Spisovatel Patrik Hartl a tanečnice Tereza Prucková na podzim vtančí na televizní obrazovky v nové řadě StarDance. V rozhovoru s profesionální tanečnicí Veronikou Lálovou teď spisovatel odhalil své největší obavy před začátkem přímých přenosů. „Pro mě je celý ten projekt velmi nezvyklá situace a potřebuji, aby Terka všechno věděla, abych s ní všechno sdílel, protože se potom o ni můžu opřít. Nevím, jak moc si myslí, že se o ni budu opírat, ale já s tím dost počítám,“ odhaluje Hartl se svým pověstným smíchem.

Nezastírá, že je velký trémista a vystoupit před lidmi pro něj bude těžká zkouška.„Potřebuji, aby mě Terka těmi situacemi provedla, protože opravdu nevím, jestli v sobotu dopoledne nebudu panikařit. A jestli začnu panikařit tím způsobem, jakým běžně panikařím – nevím, co mám dělat, a mám pocit, že chci z Holešovic utéct,“ popisuje oblíbený spisovatel, kterému budou palce držet dvě děti a starostlivá manželka.

Brzy nám začínají přímé přenosy StarDance. Jak se cítíte?
Tereza: Zatím se těšíme.
Patrik: Já se těším. Obavy mám, ale víc se těším. Právě teď jste se zeptala v okamžiku, kdy se těším. Někdy narazíme během tréninku na něco, co mi nejde, nebo z čeho mám strach, a to bych řekl, že mám obav víc. Aktuálně jsem v pohodě, tady mi nic nehrozí.

Z čeho máte ty obavy?
Patrik: Největší obavu mám z toho, že se snažím něco dlouho zkoušet, umím to, ale nedokážu to předvést během přímého přenosu, protože budu hysterický a pokazím to. To je mi líto. Budu vědět, že to, co se pokouším zatancovat, budu umět, ale mrzelo by mě, kdybych to v ten moment pokazil. No a dále se asi nejvíc bojím svých blbých keců – že tam budu plácat nějaké hrůzy a nebudu to mít pod kontrolou.

Myslím, že na to se naopak všichni těšíme. Když je to spontánní, člověka to mnohem více baví.
Patrik: To je pravda, ale nesmím se na to potom dívat.

Terezo, jsi ve StarDance po několikáté. Čeho se bojíš ty?
Tereza: Zatím ne. Zatím se opravdu těším. Mám už nějakou tu zkušenost za sebou, proto vím, že se o ni můžu opřít. Není tam nic, co by mě deprimovalo. Jsem ráda, že už se naše zkoušení dostává do nějaké formy, hněteme těsto. Nejsme na úplném začátku, začíná se to přetvářet v choreografii.

Člověka to v této fázi už mnohem víc baví, že?
Patrik: To rozhodně. Nejprve musím překonávat základní kroky každého tance, abych se orientoval a cítil, co se má dělat. Tohle mi trvá dlouho. Potom se těším na to, když Terezka lepí dohromady jednotlivé taneční prvky. Těší mě, že něco z toho už znám. Ale čím je toho víc, tím větší mám hysťák z toho, že těch figur je hodně a člověk jde od jednoho složitého momentu k druhému. Ještě pořád nemám zažité základní věci. Zkombinovat všechny připomínky se mi daří u prvních dvou otoček a potom mi vypadávají jednotlivé věci, na které nejsem schopný se soustředit. Bojím se, to mě vystresuje a zapomenu, kam se mám dívat hlavou. Ale baví mě to celé. I s těmi přešlapy a omyly, je to zábavné.
Tereza: Pro mě je vždycky úlevou, když se přeneseme přes ten začátek. Než toho člověka zpracuješ a seznámíš s principy, s taneční rutinou. Když máme tohle překonané, tak vím, že on ví, o čem hovořím, a už tam jen sekám pokyny. Baví mě, že už jsme v tanci a že to jede. Nejtěžší je pro mě psychika – než se přes to dostaneme.
Patrik: Díval jsem se na StarDance, na všechny ročníky, a teď to vidím z druhé strany. Jsem laik, k tanci mám jen obdiv. Viděl jsem dvanáct ročníků, což na základní edukaci stačí. Přesto jsem si myslel, že to stejně bude lehčí. Všichni moji kamarádi říkali, že to bude těžké, ale mě to tak nepřišlo – ve waltzu se pomalu plouží, takže by to v zásadě mohla být oddechovka. Ale když se to rozloží na jednotlivé prvky, tak vím, že člověk prochází nějakou dřinou. Můj syn tohle vůbec neocení. Ten se podívá a řekne: „To je takový pomalý.“ Ale je zábavné si k tomu řemeslu přičichnout. Kdybych později točil něco tanečního, budu lépe vědět, jak komunikovat.

Je pro vás tanec odreagování, nebo pořádná makačka?
Patrik: Určitě makačka, odreagovačka vůbec ne. A hrozně mě to těší. Jsem typ, který má k sobě rád určitou tvrdost. Dělá mi to dobře. Když cítím, že něco nedokážu překonat, tak mi dělá dobře se o to stále znovu pokoušet. Mám takovou povahu. Baví mě to, protože se s tím chci poprat a zvládnout to. Hrozně mi vyhovuje, že Terezka je tak laskavá, že se neperu s ní. Peru se se sebou a se svými nedostatky. S Terezkou je to veselé a vtipné, radostné, což je důležitá složka a na to se těším. Ale těším se také na to, že budu muset dřít.

Už jste vyzkoušeli latinu i standard?
Patrik: To ano. Ale máme podobnou povahu v tom, že když se něco nedaří, tak pořád tlačíme znovu a znovu, aby se to podařilo. Dlouho děláme jednu věc, proto jsme si už nastavili budíky, abychom třeba někdy začali i ten třetí tanec.

Kecáte během tréninku, nebo opravdu jen trénujete?
Patrik: Chtěl bych říct, že pilně trénuju, ale Terka říká, že jsem ukecaný.
Tereza: Ty pilně trénuješ a jsi ukecaný k věci.

To zní dobře!
Tereza: No, ale někdy už bychom měli mít ten budík.
Patrik: Protože já Terce neustále sděluji své pocity a dojmy. Jsem takový.
Tereza: Já si vážím toho, že jsi sdílný.
Patrik: Jsem takový, potřebuji s ní sdílet všechno, protože potom se cítím v bezpečí. Chci, abych ji informoval o všech svých úzkostech, a ona za to potom nesla zodpovědnost. Co mě bolí, z čeho mám strach, a ona si to potom nějak zhodnotí.
Tereza: Jak je to s levým kolenem a jak s pravým…

Jak je to tedy s koleny?
Patrik: Je to dobré, tejpy mám preventivně. Jsem šťastný a spokojený. Nemůžu dělat jen drobnosti, třeba dokonale propínat špičky. Ale to je normální.

Terko, jak to dokážeš zpracovávat, všechny ty úzkosti?
Tereza: Snažím si to všechno vyslechnout, Patrik si to potřebuje říct. Je to pro něj nové, chápu to. Jsou uzavřené typy lidí, které neřeknou všechno. My si řekneme všechno, nic neskrýváme. Je to prostě v pohodě, uvolněné.
Patrik: Pro mě je celý ten projekt velmi nezvyklá situace a potřebuji, aby Terka všechno věděla, abych s ní všechno sdílel, protože se potom o ni můžu opřít. Nevím, jak moc si myslí, že se o ni budu opírat, ale já s tím dost počítám. Potřebuji, aby mě Terka těmi situacemi provedla, protože opravdu nevím, jestli v sobotu dopoledne nebudu panikařit. A jestli začnu panikařit tím způsobem, jakým běžně panikařím – nevím, co mám dělat, a mám pocit, že chci z Holešovic utéct.
Tereza: Známe to, pro netanečníky jsou to zcela nové situace, i když jsou to třeba herci a jsou zvyklí být v záři reflektorů. Tady nejsou ve svém prostředí a je to určitě obrovský stres. Od mého stresu mi ulehčuje to, že se starám o toho druhého. Neřeším sebe, protože vím, že se musím postarat o toho druhého. V každém StarDance jsem to tak měla a je to jistá úleva.

Pojďme dál od pocitů. Je vám bližší latina nebo standard?
Patrik: Baví mě obojí, každé z jiného důvodu. Hrozně bych chtěl řádit a v latině cítím, že se budu kroutit. Na to se hrozně těším. Nevím, jestli se budu kroutit tak, jak se mám kroutit, ale těším se. Na druhou stranu, vždycky mě přitahovala elegance, ale mám omezené možnosti, jak jí dosáhnout, to je patrné. Ale přesto se mi líbí ladnost a elegance – k tomu vzhlížím. I když to nedokážu tak, jak bych měl, tak mě těší k tomu vzhlížet.

Když jsem lyžoval, chtěl jsem mít nohy co nejblíž u sebe a dělat ladné obloučky, stejně jako u tenisu, kde jsem zase chtěl eleganci švihu. Navíc mě baví, jak je standard fyzicky náročný, protože je to pro mě výzva. Kdybych měl tančit jen jedno, nejsem si jistý, co bych si vybral. Jsem šťastný, že v prvních dvou tancích jsou obsažené obě varianty.

K tanci patří také příběh. Jako režisér a spisovatel můžete určitě přispět.
Patrik: Jsem šťastný, že Terezka to celé buduje. Plně se jí odevzdávám a jen sděluji své pocity. Nesnažím se vyprávět příběh. Chtěl bych tancovat a zatancovat ten tanec tak, jak má vypadat. To by mě hrozně těšilo, ale daří se mi to omezeně. Teatrální vyprávění příběhu s rekvizitami, do toho se mi nechce. Chtěl bych se vyjádřit tancem. Terezka o tom ví všechno a já nic, takže potřebuji, aby mě provedla možnostmi.
Tereza: Ty to říkáš tak, jako kdybychom to vůbec neřešili, ale my se o tom naopak bavíme hodně. Patrik je první, kterého jsem se na to zeptala, a kdo mi sděluje dojmy režisérským okem. Zeptala jsem se ho na to a jsem hrozně ráda. Líbí se mi, jak to říká a cítím to stejně. Když to mám nahoru a dolu, tak to rozsekne. Chtěli bychom, aby první tanec, waltz, byl autentický a přirozený. Rozhodně tam podtext je, protože potřebujeme linku, o kterou se my dva můžeme opřít. Ale není to klasický příběh. Známe náladu, ta se vyvíjí, a chceme, aby to vycházelo z Patrika a ze mě.
Patrik: Opravdu si rozumíme, a to je důležité. Esteticky si rozumět je velice složité, pokud lidé nejsou naladěni vkusem a temperamentem stejně. Necítím žádný nesoulad, takže je to hezké.

Patriku, nechystáte do budoucna nějaký taneční román?
Patrik: Myslím, že ne. Jsem zde opravdu na dovolené a dělám činnost, kterou nikdy jindy nedělám. A hrozně si užívám, že se sám něco učím, něco hledám, Terezka mě provádí a jsem opečovávaný. Fyzicky makám a nemyslím na svoji profesi. Že bych to nějak zpracovával do inspirativních zdrojů, to vůbec nedělám a ani nechci.

Možná to přijde později a teď si to jen užíváte.
Patrik: Může se to stát, to nemohu vyloučit. Možná, že to vznikne z nějakého sentimentu. Skončím, vyletím a po roce nebo po dvou budu vzpomínat na to, jak to bylo hezké. Z toho mě začnou napadat nějaké situace a budu o něčem vyprávět. Ale teď vůbec. Teď jsem šťastný. Jsem na dovolené, kde nefotím. Nic nezaznamenávám, snažím se to zpracovat a prostě čumím. Baví mě to dělat. Na práci nemyslím.

Co na tuhle dovolenou říká vaše rodina?
Patrik: Moje žena má o mě strach. Ze dvou důvodů. Ona mě má fakt ráda. Jednak se bojí fyzicky a bojí se také o moji psychiku. Jsem buldok, který když se do něčeho zakousne, tak to dělá na hrozně moc procent. A je jasné, že s mou tělesnou dispozicí tanec nepřežiju – musím být chytrý a nesmím do toho pustit moji povahu, která silně a bezohledně táhne za výsledkem. Takže ona má trochu strach, aby se mi to nezapnulo. Ví, že když se mi to zapne, tak si třeba urvu kolena.

Můj syn říká, že to bude sranda, těší se, že se bude mít o čem bavit se spolužáky. Moje dcera mě nekriticky obdivuje – zcela neinformovaně. Evidentně vůbec netuší, čeho jsem schopen. Takže mě obdivuje a potom možná dojde k velkému nárazu, až pochopí, co tam taťka nakonec předvede.

O čem dalším promluvili Patrik Hartl a Tereza Prucková:

• Na jaký tanec se těší kvůli hudbě
• Proč oba milují pracovat pod tlakem

Na první společné fotografie Patrika Hartla a Terezy Pruckové se můžete podívat v naší fotogalerii.

Spisovatel Patrik Hartl a tanečnice Tereza Prucková na podzim vtančí na televizní obrazovky v nové řadě StarDance. V rozhovoru s profesionální tanečnicí Veronikou Lálovou teď spisovatel odhalil své největší obavy před začátkem přímých přenosů. „Pro mě je celý ten projekt velmi nezvyklá situace a potřebuji, aby Terka všechno věděla, abych s ní všechno sdílel, protože se potom o ni můžu opřít. Nevím, jak moc si myslí, že se o ni budu opírat, ale já s tím dost počítám,“ odhaluje Hartl se svým pověstným smíchem.

Nezastírá, že je velký trémista a vystoupit před lidmi pro něj bude těžká zkouška.„Potřebuji, aby mě Terka těmi situacemi provedla, protože opravdu nevím, jestli v sobotu dopoledne nebudu panikařit. A jestli začnu panikařit tím způsobem, jakým běžně panikařím – nevím, co mám dělat, a mám pocit, že chci z Holešovic utéct,“ popisuje oblíbený spisovatel, kterému budou palce držet dvě děti a starostlivá manželka.

Brzy nám začínají přímé přenosy StarDance. Jak se cítíte?
Tereza: Zatím se těšíme.
Patrik: Já se těším. Obavy mám, ale víc se těším. Právě teď jste se zeptala v okamžiku, kdy se těším. Někdy narazíme během tréninku na něco, co mi nejde, nebo z čeho mám strach, a to bych řekl, že mám obav víc. Aktuálně jsem v pohodě, tady mi nic nehrozí.

Z čeho máte ty obavy?
Patrik: Největší obavu mám z toho, že se snažím něco dlouho zkoušet, umím to, ale nedokážu to předvést během přímého přenosu, protože budu hysterický a pokazím to. To je mi líto. Budu vědět, že to, co se pokouším zatancovat, budu umět, ale mrzelo by mě, kdybych to v ten moment pokazil. No a dále se asi nejvíc bojím svých blbých keců – že tam budu plácat nějaké hrůzy a nebudu to mít pod kontrolou.

Myslím, že na to se naopak všichni těšíme. Když je to spontánní, člověka to mnohem více baví.
Patrik: To je pravda, ale nesmím se na to potom dívat.

Terezo, jsi ve StarDance po několikáté. Čeho se bojíš ty?
Tereza: Zatím ne. Zatím se opravdu těším. Mám už nějakou tu zkušenost za sebou, proto vím, že se o ni můžu opřít. Není tam nic, co by mě deprimovalo. Jsem ráda, že už se naše zkoušení dostává do nějaké formy, hněteme těsto. Nejsme na úplném začátku, začíná se to přetvářet v choreografii.

Člověka to v této fázi už mnohem víc baví, že?
Patrik: To rozhodně. Nejprve musím překonávat základní kroky každého tance, abych se orientoval a cítil, co se má dělat. Tohle mi trvá dlouho. Potom se těším na to, když Terezka lepí dohromady jednotlivé taneční prvky. Těší mě, že něco z toho už znám. Ale čím je toho víc, tím větší mám hysťák z toho, že těch figur je hodně a člověk jde od jednoho složitého momentu k druhému. Ještě pořád nemám zažité základní věci. Zkombinovat všechny připomínky se mi daří u prvních dvou otoček a potom mi vypadávají jednotlivé věci, na které nejsem schopný se soustředit. Bojím se, to mě vystresuje a zapomenu, kam se mám dívat hlavou. Ale baví mě to celé. I s těmi přešlapy a omyly, je to zábavné.
Tereza: Pro mě je vždycky úlevou, když se přeneseme přes ten začátek. Než toho člověka zpracuješ a seznámíš s principy, s taneční rutinou. Když máme tohle překonané, tak vím, že on ví, o čem hovořím, a už tam jen sekám pokyny. Baví mě, že už jsme v tanci a že to jede. Nejtěžší je pro mě psychika – než se přes to dostaneme.
Patrik: Díval jsem se na StarDance, na všechny ročníky, a teď to vidím z druhé strany. Jsem laik, k tanci mám jen obdiv. Viděl jsem dvanáct ročníků, což na základní edukaci stačí. Přesto jsem si myslel, že to stejně bude lehčí. Všichni moji kamarádi říkali, že to bude těžké, ale mě to tak nepřišlo – ve waltzu se pomalu plouží, takže by to v zásadě mohla být oddechovka. Ale když se to rozloží na jednotlivé prvky, tak vím, že člověk prochází nějakou dřinou. Můj syn tohle vůbec neocení. Ten se podívá a řekne: „To je takový pomalý.“ Ale je zábavné si k tomu řemeslu přičichnout. Kdybych později točil něco tanečního, budu lépe vědět, jak komunikovat.

Je pro vás tanec odreagování, nebo pořádná makačka?
Patrik: Určitě makačka, odreagovačka vůbec ne. A hrozně mě to těší. Jsem typ, který má k sobě rád určitou tvrdost. Dělá mi to dobře. Když cítím, že něco nedokážu překonat, tak mi dělá dobře se o to stále znovu pokoušet. Mám takovou povahu. Baví mě to, protože se s tím chci poprat a zvládnout to. Hrozně mi vyhovuje, že Terezka je tak laskavá, že se neperu s ní. Peru se se sebou a se svými nedostatky. S Terezkou je to veselé a vtipné, radostné, což je důležitá složka a na to se těším. Ale těším se také na to, že budu muset dřít.

Už jste vyzkoušeli latinu i standard?
Patrik: To ano. Ale máme podobnou povahu v tom, že když se něco nedaří, tak pořád tlačíme znovu a znovu, aby se to podařilo. Dlouho děláme jednu věc, proto jsme si už nastavili budíky, abychom třeba někdy začali i ten třetí tanec.

Kecáte během tréninku, nebo opravdu jen trénujete?
Patrik: Chtěl bych říct, že pilně trénuju, ale Terka říká, že jsem ukecaný.
Tereza: Ty pilně trénuješ a jsi ukecaný k věci.

To zní dobře!
Tereza: No, ale někdy už bychom měli mít ten budík.
Patrik: Protože já Terce neustále sděluji své pocity a dojmy. Jsem takový.
Tereza: Já si vážím toho, že jsi sdílný.
Patrik: Jsem takový, potřebuji s ní sdílet všechno, protože potom se cítím v bezpečí. Chci, abych ji informoval o všech svých úzkostech, a ona za to potom nesla zodpovědnost. Co mě bolí, z čeho mám strach, a ona si to potom nějak zhodnotí.
Tereza: Jak je to s levým kolenem a jak s pravým…

Jak je to tedy s koleny?
Patrik: Je to dobré, tejpy mám preventivně. Jsem šťastný a spokojený. Nemůžu dělat jen drobnosti, třeba dokonale propínat špičky. Ale to je normální.

Terko, jak to dokážeš zpracovávat, všechny ty úzkosti?
Tereza: Snažím si to všechno vyslechnout, Patrik si to potřebuje říct. Je to pro něj nové, chápu to. Jsou uzavřené typy lidí, které neřeknou všechno. My si řekneme všechno, nic neskrýváme. Je to prostě v pohodě, uvolněné.
Patrik: Pro mě je celý ten projekt velmi nezvyklá situace a potřebuji, aby Terka všechno věděla, abych s ní všechno sdílel, protože se potom o ni můžu opřít. Nevím, jak moc si myslí, že se o ni budu opírat, ale já s tím dost počítám. Potřebuji, aby mě Terka těmi situacemi provedla, protože opravdu nevím, jestli v sobotu dopoledne nebudu panikařit. A jestli začnu panikařit tím způsobem, jakým běžně panikařím – nevím, co mám dělat, a mám pocit, že chci z Holešovic utéct.
Tereza: Známe to, pro netanečníky jsou to zcela nové situace, i když jsou to třeba herci a jsou zvyklí být v záři reflektorů. Tady nejsou ve svém prostředí a je to určitě obrovský stres. Od mého stresu mi ulehčuje to, že se starám o toho druhého. Neřeším sebe, protože vím, že se musím postarat o toho druhého. V každém StarDance jsem to tak měla a je to jistá úleva.

Pojďme dál od pocitů. Je vám bližší latina nebo standard?
Patrik: Baví mě obojí, každé z jiného důvodu. Hrozně bych chtěl řádit a v latině cítím, že se budu kroutit. Na to se hrozně těším. Nevím, jestli se budu kroutit tak, jak se mám kroutit, ale těším se. Na druhou stranu, vždycky mě přitahovala elegance, ale mám omezené možnosti, jak jí dosáhnout, to je patrné. Ale přesto se mi líbí ladnost a elegance – k tomu vzhlížím. I když to nedokážu tak, jak bych měl, tak mě těší k tomu vzhlížet.

Když jsem lyžoval, chtěl jsem mít nohy co nejblíž u sebe a dělat ladné obloučky, stejně jako u tenisu, kde jsem zase chtěl eleganci švihu. Navíc mě baví, jak je standard fyzicky náročný, protože je to pro mě výzva. Kdybych měl tančit jen jedno, nejsem si jistý, co bych si vybral. Jsem šťastný, že v prvních dvou tancích jsou obsažené obě varianty.

K tanci patří také příběh. Jako režisér a spisovatel můžete určitě přispět.
Patrik: Jsem šťastný, že Terezka to celé buduje. Plně se jí odevzdávám a jen sděluji své pocity. Nesnažím se vyprávět příběh. Chtěl bych tancovat a zatancovat ten tanec tak, jak má vypadat. To by mě hrozně těšilo, ale daří se mi to omezeně. Teatrální vyprávění příběhu s rekvizitami, do toho se mi nechce. Chtěl bych se vyjádřit tancem. Terezka o tom ví všechno a já nic, takže potřebuji, aby mě provedla možnostmi.
Tereza: Ty to říkáš tak, jako kdybychom to vůbec neřešili, ale my se o tom naopak bavíme hodně. Patrik je první, kterého jsem se na to zeptala, a kdo mi sděluje dojmy režisérským okem. Zeptala jsem se ho na to a jsem hrozně ráda. Líbí se mi, jak to říká a cítím to stejně. Když to mám nahoru a dolu, tak to rozsekne. Chtěli bychom, aby první tanec, waltz, byl autentický a přirozený. Rozhodně tam podtext je, protože potřebujeme linku, o kterou se my dva můžeme opřít. Ale není to klasický příběh. Známe náladu, ta se vyvíjí, a chceme, aby to vycházelo z Patrika a ze mě.
Patrik: Opravdu si rozumíme, a to je důležité. Esteticky si rozumět je velice složité, pokud lidé nejsou naladěni vkusem a temperamentem stejně. Necítím žádný nesoulad, takže je to hezké.

Patriku, nechystáte do budoucna nějaký taneční román?
Patrik: Myslím, že ne. Jsem zde opravdu na dovolené a dělám činnost, kterou nikdy jindy nedělám. A hrozně si užívám, že se sám něco učím, něco hledám, Terezka mě provádí a jsem opečovávaný. Fyzicky makám a nemyslím na svoji profesi. Že bych to nějak zpracovával do inspirativních zdrojů, to vůbec nedělám a ani nechci.

Možná to přijde později a teď si to jen užíváte.
Patrik: Může se to stát, to nemohu vyloučit. Možná, že to vznikne z nějakého sentimentu. Skončím, vyletím a po roce nebo po dvou budu vzpomínat na to, jak to bylo hezké. Z toho mě začnou napadat nějaké situace a budu o něčem vyprávět. Ale teď vůbec. Teď jsem šťastný. Jsem na dovolené, kde nefotím. Nic nezaznamenávám, snažím se to zpracovat a prostě čumím. Baví mě to dělat. Na práci nemyslím.

Co na tuhle dovolenou říká vaše rodina?
Patrik: Moje žena má o mě strach. Ze dvou důvodů. Ona mě má fakt ráda. Jednak se bojí fyzicky a bojí se také o moji psychiku. Jsem buldok, který když se do něčeho zakousne, tak to dělá na hrozně moc procent. A je jasné, že s mou tělesnou dispozicí tanec nepřežiju – musím být chytrý a nesmím do toho pustit moji povahu, která silně a bezohledně táhne za výsledkem. Takže ona má trochu strach, aby se mi to nezapnulo. Ví, že když se mi to zapne, tak si třeba urvu kolena.

Můj syn říká, že to bude sranda, těší se, že se bude mít o čem bavit se spolužáky. Moje dcera mě nekriticky obdivuje – zcela neinformovaně. Evidentně vůbec netuší, čeho jsem schopen. Takže mě obdivuje a potom možná dojde k velkému nárazu, až pochopí, co tam taťka nakonec předvede.

O čem dalším promluvili Patrik Hartl a Tereza Prucková:

• Na jaký tanec se těší kvůli hudbě
• Proč oba milují pracovat pod tlakem

Na první společné fotografie Patrika Hartla a Terezy Pruckové se můžete podívat v naší fotogalerii.