Mnoho žen hledá smysl života v mateřství. Vilma to měla stejně, ale osud jí nepřál a nepovedlo se jí donosit miminko. Rozhodla se, že její život tím neskončí a svou lásku dá někomu jinému, kdo ji potřebuje.
Po dvou letech strávených snahami otěhotnět jsem konečně držela v ruce pozitivní těhotenský test. Byla jsem nadšená, plná naděje a plánů. Představovala jsem si, jaké to bude být matkou, jak se můj život změní. Viděla jsem se na procházkách s kočárkem s kamarádkami, které už byly těhotné nebo měly děti, a těšila jsem se.
Ale pak přišla první rána – potrat. Byl to šok, nečekaný a bolestivý. Okolí mě utěšovalo, že to nebyla moje vina, že se to stává a že to příště určitě vyjde. Tak jsem doufala a pokusila se znovu. Když jsem otěhotněla podruhé, snažila jsem se být opatrná, nenechat se strhnout stejným nadšením. Přesto jsem cítila, jak se ve mně znovu probouzí naděje.
Jenže osud měl opět jiné plány. Další potrat přišel bez varování a tentokrát mě zničil. Cítila jsem se prázdná, vyčerpaná a zcela bez smyslu. Byla jsem na pokraji zhroucení. Všechno, co jsem považovala za důležité, se mi rozpadalo pod rukama. Měla jsem pocit, že se moje tělo obrátilo proti mně, že mě nenávidí a já ho začala nenávidět.
Zpochybňovala jsem všechno, co jsem dřív považovala za jisté. Ztratila jsem zájem o věci, které mě kdysi bavily, a cítila jsem, že ztrácím sama sebe. Nedokázala jsem pokračovat, vzala jsem si dlouhé pracovní volno. Moje doktorka mě chápala a napsala mi neschopenku. Jen jsem seděla doma a dívala se na seriály, abych umlčela vlastní myšlenky.
„Rozhodla jsem se, že už se nebudu pokoušet o další těhotenství. Potřetí bych tohle nezvládla,“ oznámila jsem partnerovi po několika týdnech. Najednou jsem měla úplně jasno. Už jsem nemohla dál snášet tu bolest a zklamání. Pochopil to. Ani pro něj to nebylo jednoduché. Při našem dalším rozhovoru navrhl adopci, že to by mohlo být řešení, ale já nebyla připravená přemýšlet o alternativách.
Začala jsem chodit na dlouhé procházky, abych si vyčistila hlavu a poskládala si myšlenky. Jednoho dne jsem při procházce lesem narazila na slečnu z místního útulku, jak venčila celou smečku psů. Daly jsme se do řeči. „Kdybyste někdy měla čas a chtěla, budu ráda, když přijdete venčit. Nestíháme všechny psy a určitě by to pomohlo i vám,“ nabídla mi. S díky jsem odmítla, ale ta myšlenka mi zůstala v hlavě.
Po pár týdnech jsem se vydala k útulku, čímž začaly moje pravidelné návštěvy. Nosila jsem s sebou granule, pamlsky a další vybavení, kterého měl útulek málo. Venčila jsem hlavně ty staré, opuštěné a nechtěné psy, u kterých už byla malá naděje, že si je někdo vezme a v útulku čekali na smrt.
Bylo mi jich líto a sama jsem si začala uvědomovat, že ačkoli mi to nikdo nedal najevo, já sama se cítím nechtěná a nedůležitá, protože jsem nezvládla naplnit svoje životní poslání – mít děti. Ale stejně jako každý pes nenajde v životě svého pána, každá žena nemusí mít děti a může žít i bez nich. Nikdo nikdy neřekl, že to je smysl mého života.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
