Můj manžel Marek a já jsme se těšili na to, že si spolu zařídíme náš byt, do kterého jsme se měli brzy nastěhovat. Věděli jsme, že náš životní styl bude nejlépe odrážet moderní a jednoduchý interiér. Jenže to, co mělo být vzrušujícím začátkem naší společné budoucnosti, se rychle změnilo v bitevní pole.
Tchyně na tom trvala
Než jsme se pustili do zařizování, objevila se na scéně moje tchyně Jindřiška. Trvala na tom, že do našeho nového bytu musíme dát starožitný rodinný stůl. Pro ni měl tento kus nábytku obrovskou emocionální hodnotu, byl symbolem rodinné kontinuity.
Zpočátku jsem z toho stolu měla smíšené pocity. Byl masivní, těžký a vůbec se nehodil do našeho konceptu. Ale Jindřiška na nás neustále naléhala, říkala, že ten stůl musí být v našem bytě. Marek, ačkoli věděl, že se tam nehodí, nechtěl svou matku zklamat. Přemlouval mě, abych souhlasila.
„Chápu, že ten stůl má pro tvoji matku velkou sentimentální hodnotu, ale tohle je náš domov. Chtěli jsme si ho zařídit podle sebe,“ bránila jsem se.
„Miláčku, já vím, ale je to jen stůl. Nehodí se, to je pravda, jenže se vyhneme tolika hádkám, když s tím budeš souhlasit… Je to jen jeden kompromis,“ odpověděl Marek a snažil se mě uklidnit.
Přestože jsem souhlasila, měla jsem pocit, že to tím jedním kompromisem neskončí. Intuice mi říkala, že to nedopadne dobře…
Nebyla to moje chyba
Den stěhování přišel rychle. Celý náš život byl sbalený v krabicích, připravený na novou kapitolu. Náš kamarád Pavel nám přišel pomoct a všechno šlo hladce, dokud nepřišla řada na stůl. Když jsme ho nesli přes dveře, jedna noha stolu narazila do zárubně a zlomila se. Všichni jsme ztuhli a já cítila, jako by mi na ramena dopadaly nejen zbytky stolu, ale i všechna vina za to, co se právě stalo.
„Sakra… To není tvoje chyba,“ řekl Pavel, když si všiml mého výrazu. „Opravíme to. Bude jako nový.“
Ale já už si v duchu představovala reakci tchyně. Ten stůl pro ni měl hodnotu, kterou nelze opravit lepidlem na dřevo. Byl to symbol, něco, co nás mělo spojit s její rodinou, a teď se všechno rozpadlo, doslova i obrazně.
„Pavle, ty to nechápeš,“ řekla jsem a držela zlomenou nohu stolu. „Zničí nás za to.“
Pavel se mě snažil uklidnit, ale já věděla, že nás čeká opravdová bouře. Marek, i když se to snažil zlehčovat, měl v očích strach. Věděl, co přijde…
Tchyně si to nenechala vysvětlit
Jindřiška reagovala přesně tak, jak jsem předpokládala, Jakmile zjistila, že stůl byl poškozen, okamžitě to obrátila proti mně. To, co mě ranilo nejvíc, byl nedostatek podpory ze strany Marka. Místo aby mě bránil, mlčel a nechal ji útočit.
„Samozřejmě, že se ten stůl zničil. Od začátku jsi ho nechtěla. Byla to jen otázka času, kdy najdeš způsob, jak se ho zbavit,“ řekla jedovatě.
„Byla to nehoda! Nikdy bych nezničila něco, co pro tebe tolik znamená,“ odpověděla jsem a snažila se zadržet slzy.
„Nehoda? Znám tě, Vladěno. Od začátku jsi ten stůl nechtěla, a teď je najednou poškozený…“ pokračovala ledovým tónem.
Pohlédla jsem na Marka, hledajíc oporu. Jeho tvář byla plná napětí, ale neřekl nic. S každou další minutou jsem cítila, jak se náš vztah ničí, stejně jako ten stůl.
Manžel je na straně své matky
Marek byl pro mě vždy oporou, ale jeho ticho mě teď děsilo. Po rozhovoru s Jindřiškou vypadal ještě víc zmatený, jako by nevěděl, na čí stranu se přidat. Začala jsem si uvědomovat, že náš vztah je na hraně – mezi láskou ke mně a loajalitou k jeho matce. Každý pokus o rozhovor končil hádkou.
„Řekni mi jen jedno… Opravdu jsi neměla žádné špatné úmysly?“ zeptal se jednoho večera.
„Jak o tom můžeš pochybovat? Jak si můžeš myslet, že bych udělala něco takového?“ odpověděla jsem smutně. „Byla to nehoda, ale ty raději věříš své matce… Místo toho, abys stál na mé straně.“
„Nevím, co si mám myslet. Máma by tě nikdy neobvinila bezdůvodně…“ dodal a já cítila, jak ve mně narůstá frustrace.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že Marek je na její straně. Každý rozhovor s Jindřiškou jen prohluboval jeho pochybnosti o mně. Cítila jsem, jak ho ztrácím…
Zdá se, že tchyně dostala rozum
Věděla jsem, že si musím s tchyní promluvit a vyjasnit si tu nehodu. Byla jsem unavená z neustálých obvinění a hádek. Zašla jsem k ní a měla jsem v úmyslu vše vyřešit.
„Nikdy jsem nechtěla zničit ten stůl ani tvou rodinnou historii. Ale mám pocit, že každé naše rozhodnutí musíš schválit… Nechci takhle žít,“ řekla jsem pevně.
„Možná jsem to přehnala…“ začala, překvapená mojí přímostí. „Jenže ten stůl je součástí naší rodiny. Chtěla jsem, abys to pochopila.“
„Chápu to, ale musíš taky pochopit, že nemůžeme budovat naši budoucnost podle tvých pravidel. Ten stůl není důležitější než naše manželství,“ dodala jsem a doufala, že mě pochopí.
Po tom rozhovoru Jindřiška trochu ubrala a už nám tak moc nezasahuje do života. Pochopila, že naše manželství by jinak nemohlo fungovat. Když Marek viděl moje odhodlání, konečně se mi omluvil za své pochybnosti. Sliboval, že v budoucnu bude stát na mé straně, ale věděla jsem, že to nebude snadné.
I když jsem pocítila úlevu, stále jsem byla zklamaná z toho, jak se mnou zacházela nejen tchyně, ale také můj manžel. Naše budoucnost závisí jen na nás, ne na tom, co si myslí ostatní. Teď musíme žít podle vlastních pravidel, ale musíme to udělat společně a bez tchyně…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
