za úkol babičku „rozhýbat“, ale se zlou jsem se potázala.
„Tak ty si na mě uděláš po dvaceti letech čas a myslíš si, že budu dělat, co ty chceš. Abys měla dobrej pocit. Jenže já jsem takhle spokojená, už jsem stará bába. Nepotřebuju běhat po městě a jestli se ti to nelíbí, nemusíš za mnou chodit,“ řekla mi nekompromisně. Zastyděla jsem se, protože měla pravdu. Mohla jsem jí na ty procházky zvát dávno.
Pochopila jsem, že babi není nějaká chudinka, které musím vymýšlet zábavu. Ještě před deseti lety chodila se svou nejlepší kamarádkou po divadlech a koncertech každý týden. Tehdy jsem se o to vůbec nezajímala. Myslela jsem si, že se svět točí jenom kolem mě.
A tak dělám, co babičku baví nejvíc. Pustíme si rozhlasovou hru, upečeme bábovku a pak krmíme ptáčky na dvorku. Já bych se takového stereotypu bála, ale babičku to baví. Jak sama říká, v životě se nadřela dost a teď si užívá obyčejné dny, i to, jak jsou si podobné.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
